O jediném nelétavém druhu papouška na světě se dříve předpokládalo, že je odsouzen k vyhubení. Kakapo soví je totiž příliš těžký, pomalý a naneštěstí pro něj i příliš chutný na to, aby přežil v blízkosti predátorů, které do jeho původního domova přinesli na svých lodích Evropané. K rozmnožování navíc přistupuje neobvykle lehkovážně, píše agentura AP. Novozélanďané ale vynakládají velké úsilí na jeho záchranu.
Osud kakapa, nočního a samotářského papouška, pocházejícího z Nového Zélandu, se díky úsilí vědců vyvíjí pozitivním směrem. Za posledních třicet let se jeho populace v přírodě zvýšila z padesáti na dvě stě jedinců. Díky rekordní úrodě bobulí, které jsou oblíbenou potravou tohoto ptáka, vědci doufají také letos v rekordní počet nově vylíhlých mláďat.
Kakapo soví žije na třech malých odlehlých ostrovech u jižního pobřeží Nového Zélandu. Šance vidět jej ve volné přírodě je však mizivá. Jedná se o majestátního tvora, který se může dožít šedesáti až osmdesáti let a vážit až tři kilogramy. Hlavu má podobnou sovám a jeho tělo pokrývá kropenaté zelené, žluté a černé peří, které barvou napodobuje lesní půdu. „Kakapo má také velmi silnou vůni,“ řekla pracovnice programu Kakapo novozélandského ministerstva ochrany přírody Deidre Vercoeová. „Voní po pižmu a ovoci – je to nádherná vůně,“ dodala.
Příjemná vůně byla však pro papoušky špatnou zprávou, když před stovkami let připluli na Nový Zéland lidé. Zavlečení krys, psů, koček a lasic, stejně jako lov samotnými lidmi a ničení přirozeného lesního prostředí, vedlo k téměř úplnému vyhynutí většiny druhů nelétavých ptáků, kteří v oblasti žili, a to včetně kakapa.
Do roku 1974 nebyl znám žádný žijící jedinec druhu kakapa. Ochránci přírody však pokračovali v pátrání a na konci sedmdesátých let byla objevena nová populace těchto ptáků. Záchrana druhu ale nebyla vůbec jednoduchá.
Zvláštní způsob rozmnožování
Jedním z důvodů, proč populace papouška kakapo roste pomalu, je zvláštní způsob jejich rozmnožování. Mezi úspěšnými snůškami vajec mohou uplynout roky nebo dokonce desetiletí. Rozmnožovací období nastává pouze jednou za dva až čtyři roky v závislosti na úrodě plodů z místních stromů, které tito papoušci milují. Naposledy k tomuto období došlo v roce 2022.
Obrovské množství potravy je zapotřebí k přežití mláďat, ale není přesně známo, jak dospělí ptáci zjistí, že úroda je dostatečně bohatá. „Pravděpodobně sedí v korunách stromů a hodnotí úrodu ovoce,“ řekla Vercoeová. „Když to vypadá, že se schyluje k velké úrodě, nějak se na to naladí,“ vysvětluje.
Když kakapo zhodnotí, že úroda je dostatečná, začnou se dít zvláštní věci. Samci kakapů se usadí ve vyhloubených prohlubních v zemi a vydávají zvučné dunivé zvuky, po nichž následují zvuky známé jako „chings“, které znějí jako pohyb rezavých pružin postele. Hluboké dunění, které je za jasných nocí slyšet po celém lese, přiláká samice do prohlubní, kde mohou snést až čtyři vejce. Samice po vylíhnutí vychovávají mláďata samy, bez přítomnosti samce.
Od ledna mají obdivovatelé těchto ptáků vzácnou příležitost nahlédnout do tohoto procesu prostřednictvím živého přenosu, který ukazuje podzemní hnízdo třiadvacetileté samice kakapa Rakiury na ostrově Codfish. Snesla tři vejce, z nichž dvě jsou oplodněná. Přežití tohoto druhu je tak nejisté, že vejce byla vyměněna za falešná, zatímco skutečná vejce jsou inkubována na speciálním pracovišti.
Jeden z přírodovědců vyměnil jedno z vajec v úterý těsně před jeho vylíhnutím. Samice papouška si během výměny držela od vědce odstup, ale následně se rychle vrátila zpět do hnízda. Mládě se vylíhlo zhruba o hodinu později. Druhé skutečné vejce by mělo být přidáno v nejbližších dnech.
Práce na záchraně
Snad jedinou věcí, která je ještě podivnější než samotný kakapo, je míra úsilí, kterou Novozélanďané vynakládají na jeho záchranu. Zčtyřnásobení populace za poslední tři desetiletí si vyžádalo jejich přesídlení na tři odlehlé pobřežní ostrovy bez predátorů a podrobnou kontrolu každého romantického vztahu těchto papoušků. „Děláme, co můžeme, abychom zajistili, že druh kakapo neztratí genetickou rozmanitost,“ vysvětlila Vercoeová. „Pečlivě to řídíme tak, že na každém ostrově máme ty nejlepší možné páry,“ dodala.
Každý pták má jméno a je sledován pomocí malého batohu s vysílačem. Vzhledem k tomu, že kakapo je stále kriticky ohrožený, není velká šance, že by ochranná opatření byla v dohledné době ukončena.
Pečlivá práce na zachování tohoto druhu se může cizincům zdát podivná. Ovšem jedinými původními suchozemskými savci jsou tam jen dva druhy netopýrů, takže novozélandští ptáci, kteří se vyvinuli před příchodem lidí a predátorů, se stali milovanými národními symboly.
„Nemáme Eiffelovu věž ani pyramidy, ale máme papouška kakapo a kivi,“ podotkla Vercoeová. „Zachránit tyto ptáky je povinností Nového Zélandu,“ dodává pracovnice programu Kakapo.
