Calatravští rytíři byli obávaní obránci Španělska před maurskými dobyvateli. Šlo o obdobu francouzských templářů: mniši-bojovnicí, kteří žili s přísnou řeholí. Hlavní náplní jejich života byla válka. Proto archeology zaskočilo, když mezi nimi našli pohřbenou ženu.
Mezi mnišskými bojovníky byla pohřbena žena. Objev španělských archeologů přináší mnoho otázek
Na hradě Zorita de los Canes žili ve středověku ti nejdrsnější válečníci Španělska. Řád calatravských rytířů byl vojenskou paží cisterciáckého řádu, jednalo se o obdobu francouzských templářů. Jejich hlavním posláním byl boj proti Maurům, z jejichž rukou se pokoušeli vyrvat svou vlast. V těchto bojích jejich řád málem zanikl.
Calatravští rytíři patřili na vrcholu své moci k nejmocnějším organizacím v zemi: vlastnili kolem 56 sídel, šestnáct převorství a 64 vesnic. Jednou z mnoha jejich komend byl i zmiňovaný hrad Zorita se los Canes v Guadalajaře – a právě ten teď prozkoumal tým španělských a německých archeologů. Vědci exhumovali ostatky bojových mnichů z hradního hřbitova a pomocí těch nejmodernějších metod je analyzovali.
Typický mnich-bojovník
Výsledky vědci zveřejnili v odborném časopise Scientific Reports. Popsali, že 23 z 25 osob pohřbených na hradě zemřelo v boji. Rytíři řádu se podle jejich kostí stravovali způsobem typickým pro středověkou vyšší společnost: to znamená, že konzumovali velké množství bílkovin získaných ze zvířat a také mořských ryb.
Jenže kromě těchto poměrně očekávaných věcí tam archeologové našli také jednu nečekanou. Jedna z koster totiž patřila ženě.
Zorita de Los Canes
Analýzu vedla Carme Rissechová, která je expertkou na analýzu kosterních pozůstatků. Kromě koster samotných rytířů dostala do laboratoře také pozůstatky zvířat nalezených v okolí hradu.
Ukázalo se, že 23 koster vykazovalo známky spojené s násilnou smrtí. Nejčastěji šlo o silné bodné rány a také o traumatická poranění tupými předměty. Protože tyto údery směřovaly do nejzranitelnějších a nejméně chráněných částí těla, je pravděpodobné, že se jednalo o zranění způsobená dobovými chladnými zbraněmi. „Našli jsme mnoho poškození na horní části lebky, na tvářích a na vnitřní části pánve, což odpovídá hypotéze, že se jednalo o válečníky,“ vysvětluje Rissechová. A právě při studiu proporcí kostí si uvědomila, že mezi válečníky byla i žena.
Kosti mužů a žen mají několik znaků, podle nichž lze poznat, komu patřily. Nejčastěji se dají tyto rozdíly rozpoznat v obličejových kostech a u pánve. U některých lidí to nemusí být dostatečně zřejmé, ale v tomto případě podle Rissechové nebylo sebemenších pochyb.
Ženská válečnice?
Pohřbené ženské tělo představuje pro vědce výrazně víc otázek než odpovědí. Kdo byla tato žena? Byla součástí řádu? Měla stejné postavení jako ostatní rytíři? Tyto otázky jsou sice zajímavé a důležité, ale archeologové mohou o odpovědích jen spekulovat.
Silným argumentem je, že podle zranění zemřela žena v bitvě stejně jako muži. Poranění na jejím těle byla vážná a současně nejevila žádné známky hojení – musela tedy být příčinou úmrtí. „Mohla zemřít velmi podobným způsobem jako mužští rytíři,“ uvedla Rissechová a dodala, že z povahy zranění je pravděpodobné, že na sobě měla nějaký druh zbroje.
Naopak podobně silným argumentem, že žena nebyla válečnicí, je její potrava. Z kosterních pozůstatků vyplývá, že jedla méně bílkovin zvířecího původu, což by podle autorů studie mohlo naznačovat, že měla v této skupině nižší společenské postavení.
Jednou z možností je, že se jednalo o služebnou, kterou v nouzi rytíři povolali, aby jim pomohla. Jenže tomu zase neodpovídá její tělo – vědci na něm nenašli stopy po práci služebné. Mělo spíš atributy někoho, kdo denně cvičí s mečem. „Myslím si, že tyto ostatky patří bojovnici, ale ještě je třeba další analýzy, abychom zjistili, do jaké míry byla tato žena na úrovni ostatních rytířů,“ doplňuje Rissechová. Představuje si ji na základě důkazů jako spíše drobnou osobu průměrné postavy, přibližně čtyřicátnici, jež dobře ovládala čepel.
Štít proti křesťanům – i muslimům
Zřícenina hradu Zorita de los Canes leží nad záhybem řeky Tagus, která protéká provincií Guadalajara. Hrad tam roku 852 nechal postavit muslimský emír Mohamed I. z Cordoby. Pevnost sice vznikla jako ochrana emirátu před útoky křesťanů, ale v bouřlivých časech reconquisty dvakrát změnila majitele – dokud ji v roce 1124 definitivně nedobyli rytíři řádu templářů. O padesát let později postoupil Alfons VIII. Kastilský pevnost nově založenému řádu calatravských rytířů.
Pojmem reconquista označuje období od ovládnutí Španělska muslimy v 8. století do 15. století, kdy v roce 1492 padl poslední muslimský emirát Granada. Novodobý pojem odráží pohled křesťanských království, která období bojů s Maury prezentovala jako obnovování křesťanské vlády nad poloostrovem dříve ovládaným Vizigótskou říší.