Medicína starověkých Egypťanů byla ještě pokročilejší, než se předpokládalo. A byla takovou dokonce ještě dříve, než vědci tušili. Ukazují to nové důkazy o tom, jak se lékaři ze země sfing a pyramid pokoušeli odstranit mozkové nádory.
Důkazy staré 4500 let odhalují snahy starých Egypťanů o výzkum rakoviny mozku
Oblíbený román Egypťan Sinuhet ukazuje na příběhu protagonisty, jak pokročilé byly lékařské znalosti starověkých obyvatel země na Nilu. Není to jen umělecká představa, Egypťané opravdu měli vynikající znalosti anatomie a chirurgie. Léčili spoustu zdravotních problémů, včetně zubních, gynekologických, gastrointestinálních a močových. Léky, které používali, se pak rozšířily po celém světě a některé z nich se využívají dodnes. Jiné nemoci, například rakovinu, léčit neuměli. Ale nový výzkum ukazuje, že se o to pokoušeli.
„Vidíme, že i když si staří Egypťané dokázali poradit se složitými frakturami lebky, rakovina byla stále za hranicí jejich lékařských znalostí,“ konstatovala spoluautorka výzkumu Tatiana Tondiniová. „Naše výsledky jsou jedinečným důkazem, jak se staroegyptská medicína před více než čtyřmi tisíci lety snažila vypořádat s rakovinou nebo ji zkoumat,“ doplňuje ji hlavní autor studie, paleopatolog Edgard Camarós z univerzity v Santiagu de Compostela.
Egypťané ovládali řadu zákroků, které jsou rizikové i dnes – včetně obřízky
Dějiny rakoviny
V současné době patří rakovina mezi nejčastější příčiny úmrtí – z důvodů, které nejsou zatím zcela jasně vysvětlené. Jednou z možných příčin je průměrně vyšší věk, jehož se člověk dožívá. Nádory jsou totiž spojené s poškozením genetické informace, která je ve vyšším věku častější. Mluví se ale také o environmentálních příčinách a dalších možných vlivech.
Rozšíření a role rakoviny v minulosti ale nejsou zdaleka tak dobře pochopené, jak by bylo zapotřebí. Právě egyptští lékaři byli první, kdo zhoubné bujení popsal. Tento záznam se nachází na slavném papyru Edwina Smithe, který byl napsaný asi před třemi a půl tisíci lety. Obsahuje popis rakoviny prsu, a dokonce i vypráví o pokusech o odstranění nádoru vypálením. Dospívá ale k názoru, že nemoc je nevyléčitelná.
Nový výzkum ale ukazuje, že Egypťané věděli o rakovině mnohem dříve.
Papyrus Edwina Smithe
„Chtěli jsme se dozvědět, jakou roli hrála rakovina v minulosti, jak byla tato nemoc rozšířená ve starověku a jak se s ní vypořádávaly starověké společnosti,“ vysvětlila Tondiniová. S týmem proto prozkoumala dvě lebky uložené ve sbírkách Cambridgeské univerzity. První patřila muži ve věku mezi třiceti a pětatřiceti lety žijícímu v době před asi čtyřmi a půl tisíci lety, druhá nejméně padesátileté ženě z doby kolem roku pět set před naším letopočtem.
Na mužské lebce ukázaly mikroskopy rozsáhlé poškození, které odpovídá tomu, co by způsobil rakovinový nádor. Konkrétně vědci odhalili stopy asi třicítky metastáz. Jenže to nebylo všechno, další analýza ukázala něco mnohem zajímavějšího. Droboučké řezné stopy.
Stopy po noži na lebce poblíž zákroků
Lebky a záhady
Ty se našly podél těchto lézí a zřejmě je vytvořil nějaký ostrý předmět – nožík, pilka, škrabadlo nebo něco podobného. „Když jsme řezné stopy poprvé pozorovali pod mikroskopem, nemohli jsme uvěřit tomu, co jsme měli před sebou,“ vypráví Tondiniová. Souvislost řezných ran s nádorem podle autorů dokazuje jejich vzájemná blízkost i směr, který naznačuje pokus o vyřezání.
Spoluautor nálezu Albert Isidro, chirurgický onkolog, který se věnuje i egyptologii, dodává: „Zdá se, že staří Egypťané tady prováděli nějaký chirurgický zákrok související s přítomností rakovinných buněk. To dokazuje, že starověká egyptská medicína prováděla i experimentální léčbu nebo lékařské výzkumy v souvislosti s rakovinou.“
Zbytek nádoru na egyptské lebce
Stopy po rakovinovém nádoru se našly i na ženské lebce. Podle autorů to může naznačovat, že dnešní životní styl, stárnutí lidí a rakovinotvorné látky v životním prostředí sice zvyšují riziko vzniku rakoviny, ta ale byla běžnou patologií i v minulosti. Důkazy o samotných nádorech se ale většinou jen špatně odhalují, protože se na tvrdých tkáních nezachovají jejich stopy.
Také žena mohla podstoupit chirurgický zákrok na hlavě poblíž tumoru, důkazy jsou ale v tomto případě méně jednoznačné. Další zranění na její lebce vypadají také zvláštně: odpovídají totiž klasickým mužským zraněním z bojů. „Zapojila se ta žena do nějakého druhu válečných aktivit?“ ptá se Tondiniová a přiznává, že odpověď na tuto otázku nemá. „Pokud ano, musíme se znovu zamyslet nad rolí žen v minulosti a nad tím, jak se aktivně účastnily konfliktů v období starověku,“ navrhuje.
