Rozsáhlá studie vědců ze tří světových institucí varuje před okyselováním oceánů. To by podle ní mohlo narušit klíčové součásti ekosystémů, z nichž profituje i lidská civilizace.
Že se oceány oteplují, se dá snadno ověřit, stejně jako stoupání hladiny. Třetí z problémů, které do světových moří přináší lidmi způsobená změna klimatu, je mnohem hůř viditelný, může mít ale největší důsledky.
Lidstvo vypouští do ovzduší více oxidu uhličitého, než se tam dostávalo v minulosti. Jeho hlavním zdrojem je spalování fosilních paliv, ale dostává se tam i dalšími procesy, jež jsou spojené s fungováním moderní civilizace. Za posledních 150 let se koncentrace tohoto plynu v atmosféře téměř zdvojnásobila. Během posledních dvou tisíc let byly koncentrace CO2 až do roku 1750 stabilně v rozmezí 275 až 280 ppm (částic na milion), letos v květnu dosáhly úrovně 430 částic.
Od začátku průmyslové revoluce, tedy přibližně od roku 1750, koncentrace CO2 rychle rostou a dosahují vyšších hodnot než kdykoliv za poledních osm set tisíc let. „Průměrné tempo růstu se navíc také zrychluje: v letech 1750 až 1949 koncentrace CO2 rostla o 2,1 ppm za dekádu, v letech 1950 až 1999 bylo tempo růstu 11,8 ppm za dekádu a v letech 2000 až 2020 koncentrace CO2 rostla tempem 21,8 ppm za dekádu,“ uvádí web Fakta o klimatu.
Cesta ke kyselým oceánům
Oxid uhličitý se nedostává jen do vzduchu, ale proniká i do vody a mění její chemické složení. Mořská voda má v současnosti mírně zásaditý charakter, ale okyselení oceánů znamená posun směrem k neutrálním hodnotám pH, a pokud se změnu nepodaří zastavit, tak i ke kyselým. Tato změna je nesmírně pomalá a dlouho potrvá, než se projeví, pak ale podle vědců budou následky značné.
„Je těžké vidět biologické účinky, protože dlouho potrvá, než se projeví, uvedl pro deník Guardian profesor Steve Widdicombe, vědecký ředitel Plymouth Marine Laboratory, který se na nové studii podílel. „Rozlišování dopadů okyselování oceánů od věcí, jako je teplota, rybářský tlak a znečištění, opravdu ztěžuje vytvoření impulsu a hybné síly u rozhodujících činitelů a politiků, aby se tím skutečně tvrdě zabývali.“
Jaké mohou být následky, není snadné předpovědět právě proto, že oceány tolik oxidu uhličitého neobsahovaly celé statisíce let. Něco ale naznačují simulace v laboratorním prostředí. Jednu takovou nedávno vydal americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA). Ukazuje dopady na schránku drobného mořského korýše. Na videu je vidět, jak dramatický dopad má pro něj pobyt v prostředí s vyšší kyselostí, které mu schránku doslova rozpouští:
Dopad na ekosystémy
Tito korýši jsou sice drobní, ale patří mezi základ potravní pyramidy v oceánu. Živí se jimi drobné rybky, jež se stávají kořistí větších. Logicky to může mít značné dopady na celé ekosystémy, ale jen špatně se to kvůli složitosti těchto vztahů modeluje.
Vědci mají ale k dispozici i údaje z reálného světa – na některých místech světových oceánů se totiž kvůli lokálním podmínkám kyselost mění rychleji než jinde. Jedním z těchto míst je severozápad USA, kde kolem roku 2010 během několika let zkolaboval chov ústřic právě kvůli vyšší kyselosti vody.
Úroveň kyselosti dosáhla bodu, který znamenal, že ústřice si nedokázaly vytvořit schránky a zůstaly tak jen v larválním stadiu. Expertům se podařilo negativní stav zvrátit tím, že v líhních zavedli do vody látky způsobující vyšší zásaditost vody.
Tyto procesy jsou ale stále kontroverzní, jedná se totiž o takzvané geoinženýrství, které může být účinné na kontrolované, velmi lokální úrovni, ale ve větším rozsahu by mohlo mít nečekané dopady.
