Před třiceti tisíci lety putovala Evropou velká stáda mamutů, která lákala lidské lovce. Vědci teď doufají, že s pomocí nejmodernějších technologií zjistí o obou druzích i jejich vzájemném propojení a vztazích víc. Klíčovou roli v projektu hraje území Moravy, která tehdy tvořila pomyslný most, jenž spojoval sever a jih střední Evropy.
Místo: Hornomoravský úval. Čas: Asi třicet tisíc let před naším letopočtem. Stádo obřích tvorů se pomalu pohybovalo krajinou. Jejich hlavy se tyčily nad vrcholky stromů, mohutná chlupatá těla drtila pod sebou keře a nohy se bořily hluboko do tajícího sněhu. Mamuti. Z dálky je sledovala skupina mnohem menších bytostí, které ale pro tyto kolosy přes své nepatrné rozměry představovaly smrtící hrozbu. Lidé.
Interakce člověka a mamuta v Evropě byla jedním z klíčových jevů, který formoval pravěkou lidskou společnost, kulturu i její budoucnost na kontinentu. A stále je nedostatečně prozkoumaná. Teď se to pokouší změnit velký mezinárodní projekt, jehož součástí jsou také čeští vědci, konkrétně Martin Novák z Archeologického ústavu v Brně.
Záhada mamutích rozměrů
Rozsáhlá naleziště mamutích kostí ve střední Evropě jsou pro vědce záhadou už skoro sto let. Archeologové k nim mají spousty otázek, na něž zatím nemají odpovědi. Vědci teď začali kosti mamutů detailně zkoumat, aby se dozvěděli víc nejen o mamutech, ale i o jejich lovcích.
Podle hypotéz se krátce před vrcholem poslední doby ledové potulovala střední Evropou stáda mamutů. Dokladem jsou pozoruhodná nahromadění mamutích kostí, kdy na jednom místě se mohou nacházet ostatky až tisícovky zvířat, jako je tomu například ve známém Předmostí u Přerova. Když vědci tyto „mamutí nekropole“ v devatenáctém století poprvé objevili, nevěděli, jak si je vyložit. Byly výsledkem lovu, přirozené smrti nebo obojího? A co prozrazují o lidech, kteří žili po boku těchto obřích zvířat?
Podle Nováka teorie říká, že mamuti migrovali podobně jako dnešní sloni. „V létě byli na severu, v létě táhli na jih,“ popsal pro Vědeckou redakci ČT24. Důvodem byla jednak potrava, ale také se mohli snažit vyhýbat hejnům bodavého hmyzu, který se na jihu v létě přemnožoval. „A klíčovou spojkou, kudy se mamuti přemísťovali, byla Morava. Konkrétně Věstonice, které byly na půl cesty mezi dalšími dvěma místy, která se v našem projektu zkoumají,“ doplnil Novák.
Evropský výzkumný tým se zabývá třemi z nejdůležitějších lokalit: Krakov Spadzista v Polsku, Langmannersdorf v Rakousku a právě Dolní Věstonice v České republice. Jejich práce je součástí pětileté iniciativy s názvem MAMBA, financované Evropskou radou pro výzkum, která potrvá do června 2027. Výzkum vede archeolog Jaroslaw Wilczynski z Polské akademie věd v Krakově. Koordinuje mezinárodní tým, který se snaží poskládat dohromady, co tato kostní naleziště mohou prozradit o životě před 35 tisíci až 25 tisíci lety.
„My jsme zkoumali takzvaná komplexní sídliště, ale v podstatě se jedná hlavně o výzkum smetišť,“ usmívá se Novák. „Lidé mají odpadové hospodářství těch 30 tisíc let vlastně dost podobné, právě z odpadu se o jejich společnosti dá dozvědět nejvíc,“ vysvětluje vědec. A to ať už se jedná o moderní skládky, nebo pravěké zbytky mamutoviny.
Tato komplexní sídliště podle něj vznikala zřejmě poblíž mamutích cest – velká zvířata pravděpodobně putovala krajinou po dlouhodobě využívaných cestách – Novák se nebrání ani použití pojmu „dálnice“. Ty vedly z pochopitelných důvodů hlavně údolím řek a lidé pak táhli za mamuty, kteří pro ně při těchto migracích představovali vítanou potravu.
Čtení z kostí
Aby vědci pochopili, jak vypadal život mamutů i jejich lovců, kombinují tradiční archeologii s celou řadou vědeckých technik. Takže kromě klasických vykopávek pracují i s laboratorními analýzami, které čerpají z odborných znalostí v oblastech genetiky, izotopové chemie, geoarcheologie a paleoklimatologie. „Spojujeme terénní a laboratorní práci,“ vysvětluje Wilczynski pro odborný časopis Horizon Europe. „Sbíráme nový materiál, ale také znovu zkoumáme muzejní sbírky pomocí metod, které dříve nebyly k dispozici.“
Například studiem stabilních izotopů v kostech mohou vědci zjistit, čím se mamuti živili, kde žili, a dokonce i v jakém ročním období zemřeli. Starověká DNA (aDNA) extrahovaná z mamutích ostatků zase pomáhá výzkumníkům sestavit obraz těchto vyhynulých mamutích populací – jak velké byly, jak byly příbuzné a jak se v průběhu času měnily.
Aby se dostali ještě dál, tým pod vedením Alexe Pryora z Univerzity v Exeteru využívá také analýzu izotopů stroncia a kyslíku. Poměry těchto izotopů v zubech a kostech fungují jako přirozené geografické značky, které výzkumníkům umožňují vysledovat, kde jednotliví mamuti během svého života žili a pohybovali se. Vysoce přesné radiokarbonové datování upřesňuje časovou osu jednotlivých lokalit, zatímco lepší porozumění minulým prostředím pomáhá odhalit krajinu a podnebí daného období.
Díky vývoji vylepšených metod získávání DNA přizpůsobených desítky tisíc let starým vzorkům tým odkrývá genetické informace ze vzorků, které byly dlouho považovány za nevhodné k analýze, a otevírá tak tomuto novému druhu výzkumu i staré muzejní sbírky. „Doufáme, že do konce projektu analyzujeme více než čtyři sta vzorků,“ konstatují autoři.
Podle Nováka tyto nové technologie umožňují úplně nové pohledy na minulost, dokáží popisovat i oblasti, kam věda doposud nedokázala dohlédnout.
Lovci mamutů a jejich svět
V Česku existuje velmi známý obraz lovců mamutů díky spisovateli Eduardu Štorchovi, který jejich dobrodružství zasadil právě do Dolních Věstonic, kde nyní probíhá česká část výzkumu. U Štorcha nepůsobí lov mamutů nijak sofistikovaně a podobně o něm uvažovala v minulosti i řada vědců. Nové výzkumy ale naznačují, že lidé, kteří žili po boku mamutů, nebyli oportunističtí mrchožrouti, ale zruční a organizovaní lovci.
Podle Nováka byli schopni plánovat a koordinovat složité lovecké aktivity a zpracovávat i tak velké úlovky, jako byli mamuti a jiná zvířata. „Víme například, že upřednostňovali jako kořist mamutí mláďata, našli jsme totiž na zkoumaných smetištích nadprůměrné množství kostí mamutích mláďat a adolescentů,“ konstatuje vědec. A proč vlastně? „Určitě proto, že se snadněji loví, ale mladší kusy měly také lepší maso,“ doplňuje.
„Zvířata a jejich prostředí velmi dobře chápali,“ potvrzuje Dorothée Druckerová z Univerzity v Tübingenu v Německu, která je expertkou na stravu a ekosystémy v dávné minulosti. Zdá se, že lovci z doby ledové měli už velmi podrobnou znalost migračních tras mamutů, jejich sezonních přesunů a míst, kde se shromažďovali. Tyto znalosti pravděpodobně využívali k tomu, aby se strategicky rozmístili a zvýšili tak své šance na úspěch.
Takové činnosti vyžadovaly spolupráci, komunikaci a sociální organizaci. Hromady kostí, které dnes nacházíme, jsou v jistém smyslu hmotnou stopou těchto znalostí. Mamut pro ně ale nebyl jen zdrojem masa. Byl klíčovým druhem ve svém prostředí, který formoval okolní krajinu. „Byl to ikonický druh, který hrál významnou ekologickou roli: velké zvíře, které drtilo stromy a keře, měnilo své prostředí i tím, že hnojilo půdu svým trusem,“ podotkla Druckerová. Lidem mamut poskytoval širokou škálu zdrojů, včetně masa, tuku, slonoviny a kostí na výrobu nástrojů a ozdob.
Poučení z měnícího se světa
Období mezi 35 tisíci a 25 tisíci lety před naším letopočtem během pozdní doby ledové (známé archeologům jako pozdní paleolit) bylo obdobím rychlých environmentálních změn. Jak se klima ochlazovalo a led se rozšiřoval, ekosystémy se v celé Evropě měnily, což mělo dopad jak na populace zvířat, tak na lidské společenství.
„Vidíme, že lidé byli velmi přizpůsobiví,“ řekla Druckerová. „Byli schopni reagovat na měnící se podmínky a stále využívat dostupné zdroje.“ Zároveň vědci zkoumají, jak mohla lidská činnost ovlivnit úbytek mamutí populace. Výzkum je sice teprve v začátcích, ale některé náznaky zajímavých novinek už vědci popsali. „Mamuti vykazují neobvykle vysoké hladiny izotopového markeru zvaného dusík-15, který souvisí se stravou,“ vysvětlila. „Lidé, kteří jedli hodně mamutího masa, také vykazují vysoké hladiny tohoto markeru. To naznačuje, že mamuti byli důležitým zdrojem jejich potravy.“
Vědci využívají tyto izotopové signály spolu s genetickými daty k prozkoumání toho, do jaké míry mohl lov ze strany lidí přispět k úbytku populací mamutů v kombinaci se změnou klimatu. Úbytek a nakonec vyhynutí mamutů bylo pravděpodobně výsledkem působení více vzájemně se ovlivňujících faktorů, včetně klimatických změn, změn v prostředí a lidské činnosti. Rozluštění těchto faktorů zůstává klíčovou výzvou.
Zjištění z těchto lokalit nabízejí poznatky, které přesahují rámec archeologie. Rekonstrukcí toho, jak se raní lidé přizpůsobovali extrémním a rychle se měnícím podmínkám, získávají vědci jasnější pochopení lidské odolnosti v průběhu času – toho, jak společnosti reagují na environmentální stres, organizují se a přežívají.
Stále jasnější je ale to, že lidé v době ledové nebyli pasivními pozorovateli svého prostředí. Aktivně ho utvářeli a byli jím utvářeni. Novák doplňuje, že lidská role ve vyhynutí mamutů byla podle posledních poznatků spíše slabší. „Klíčové pro jejich zmizení ze střední Evropy byly podle všeho hlavně klimatické změny, člověk k tomu zase tolik nepřispěl,“ uvedl s tím, že lidských skupin tehdy ještě nežilo tolik, aby dokázaly s populací mamutů něco zásadního udělat.
