Vědci popsali skvěle zachovanou lebku australopitheka, který žil před 3,8 milionu lety na území dnešní Etiopie. Objev pomáhá objasnit, jak probíhala evoluce pravěkých předchůdců člověka. Zástupci dvou druhů australopitheků totiž žili vedle sebe – až dosud se předpokládalo, že se jeden vyvinul z druhého.
Australopithekové jsou jedním z prvních zástupců lidské vývojové linie – poté, co se oddělila od předků šimpanzů. Existovalo jich více druhů, asi nejznámějším je díky nálezu kostry slavné Lucy Australopithecus afarensis.
Ještě starší druh představuje Australopithecus anamensis, který byl dosud známý pouze z úlomků čelisti a zubů, takže o něm vědci nebyli schopní říci nic zásadního. Nyní ale mezinárodní tým antropologů našel v Etiopii velmi dobře zachovalou lebku tohoto druhu.
Kost byla nalezena na nalezišti Woranso-Mille, její objevitelé ji a přeneseně i jejího původního majitele označují jako MRD-VP-1/1, zkráceně MRD. Pochází z doby před asi 3,8 milionu lety, spadá tedy do období, kdy se z tohoto druhu australopitheka vyvíjel známější Australopithecus afarenis.
„Je skvělé mít konečně nějakou tvář, kterou si můžeme spojit se jménem,“ uvedli objevitelé.
Zásadní na objevu je fakt, že prokazuje, že oba druhy australopitheků žili nejméně sto tisíc let vedle sebe, což vyvrací dříve přijímanou hypotézu, že se mladší druh přímo vyvinul z toho staršího. „Mění se naše porozumění tomu, jak probíhala evoluce člověka v pliocénu,“ říká Stephanie Melillová z Institutu Maxe Plancka, která byla součástí týmu.
Vědci si sice stále myslí, že anamensis byl předchůdcem afarensise, ale současně žili v jednom čase na stejném místě a zřejmě spolu museli soupeřit o zdroje i potravu.
Práce v terénu probíhaly posledních patnáct let, k náletu lebky došlo v únoru 2016. Další tři roky ale trvalo ji dokonale popsat, datovat a zařadit do dobového kontextu. Teprve na konci srpna 2019 tak mohly vyjít v odborném žurnálu Nature dva články, které MRD přesně definují.
Svět australopitheků
Lebka byla nalezená na písčitém místě, kde kdysi říční delta vtékala do jezera. Řeka pramenila v etiopských horách, jezero vzniklo v nížině potrhané geologickou činností planety. Z tohoto místa a doby se zachovaly také zkamenělé zbytky pylu a rostlin i řas, což vědcům naznačuje mnohé o tom, jak vypadaly životní podmínky.
Oblast byla značně suchá, samotné jezero už v době, kdy zde MRD žil, téměř vyschlo. Zdá se, že australopithekové museli zažívat silné klimatické změny; vědce nyní zajímá, jakým způsobem se podílely na evoluci lidského druhu. U jiných druhů mladších druhů australopitheků se ale ví, že byli schopní přežití ve velmi různorodých podmínkách – nový objev naznačuje, že se jim tito tvorové museli učit přizpůsobovat.
Etiopie i Keňa
Australopithecus anamensis je pozoruhodný tím, že žil nejméně na dvou místech Afriky: jeho pozůstatky byly odhalené nejen v Etiopii, ale také v Keni, téměř tisíc kilometrů vzdálené.
„MRD měl směsici primitivních i moderních znaků, které bych na něm neočekával,“ uvedl jeden z objevitelů, Yohannes Haile-Selassie. Některé tyto znaky jsou podobné jako u modernějších předchůdců člověka, jiné mají ale více společného s velmi pradávnými prapředky lidí, jako byli Ardipithecus nebo Sahelanthropus.
Tito hominidi byli vysocí přibližně jako dnešní šimpanzi, byli ale poměrně robustní. Samci vážili až padesát kilogramů. Vědci z různých náznaků věří, že mezi samci a samicemi existoval poměrně výrazný pohlavní dimorfismus, kdy samice zdaleka nedosahovaly velikosti samců – rozdíly mohly vypadat podobně jako u dnešních goril.
Měli ještě, podobně jako ostatní druhy australopitheků, poměrně malé mozky, velikostí odpovídali zřejmě těm šimpanzím, a museli tedy mít zřejmě i podobnou inteligenci. Z pánví australopitheků se dá ale odvodit, že se hodně pohybovali po zadních končetinách.
