Od roku 2022 se mimo jiné ve světových galeriích objevil nový fenomén. Většinou mladí lidé, kteří se označují jako klimatičtí aktivisté, poškozují nejrůznější umělecká díla. Tvrdí, že cílem protestu je upozornit na lidmi způsobenou klimatickou změnu a v důsledku tak zlepšit situaci lidstva. Jejich činnost se dostává na přední stránky médií, ale většinou jen popisně, případně v komentářích. Vědci se v nové práci pokusili věcně přiblížit strukturu, cíle a taktiku tohoto hnutí.
Moderní „obrazoborce“ prozkoumala trojice vědců z Washingtonské univerzity v USA, která jejich aktivitu popsala v článku, jenž vyšel na odborném webu npj Climate Action.
Kořeny environmentálního aktivistického hnutí vedou do šedesátých let dvacátého století, kde mají dva hlavní zdroje. Knihu americké přírodovědkyně Rachel Carsonové Tiché jaro a aktivitu kolem prvního Dne Země roku 1970. Zejména Carsonová měla na mladé lidi ve své době zásadní vliv, na který se dnes mimo Spojené státy často zapomíná. Podle filmaře Davida Attenborougha je to druhá nejdůležitější vědecká kniha vůbec (po Darwinově Původu druhů).
Vyšla roku 1962, autorka se v ní věnovala ničení přírody vlivem DDT. Kniha je plná vzteku na ty, kdo likvidují normální svět kvůli vlastnímu zisku, ale také jsou v ní dlouhé pasáže smutku nad umírajícím světěm, kde chybí ptačí zpěv a bzučení hmyzu.
Sílu této výjimečné vědecké knihy ještě zdůraznil fakt, že Carsonová při jejím psaní umírala na rakovinu – spojenou právě s nadměrným množstvím DDT. Jak obsah tohoto díla, tak i osobní příběh autorky vedly ke vzniku amerického environmentálního hnutí, které později inspirovalo další po celém světě. A staly se tak nepřímo i spouštěčem moderních ničitelů obrazů. Carsonová vyzývala k aktivnímu a občansky angažovanému přístupu, byť ne k poškozování něčího majetku.
Radikální obchvat
Současní aktivisté jsou podle článku frustrovaní v jejich očích pomalým pokrokem v omezování emisí skleníkových plynů a lhostejností veřejnosti k tomuto tématu. Na základě zkušeností s jinými environmentálními protesty se pak rozhodli zaujmout pozornost médií.
Podle autorů výzkumu je velmi sporné, jak účinná tato taktika je. „Nedostatečná informovanost veřejnosti přece nebrání pokroku v oblasti klimatu,“ konstatují, ale současně upozorňují i na to, že těžba plynu a ropy přes protesty po celém světě dál pokračuje. Někde je efekt dokonce opačný: řada amerických států přijala zákony kriminalizující protesty proti ropovodům.
Vědci ale také upozorňují na jiný úhel pohledu, z něhož se může zdát konání aktivistů nečekaně účinné. Takovéto akce zvláště radikálních skupin mohou způsobit, že známější mainstreamové skupiny se pak veřejným činitelům jeví jako rozumnější a jejich požadavky jako umírněnější. Tomuto druhu komunikace se vědci věnovali už dřív, nazvali ho „efektem radikálního obchvatu“.
Závod s časem
Výzkumníci se také podívali na to, jak je vlastně taková aktivita častá a rozšířená. Přestože na informace v médiích o „ničitelích obrazů“ narazil zřejmě každý, ve skutečnosti jde o velmi okrajovou činnost několika málo lidí, kteří toho nepáchají moc. Vědci odevzdali tuto studii k recenznímu řízení v květnu 2023: do té doby našli šestnáct skupin aktivistů, kteří se roku 2022 dopustili celkem 38 poškození uměleckých děl. Z toho šestatřicet provedli ve státech, kde aktivisté žijí.
Nejsilnější byly skupiny Ultima Generazione (Itálie a Vatikán, devět incidentů), Just Stop Oil (Velká Británie, sedm incidentů), Letzte Generation (Německo, šest incidentů), Stop Fossil Fuel Subsidies (Austrálie, dva incidenty). Všechny ostatní útoky na umění provedli buď jednotlivci, nebo menší skupiny, které zvládly vždy jen jedinou takovou akci.
Většina těchto organizací prováděla své ataky poměrně nárazově: dopustily se jich nejčastěji v několikatýdenním období, jinak aktivní nebyly.
Vědci tvrdí, že mezi některými skupinami existuje koordinované propojení pomocí sítě A22 Network. Na ní spolu komunikují příslušníci skupin Ultima Generazione, Just Stop Oil a Letzte Generation. Tento web to přiznává a uvádí, že jde o skupinu propojených „projektů, které závodí s časem, aby zachránily lidstvo“.
Pozoruhodné podle autorů je, že aktivisté většinou nezveřejňovali konkrétní požadavky. Když už, pak to byly v drtivé většině skupiny mimo alianci A22. Ty se obecně zabývají rychlým snižováním emisí v odvětví fosilních paliv.
Nejasná budoucnost
Vědci upozorňují na to, že tyto skupiny jsou v rámci hnutí bojujících za ochranu životního prostředí a udržitelný rozvoj společnosti jen minoritou, byť hlasitou. Autoři zatím nemají konkrétní odpovědi, které by popisovaly psychologické, osobnostní a další motivy těchto lidí. Dodávají ale, že možná mohou být důvody vcelku jednoduché.
Určitým vodítkem může být podle nich výrok jednoho z aktivistů hnutí Just Stop Oil, který se podílel na poškození obrazu Jana Vermeerova v Haagu: „Jak se cítíte, když vidíte, jak před vašima očima někdo ničí něco krásného a neocenitelného? Cítíte se pobouřeni? To je dobře. Máte stejný pocit, když vidíte, jak se ničí planeta?“
Studie je v závěrech značně nejistá. Autoři přiznávají, že chování těchto skupin je špatně předvídatelné a není jisté, jestli se budou dál radikalizovat nebo se přesunou spíše ke středovým postojům, jestli budou více spolupracovat či dosáhnou zmíněného efektu radikálního obchvatu, nebo naopak ničivá činnost vyvolá nepřízeň veřejnosti, která se obrátí proti environmentálnímu aktivismu.
