Maurice Hilleman je považován za nejúspěšnějšího objevitele vakcín v dějinách. Přestože jeho výzkum a práce zachránily miliony životů, je v současnosti téměř neznámý.
Na jaře roku 1957 zasáhla Hongkong záhadná nemoc. Podivná chřipka, která se projevovala skelným pohledem a trpěly jí nejčastěji děti, postihla více než deset procent obyvatel. Zatímco většina světa se o nemoc nezajímala, americký virolog Maurice Hilleman zareagoval okamžitě. Poznal, že v přímém přenosu pozoruje vznik pandemie.
Už v dubnu roku 1957 popsal nemoc jako nový kmen chřipky schopný rychle se šířit světem a způsobit masivní škody na životech i majetku. Když virus této hongkongské chřipky dorazil na podzim téhož roku do Severní Ameriky, byl už připravený s vakcínou. Jeho práce tehdy ochránila miliony Američanů před nákazou touto smrtící nemocí – a to byl jen zlomek jeho životního díla.
Hilleman se narodil v létě roku 1919, přesně v době, kdy vrcholila pandemie španělské chřipky – boji s epidemiemi a pandemiemi pak věnoval většinu života. Začínal jako typický Američan své doby: vyrůstal na farmě v Montaně, jeho rodina chovala kuřata. Právě znalost drůbeže mu později pomohla k jeho vědecké kariéře.
Kvůli ekonomické krizi to dlouho vypadalo, že zvídavý a inteligentní mladík skončí jako prodavač v obchodě. Nakonec se na univerzitu dostal až díky pomoci svého staršího bratra.
Už jako postgraduální student mikrobiologie v Chicagu prokázal, že chlamydie jsou bakterie, a ne viry. Objev výrazně pomohl s léčbou této choroby. Na univerzitě ale nezůstal, místo akademické kariéry si vybral praxi ve farmaceutickém průmyslu. Později uváděl, že chtěl být blíže pacientům a přímo se chtěl podílet na pomoci lidem. Ukázalo se, že měl pravdu. Právě díky znalosti důležitých osob ve farmaceutických firmách mohl pomáhat tak účinně: během celé kariéry pomohl vyvinout více než 40 očkování.
V tomto byznysu vydržel čtyři roky, pak usoudil, že ještě lepší podmínky mu poskytne armáda. Nastoupil do washingtonského armádního institutu, kde se věnoval zejména výzkumu chřipky. Byl první, kdo prokázal, že viry chřipky procházejí mutacemi a že právě to je na nich tak nebezpečné. Pomáhá jim to obcházet protilátkové obrany, na nichž je založena imunita lidského těla. Díky tomuto výzkumu dnes víme, že jedno očkování proti chřipce člověka nemůže ochránit po celý život, na rozdíl od vakcín proti dětské obrně nebo neštovicím.
Jeden muž proti pandemii
Tento výzkum mu pomohl pochopit, v čem se virus hongkongské chřipky liší od ostatních běžných kmenů – a že může být pro Spojené státy i zbytek světa opravdovou pohromou připomínající časy španělské chřipky.
Hned den poté, co se o situaci v Hongkongu dočetl v deníku The New York Times, zalarmoval svoje zdroje v armádě, aby s jejich pomocí získal vzorky viru. Trvalo tehdy celý měsíc, než se mu je podařilo sehnat. Pocházely od amerického námořníka, který se v Asii touto chřipkou nakazil. Díky možnosti získat vzorky krve od vojáků mohl virus namnožit a začít ho pak testovat na stovkách lidí. Tento výzkum potvrdil Hillemanovy obavy: ani jeden člověk neměl proti tomuto virovému kmeni protilátky.
Vědec okamžitě rozeslal virus i dalším spřáteleným organizacím. Tam mu kolegové potvrdili, že protilátky proti hongkongské chřipce nemá v USA téměř nikdo. Našly se jen u několika velmi starých osob, které prožily chřipkovou pandemii v letech 1889 až 1890. A to znamenalo jediné: virem se mohl nakazit téměř každý, bránit se mu mohl jen málokdo.
V polovině dvacátého století sice ještě svět nebyl tak propojený jako v současnosti, ale Hillemanovi bylo jasné, že epidemie takových rozměrů se musí přelít i za hranice Hongkongu. Vědec v ten moment pochopil, že spolehnout se na běžné procesy nejde. Oslovil proto přímo výrobce léčiv s tím, aby z jeho vzorků zkusili vyrobit očkovací látku.
V té době se mu skvěle hodila znalost drůbeže z mládí: očkovací látky se totiž tehdy vyráběly ve slepičích vejcích (částečně je tomu tak dodnes). Přišel tehdy s požadavkem, aby se přestali zabíjet kohouti. Věřil, že jich bude potřeba, aby oplodnili dost vajíček potřebných pro přípravu vakcíny.
Tento postup nebyl schválený oficiálními americkými regulačními orgány, přesto s ním díky Hillemanově naléhavosti firmy souhlasily. Dnes už by taková akce nebyla možná, regulace jsou totiž mnohem přísnější. Vědec dokázal společnosti přesvědčit, že hrozba je vážná a že o očkování bude zájem – a tak, když chřipka nakonec opravdu do USA na podzim roku 1957 dorazila, byly Spojené stát vybaveny asi 40 miliony dávek účinné očkovací látky.
Tehdejší chřipka byla nesmírně silná, po celém světě jí podlehlo asi 1,1 milionu lidí, jen v USA to bylo 116 tisíc osob. Jenže dopady mohly být daleko horší: ministerstvo zdravotnictví přiznalo, že nebýt Hillemanovy vakcíny, mohly se nakazit ve Spojených státech další miliony lidí a ztráty na životech mohly být výrazně vyšší. Vědec za to dostal státní vyznamenání a zařadil se mezi světové elitní vědce.
Výzkumy na vlastní rodině
Mohl z této slávy žít po zbytek života: přednášet na univerzitách nebo jezdit po konferencích. Hilleman se ale místo toho po hlavě vrhl do řešení dalšího problému.
Na jaře roku 1963 onemocněla jeho pětiletá dcera Jeryl Lynn, dostala příušnice. Tato nemoc je většinou jen nepříjemná, ale způsobuje také záněty vnitřních orgánů. Zejména u mladých mužů může vést k celoživotní neplodnosti. Doktor Hilleman své dceři odebral vzorky a odjel s nimi do laboratoře, kde okamžitě začal hledat způsob, jak tuto nemoc pokořit.
Virem nakazil buňky kuřat a po nějaké době se virus změnil tak, aby lépe nakazil právě drůbež, ale hůř člověka. Tímto způsobem Hilleman vytvořil takzvaný oslabený virus. Když se jím pak nakazil člověk, stačilo to na to, aby tělo začalo vytvářet protilátky. Neprojevily se však symptomy samotné nemoci.
Jedním z prvních, kdo tuto experimentální oslabenou vakcínu vyzkoušel, byla další Hillemanova dcera Kirsten. Před nákazou příušnicemi ji chránilo očkování, které vyrobil její otec z viru, který měla její starší sestra. Otočil tak vlastně „přirozený běh věcí“: normálně se mladší sourozenec od staršího nakazí, v tomto případě mu ale dal imunitu.
Vývoj tohoto očkování trval pouhé čtyři roky. Oslabený virus odebraný od Hillemanovy dcery se používá jako základ očkování proti příušnicím dodnes.
Soukromé peníze
Hilleman využíval pro svůj výzkum finance farmaceutického obra, společnosti Merck, pro kterou pracoval 47 let. Ta mu umožnila vyvíjet desítky očkovacích látek, provádět výzkum a současně mu zajistila přístup k tomu nejmodernějšímu vybavení.
Vědec si uvědomoval, že byznys s léky je považovaný za špinavý, proto se v něm stáhl do pozadí a nechtěl být se svými úspěchy veřejně spojován. Nebyl oficiálně podepsán pod žádnou ze čtyřiceti vakcín, které v Mercku vyvinul. V jednom z rozhovorů, které poskytl, popsal, že by mu bylo trapné, kdyby se u očkování jeho jméno objevovalo. Připadalo by mu, že lidem něco podstrkuje nebo sám prodává.
Ze 14 očkování, která jsou v současné době v USA doporučována pro děti, jich Hilleman a jeho tým vyvinuli osm: vakcíny na spalničky, příušnice, hepatitidu A, hepatitidu B, plané neštovice, meningitidu, pneumonii a vakcínu Hib.
Nikdo nedokáže přesně spočítat, kolik lidských životů tato očkování zachránila. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí ale uvádí, že jen očkování proti spalničkám zabránilo úmrtí 20 milionů lidí v letech 2005 až 2015. Maurice Hilleman je v počtu zachráněných lidských životů tím nejúspěšnějších lékařem – a současně tím nejméně známým.
Nenáviděný a nevinný
Roku 1998 zveřejnil v prestižním odborném časopisu The Lancet britský vědec Andrew Wakefield studii, v níž popsal, že očkování MMR (proti příušnicím, spalničkám a zarděnkám), které Hilleman vytvořil, způsobují u dětí vznik autismu.
Tento výzkum vedl ke vzniku protiočkovacího hnutí, které působí dodnes. A to přesto, že tato studie byla už mnohokrát vyvrácena a roku 2010 byla z odborného časopisu, kde vyšla, stažena. Toho se však Maurice Hilleman už nedožil: pět let předtím zemřel ve věku 85 let na rakovinu.
