Tým složený z vědců z několika národů se pustil do řešení dávných filozofických otázek: nakolik individuální je lidské vnímání barev? Co kdyby každý lidský mozek překládal barevné vzorce, které vnímá, odlišně? Vědcům se podle jejich závěrů podařilo na tento mimořádně obtížně řešitelný problém najít odpověď.
Je moje červená jako tvoje červená? Vědci zodpověděli klíčovou otázku vědomí
Otázku, zda vidíme všichni barvy stejně, řeší filosofové už stovky let. Prvním, kdo ji zformuloval, byl John Locke v 17. století. Když tedy člověk vidí nějak barvu označovanou jako „červenou“, neznamená to, že ji někdo jiný může vnímat třeba jako „zelenou“? A co když tedy vidíme každý okolní svět zcela odlišně? Nemůže někdo vidět třeba žluto-modrou ukrajinskou barvu jako oranžovo-černou, jen zkrátka označuje dané barvy jinak?
Tahle myšlenka souvisí se subjektivním prožíváním vnímání. Mozek jednoho člověka by podle ní mohl interpretovat světlo s vlnovou délkou 700 nanometrů (nm) jinak než mozek druhého člověka, ale protože se oba naučili označovat tento podnět jako „červený“, nikdy nemohou zjistit, že ho vidí odlišně. Protože subjektivní prožívání se nedá přímo změřit, je těžké tuto hypotézu potvrdit, nebo vyvrátit.
Právě na tento problém vědci vždy naráželi, kdykoli věda otázku spojenou s lidským vědomím otevřela. Ten souvisí i s povahou jazyka a světa. Když chtějí spisovatelé a překladatelé popsat například červenou barvu, tak ji označí „za barvu krve“. Díky tomu pochopí vzhled barvy i lidé z jiných kultur. Jenže to nemusí pomoci, pokud by mozky jednotlivých lidí interpretovaly barvy odlišně.
Experiment s barvoslepými
Mezinárodní vědecký tým složený z Američanů, Japonců, Australanů a Britů však nyní věří, že přišel s řešením. Autoři navrhli metodu, která by měla dokázat najít odpověď. Nejprve vybrali dvě skupiny osob, polovinu s normálním viděním, polovinu barvoslepých. Vědci jim ukázali 93 různých barev a nechali je říct, jaké barvy si jsou podobné.
Nakonec porovnali odpovědi jednotlivých lidí pomocí speciální matematické metody (takzvaná metoda optimálního transportu), aby zjistili, jestli jejich vnímání barev má u všech testovaných stejnou strukturu. Blízkost barev totiž v dostatečně velkém vzorku vytvoří jakousi mapu, která by při individuálně zcela odlišném vnímání vypadala jinak.
Ukázalo se, že lidé s normálním barevným viděním vnímají barvy podobně – jejich odpovědi se daly mezi sebou správně „zarovnat“. Lidé s barvoslepostí ale opravdu vidí barvy jinak – jejich odpovědi se nepodařilo sladit s těmi lidí s normálním viděním.
Vidíme svět stejně
Tato studie tedy potvrzuje předpoklad, že vnímání barev u normálně vidících lidí je velmi podobné. Všichni lidé tedy vidí červenou, modrou, zelenou, lososovou, nachovou, azurovou a desítky dalších odstínů v podstatě stejně.
Lidé s barvoslepostí ale mají jiné vnímání, které se od normálního vidění liší natolik, že ho nejde jednoduše přeložit do „normálních“ barev tak, jak je popisují lidí s normálním viděním. Jak svět, který vidí barvoslepí, přiblížit většinové populaci, vědci zatím neví, ale chtěli by to lépe pochopit.
