Když před padesáti lety přistávalo Apollo 11 na Měsíci, událost přenášela i Československá televize. Svými odbornými poznatky, načerpanými výhradně díky celoživotnímu zaujetí a vášni pro kosmonautiku, jej provázel Jan Kolář. Záznam přenosu se v archivu Československé televize nedochoval, historickou událost Jan Kolář popisuje v následujícím příspěvku.
Jan Kolář: Před 50 lety jsem komentoval přistání na Měsíci. Událost, kterou nic nepřekoná
Program Apollo s prvním přistáním člověka na Měsíci, od kterého nás dělí už půlstoletí, je fenomenální událost v historii civilizace. Bylo o ní popsáno tisíce stran ve stovkách knih, je zdokumentována v mnoha digitálních audio i videozáznamech.
Dalo by se tedy čekat, že již není nic, čím by vyprávění o dosažení Měsíce lidmi mohlo přitáhnout zájem a pozornost veřejnosti. Skutečnost však ukazuje, že jde o dění natolik ojedinělé a v mnoha ohledech unikátní, že se k němu vracejí nejen ti, kteří lety Apollo zažili, ale i generace jejich dětí a vnuků. Navíc se stále vynořují nové příběhy a skutečnosti, které rozšiřují i mění poznatky a pohledy na tento milník ve vývoji lidstva.
Když jsem začal studovat na tehdejší jedenáctileté střední škole v Londýnské ulici, stala se pro mě právě zrozená kosmonautika dobrou motivací pro uplatnění mého zájmu o přírodní vědy, hlavně fyziky. Byla to shoda okolností, že můj věk a věk kosmonautiky se dostal do vzájemné symbiózy.
Od té doby se toto „soužití“ jen prohlubovalo, až mě zcela vyplnilo a zůstalo tak po celý můj další život. To, že mě zájem neopustil, bylo v počátku dáno také doslova raketovým tempem, kterým se tato zbrusu nová lidská aktivita začala rozvíjet a přinášet jednu novinku za druhou. Během prvních patnácti let byl každý let něčím novým – to se už později v takové míře neopakovalo. Šlo o novinky, které fascinovaly – vymýšlet, jakým způsobem se dostat do prostoru mimo naši planetu a poznávat, co tam vlastně je.
Doc. Ing. Jan Kolář, CSc., (*1944) vystudoval FTJF ČVUT. Věnoval se dálkovému průzkumu Země. Je autorem monografie o dálkovém průzkumu Země, řady vysokoškolských skript a učebních textů a desítek vědeckých článků a výzkumných zpráv publikovaných v časopisech a na domácích i mezinárodních konferencích. Je členem Mezinárodní astronautické akademie a Výboru pro pozorování Země Mezinárodní kosmické federace (IAF).
Jan Kolář
Druhým důležitým faktorem bylo i to, že jsem nebyl ve svém zájmu osamocen a ve společnosti stejně zaujatých nadšenců jsem mohl svůj zájem rychleji rozvíjet. Tato společnost nemohla dostat jiný název než SPACE, tedy anglický výraz pro kosmonautiku i kosmický prostor. Proti osočování, že jsme propagátory americké společnosti, jsme měli připravený výklad tohoto názvu jakožto zkratky SPolečnosti prAcovníků v astronautiCE.
Začátkem šedesátých let se takto postupně scházelo kolem desítky jedinců stejné generace vysokoškoláků, kteří byli shodně postiženi posedlostí vším, co souvisí s pronikáním člověka do vesmíru. Řadě z nich se podařilo najít profesi, která s kosmickým výzkumem souvisela, a také aktivně propagovali kosmické lety. Byli to hlavně Petr Lála, Marcel Grün, František Kantor, Pavel Koubský, Karel Pacner, Jiří Kroulík, Jan Jůn, Martin Postránecký a především Antonín Vítek, který byl naším přirozeně respektovaným vedoucím.
Omezené zdroje
Nadšení a chuť dokonale poznat, jak se létá do vesmíru a co se tam dá dělat a zkoumat, byly hnacím motorem shánění veškerých informací o chystaných i současných kosmických projektech kdekoli ve světě. Zdroje byly omezené, a ne vždy snadno dostupné.
V knihovnách státních i amerického velvyslanectví jsme četli zahraniční časopisy, studovali odborné publikace v ruštině, osvojovali si zkratky a speciální výrazy v mluvě amerických astronautů při poslouchání rozhlasových reportáží z jejich letů na stanici Voice of America na ztrácejících se krátkých vlnách.
Vedli jsme kalendář kosmických událostí, seznamovali se se zákony nebeské mechaniky, druhy raket, konstrukcemi jejich motorů a raketovými palivy, navigačními, energetickými a řídicími systémy kosmických lodí, plány kosmických letů a profily kosmonautů. Byla to naše vlastní soukromá vysoká škola, ve které jsme si byli navzájem učiteli i žáky a také sponzory.
Záhy jsme nabyté znalosti začali sdílet s veřejností. Naším dvorním působištěm se stal časopis Letectví a kosmonautika, přispívali jsme do novin i rozhlasu. A to všechno nás nesmírně bavilo a dělali jsme to pro radost a uspokojení.
Autentické fotografie z přenosu přistání Apollo 11 v Československé televizi
A protože jsme žili teprve druhou dekádu svých životů, měli jsme i další zájmy, kterým jsme se věnovali vedle kosmonautiky a studijních povinností. U mě to byl sport, konkrétně basketbal neboli košíková, jak se tehdy běžně říkalo. Sport a kosmonautika mají nemálo společného, ale v mém případě mě jejich propojení přivedlo ke komentování kosmických letů v televizi.
V prosinci 1968 jsem byl s družstvem Slavia VŠ Praha na historicky prvním zájezdu československého basketbalového týmu ve Spojených státech. Na poslední dny našeho pobytu připadl start Apolla 8 k obletu Měsíce. U krajanů, kde jsem bydlel, jsem tak poprvé v životě uviděl přímé televizní vysílání letu do vesmíru.
Bylo úžasné, byť přes obrazovku, být přímým svědkem prvního startu rakety Saturn 5 s lidskou posádkou. Vědomí, že to, co vidím, se odehrává právě teď, bylo vzrušující a napínavé. Přitom jsem rozpoznával jednotlivé úkony průběhu startu, které jsem znal jen z časopisů. Těšilo mě, když jsem při sledování mohl některé chvíle v průběhu startu okomentovat a přiblížit jejich význam.
Po dvou dnech běžel první přenos z paluby lodě Apollo, v němž posádka ukázala divákům, jak vypadá jejich aktuální domov. Ještě předtím než Apollo 8 dorazilo k Měsíci, jsme se vrátili do Československa a já jsem zalitoval, že o takovou podívanou doma přijdu.
Televize bez přenosů vesmírných letů
V naší televizi bylo možné občas vidět krátké šoty ve zprávách, ale žádné přímé přenosy z kosmickych letů. Kamery amerických televizních stanic byly u všech – i neúspěšných – startů amerických družic a meziplanetárních sond a samozřejmě i všech startů amerických astronautů. Propagace americké astronautiky se neslučovala s ideologickým vedením komunistické strany. Bohužel se nevysílaly ani žádné přenosy ze startů sovětských kosmonautů.
Tamní ideologie velela oznamovat start až v případě, že byl úspěšný. Do té doby bylo jeho uskutečnění považováno za přísně tajné, takže jakýkoliv televizní přenos v reálném čase byl zcela vyloučen.
Takhle vypadal přenos na domácím televizoru
Po návratu z USA se k mému překvapení v naší televizi – tehdy ještě černobílé – objevily obrázky z dalšího pokračování vánoční výpravy Apolla 8 k Měsíci. Komentářem přenos doprovázel sympatický mladík. Přitažlivým způsobem, k jehož obsahu však bylo možné mnohé doplnit i opravit. Zatelefonoval jsem mu, jednak abych mu vypověděl, co jsem viděl v americké televizi, a také mu nabídl odborné poradenství.
Josef Doubek patřil k nové generaci televizních redaktorů v zahraniční redakci Československé televize. Měl atraktivní vzhled, přirozené vystupování, kterým přitahoval pozornost diváků a získal si jejich oblibu. Když se v televizní redakci objevila nabídka přenosů z kosmických letů Apollo po linkách Eurovise, sebevědomě se přihlásil, že se jich ujme.
Mou nabídku spolupráce s jakýmsi klubem zpočátku bral s jistou nedůvěrou. Po několika setkáních, kde jsme mu spolu s Tondou Vítkem přiblížili jednak naše možnosti i přitažlivou historickou novost letů Apolla, se spoluprací souhlasil. Pochopil, že to, o čem hovoříme, musíme ovládat, když jsme schopni se o tom bavit téměř pořád. Josef si vcelku rychle osvojil základní technické pojmy a my jsme se zase dokázali přirozeně sladit s jeho komentátorským pojetím.
Týmová práce
Bylo to také zásluhou naší věkové příbuznosti, že jsme si navzájem „sedli“. Se zaujetím jsme se společně snažili co nejlépe přiblížit našim divákům jedinečnost výsledků lidského umu a schopností, které posouvaly hranice poznání v přímém přenosu.
Z každého letu byl přenos ze startu a přistání a pak několik i dalších vstupů z průběhu letu. Američané posílali do světa obrazové informace každý den, včetně televizních přenosů z vesmírné lodě. Do našeho vysílání se dostalo téměř vše, co linky nabídly. Na mně a Tondovi bylo dát vysvětlení toho, co se v daný okamžik na obrazovce dělo.
Fotografie z přímého přenosu přistání Apolla 11
Přistání na Měsíci na obrazovkách Československé televize
Byl jsem jedním z těch, kdo v televizi závěrečné fáze závodu o Měsíc komentoval. Přesněji řečeno, komentoval přenosy z letů amerických astronautů v programu Apollo. Psal se rok 1969. Mašinerie normalizace se ještě nerozeběhla naplno a srpnová okupace byla zcela čerstvá. Sledování úspěchů Američanů mělo proto navíc pro diváky v českých krajích a na Slovensku náboj specifického uspokojení.
Československá televize vysílala tehdy na jednom programu, černobíle, z budovy bývalé Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici. Budova z druhé poloviny 19. století postavená pro potřeby spolkového života vykazovala zákonitě řadu viditelných úprav, které si během patnácti let vysílání televize postupně vynutilo.
Provizorní podmínky na hony vzdálené těm dnešním ale pracovníci zvládali s profesní dokonalostí. Široké schodiště bylo hlavní komunikační tepnou mezi patry pro lidi i pro signál vedený různě tlustými a barevnými kabely mezi technickými pracovišti, dvěma studii a vysílačem na střeše. Pamatuji si, jak americký kosmonaut Frank Borman, který navštívil televizi v době letu Apolla 10, při stoupání po schodech Měšťanské besedy dotazem kontroloval, že opravdu jde do televizního studia.
Náročná příprava
Při přenosech jsme měli zázemí v redakčních místnostech zahraničního zpravodajství ve třetím patře. Každý den jsme sledovali obrazové zprávy, které průběžně přicházely po linkách z NASA, a vybírali z nich záběry pro naše vysílání.
Většinou jsme vysílali z menšího studia v patře. V něm byly rozestaveny dvě televizní kamery, před nimi konferenční stolek, kde jsme seděli já s Vítkem, u vedlejšího stolku měl místo Doubek. Pro každého byl jeden mikrofon na stojanu těsně za stolem. A před námi na podlaze pro každého jeden monitor, na němž jsme sledovali obrázky z NASA, a přidávali k nim svůj komentář.
Pomáhaly nám hlasové informace z řídicího střediska, které jsme v autentické podobě slyšeli ve sluchátkách. Byly to přímé rozhovory astronautů se střediskem, ne vždy srozumitelné pro radiový šum, do nichž v pauzách vstupoval tiskový mluvčí NASA se stručnou aktuální informací o průběhu letu.
Naším dalším podpůrným vybavením byla kalkulačka pro rychlé přepočítání mílí a stop na metry, která ovšem tehdy zabrala jeden stolek. Měli jsme i sepsaný časový sled jednotlivých událostí, ke kterým mělo během přenosu dojít. Především jsme ale využívali naše dříve nabyté informace o kosmických letech obecně a programu Apollo zvlášť.
Původní zdi budovy Měšťanské besedy zakrývaly od stropu k podlaze dvě šedivé plátěné stěny vytvářející roh studiového interiéru. Seděli jsme před stěnou, na níž byly zavěšené kresby kosmické lodě Apollo a nákresy některých manévrů, které podle našich podkladů připravovali televizní výtvarníci. Měly především funkci dekorace, ale posloužily i k lepšímu vysvětlení některého technického detailu a nebo změn dráhy.
Stěně za Pepíkem Doubkem dominovala velká mapa Měsíce. Pro přenosy ze startu byl užitečnou kulisou model rakety Saturn 5 od Revella, který jsem si přivezl z cesty za oceán.
Fotografie startu na divácké obrazovce
Od okamžiku, kdy se na monitoru před námi objevil obraz z Houstonu, jsme byli stejnými diváky jako ti doma u televizorů. Žádný scénář jsme neznali, netušili jsme, co bude vidět na příštím záběru. S Tondou Vítkem jsme k pohledu přidávali své postřehy a vysvětlení toho, jaký význam má ten který úkon prováděný posádkou, nebo jak funguje určitý systém nebo experiment. Přitom nám pomáhal i originální zvukový doprovod obrazu, který jsme slyšeli ve sluchátkách.
Pro nás dva bylo v televizním studiu všechno nové, nikdy předtím jsme v televizi nevystupovali, natož v živém vysílání. Na nějaké velké zaučování ale nebyl čas, a tak jsme se s pravidly práce ve studiu seznamovali za chodu. Premiéru jsme měli při startu Apolla 9 v březnu 1969, v květnu pak následovalo Apollo 10.
Apollo 11. Zážitek, který nic nepřekoná
Vyvrcholením a nepřekonatelným životním zážitkem bylo komentování letu Apolla 11 a prvního přistání lidí na Měsíci. Vše pro nás začalo sledováním tříhodinového odpočítávání před startem z floridského kosmodromu a jeho přenosem. Od té doby jsme v televizi trávili všechen čas. Jen když kosmonauti spali, odskočili jsme domů se osprchovat a vzít si čistou košili.
Pročítali jsme všechny zprávy, které do televize docházely. Dálnopis a televizní linky byly tím nejaktuálnějším zpravodajským médiem. Měli jsme také podrobně sestudovaný letový program s plánovanými událostmi, včetně televizních přenosů z paluby. Ovšem potvrdila se zkušenost získaná již v předcházejících přenosech, že se nedalo na vše plně spolehnout. Posádka i řídicí středisko měnily plán podle toho, co navrhli kosmonauti, nebo si vyžádala situace. Museli jsme být neustále ve střehu.
Přímý přenos ze startu Apolla 11 ve středu 16. července 1969 odpoledne se uskutečnil přesně podle plánu. Hned druhý den však kosmonauti začali pracovat s televizní kamerou a výsledkem byly dva neplánované přenosy navíc. Páteční přenos trval také neplánovaně přes půldruhé hodiny. Apollo 11 bylo ve druhé polovině cesty k Měsíci a napětí v očekávání nadcházejících událostí postupně rostlo.
Nastal první den dlouhého víkendu bez šance si odpočinout. Upřímně řečeno jsme na to ani nepomysleli. Většina důležitých okamžiků vycházela časově do večerních hodin našeho času.
O dramatu při přistání nikdo nevěděl
Sobotní večerní vysílání obsahovalo přenos z příletu Apolla 11 k Měsíci, ale vše se už soustředilo na klíčovou operaci druhý den: přistání. Když v neděli krátce před osmou večerní dostali Amstrong s Aldrinem povolení k zahájení první fáze sestupu, bylo jasné, že následující hodina rozhodne o konečném výsledku celé mise. Naše vysílání bylo sice televizní, ale obrazovka nemohla nabídnout víc než záběry z řídicího střediska. Uvnitř kabiny lunárního modulu televizní kamera nebyla. Dramatičnosti to však neubralo.
Pro mne to byla vůbec nejdramatičtější část celého letu. Najednou jsem si uvědomil, co by se všechno mohlo stát. Ale strhující realita to hned přemazala. Průběh sestupu jsme kontrolovali s podrobným plánem a z praskání ve sluchátkách se snažili určit, ve které fázi sestupu loď je. Pomohl občasný záběr na hlavní tabuli v řídicím středisku.
Ze záplavy čísel při sestupu jsme se snažili zachytit údaj o výšce nad povrchem. Pamatuji se, že nejvíc se opakovalo slovo „half“ – půlka, kterou Aldrin v závěrečné fázi sestupu dodával snad ke každému počtu stop udávajícím rychlost klesání.
Čas plánovaného dosednutí se blížil, ale vzdálenost od povrchu tomu neodpovídala. To nás znepokojilo, byli jsme ještě více napjatí, ale uklidňovali jsme se vnitřním vysvětlením, že jsme asi udělali chybu při přípravě našich podkladů. O skutečné příčině jsme tehdy neměli tušení. To, že Armstrong musel převzít ruční řízení a nalézt rovné místo pro přistání, jsme se dozvěděli až z jeho líčení po přistání.
První slova na Měsíci
Že jsou konečně na povrchu, jsem pochopil z hlášení „Contact light, engine stop“, což potvrdil vzápětí i pohled na oslavná gesta v řídicím středisku. Napětí polevilo. I když v Houstonu žádné oslavy nevypukly, my ve studiu jsme si vybrali chvilku na vyjádření vlastních pocitů a gratulace k historickému úspěchu. Před desátou večer jsme se s diváky rozloučili s tím, že vysílání z výstupu na měsíční povrch začne podle plánu po půl šesté ráno.
Jenže ještě před půlnocí jsme v rozhovorech posádky se Zemí uslyšeli o možnosti, že by k výstupu došlo už kolem třetí hodiny ranní. Když řídicí středisko požadavku obou astronautů na zrušení plánovaného odpočinku vyhovělo, bylo jasné, že musíme udělat podstatnou změnu plánu i my.
Prvním úkolem bylo předat tuto informaci veřejnosti. Televize po půlnoci už nevysílala, ale rozhlas naši zprávu o dřívějším začátku přenosu odvysílal. Její rozšíření už pak bylo dílem vzájemného sdílení mezi lidmi. Druhým úkolem bylo připravit vše potřebné pro mimořádné noční vysílání. To odstartovalo ojedinělou akci v historii televize.
Bylo zapotřebí dopravit na pracoviště všechny ty, bez kterých se vysílání nemohlo uskutečnit. Techniky, kameramany, zvukaře, produkční a také spojaře, kteří přivedli signál do Prahy a zajišťovali provoz televizních vysílačů po celé republice. Přes pozdní noční hodinu nikdo neprotestoval. Ojedinělost této chvíle byla každému jasná. A dostavovalo se s ní nadšení a zájem být jejími přímými svědky. Po druhé hodině ranní jsme mohli začít vysílat.
Fotografie startu na divácké obrazovce
Pětihodinový přenos s projevem Nixona
Byl to nejdelší přenos z celého letu a možná i ze všech kosmických letů vůbec. Vysílali jsme z většího studia hned v přízemí. Pět hodin jsme postupně sledovali pomalý sestup Amstronga po žebříku, pak jeho i Aldrinovy opatrné kroky a nakonec jejich neustávající plnění naplánovaných úkolů, hlavně sběr hornin.
Přerušení přinesl jen krátký rozhovor s prezidentem Nixonem. Projev amerického prezidenta v televizním přímém přenosu byla i tehdy už dost silná káva, a tak tlumočník, kterého televize sehnala, raději zůstal v anonymitě.
Těch několik minut jsme měli od komentování volno, a tak jsem se mohl protáhnout a vzhlédnout od monitoru. Za kamerami kolem stěny studia sedělo či stálo dost lidí. Určitě pro ně nebylo televizní vysílání ničím novým, ale nyní pozorně nesledovali to, jak se vysílá, ale co se vysílá. Obraz na monitoru ukazoval rozmazané, ale zřetelné postavy obou astronautů stojící vedle americké vlajky, i siluetu lunárního modulu. Bylo to zvláštní – kosmická loď, která je uprostřed své mise a přitom stojí, je bez pohybu, žádné údaje o její rychlosti či vzdálenosti teď nejsou zapotřebí.
Před sedmou hodinou ranní přenos skončil a na nás naplno dopadla únava z posledních dvou dnů. Horko z reflektorů, vydýchaný vzduch a plné soustředění na to, co se odehrávalo na monitorech před námi, jsme potřebovali setřást. Měli jsme na to deset hodin, během kterých astronauti na Měsíci spali a připravovali sebe i lunární modul k odletu z Měsíce.
Přenos největšího úspěchu lidstva si nenechaly ujít miliony našich diváků. Přidali se k zhruba půl miliardě lidí, která naplnění dávného snu sledovala po celém světě. Nadšené a děkovné dopisy a telefonáty, které do televize přicházely, ukazovaly, že probdělé noci nelitovali. Pro všechny, kteří televizní vysílání z letu Apolla 11 v Československu umožnili, to byla ta největší odměna a současně i vítězství v obraně proti normalizačnímu tlaku. Ten se ale stále zvyšoval.
Konec v televizi
Dva týdny po návratu Apolla 11 na Zem nastoupil do funkce ústředního ředitele televize Jan Zelenka a s ním přišel zásadní obrat v obsahu vysílání. Bylo zřejmé, že pro nás nebude v novém uspořádání místo. Společně s Josefem Doubkem jsme se rozhodli ještě připravit knížku věnovanou kosmickým letům člověka. V pražských nakladatelstvích se ale už žádný vydavatel nenašel, zvlášť když jsme na vydání pospíchali, než se naše jména stanou nepřijatelná.
Cesta se nakonec otevřela na Slovensku. Napsání jednotlivých kapitol jsme si rozdělili a napsali během srpna. Rukopis stihl Josef Doubek odevzdat v září, než odjel na dovolenou do západního Německa, z níž se již nevrátil. Knížka vyšla ve slovenštině v listopadu 1969 jako vůbec první publikace svého druhu v Československu. Českého vydání se nedočkala.
Spolu s Tondou Vítkem jsme se ještě omezeně dostali k několika vstupům do televizního vysílání při listopadovém letu Apolla 12. V nich převzal roli Doubka jeho redakční kolega Vladimír Železný. Tím ale naše účinkování v televizi na dalších třicet let definitivně skončilo.
Start posledního Apolla na vlastní oči
Náš zájem o veškeré kosmonautické dění však nepolevil, zvláště o následné lety programu Apollo. Splnil se mi i další sen – vidět na vlastní oči start kosmické lodě na cestu k Měsíci. V prosinci 1972 jsem stál na břehu Banánové řeky v Kennedyho kosmickém středisku a sledoval noční start poslední výpravy Apolla 17.
Úspěch Apolla 11 byl vítězstvím Američanů nad Sovětským svazem a definitním ukončením jeho předstihu v kosmické technice, kterou měl a propagandisticky využíval téměř celá 60. léta. I když žádný sovětský program letů lidí na Měsíc vyhlášen nebyl, dalo se tušit, že tento cíl nemůže v plánech druhé kosmické velmoci chybět. Po tom, jak konkrétně takové plány vypadají, jsme pátrali bezvýsledně.
Až po rozpadu Sovětského svazu se postupně svět dozvídal o tom, že sovětská snaha dostat svého kosmonauta na Měsíc představovala úsilí neméně dramatické a vypjaté jako na druhé straně Atlantiku. Vedené ale jiným způsobem a bez úspěšného konce.
Pro posouzení celkového významu programu Apollo je nezbytné zdokumentování souvisejícího dění ve Spojených státech i v Sovětském svazu. Nevyhlášený závod, jehož průběh a dramatické vyvrcholení sledoval na zaplněných tribunách pomyslného stadionu s napětím i úžasem celý svět.
Ta doba se už nevrátí
V srpnu 2012 jsem byl ve zcela zaplněné Washingtonské katedrále účastníkem oficiálního smutečního rozloučení s Neilem Armstrongem. Vedle všech hlavních představitelů americké kosmonautiky včetně řady astronautů na něj přijeli i zástupci předních národních kosmických agentur, výzkumu i průmyslových firem.
Když jsem po skončení vyšel do sluncem zalitého parku před katedrálou, kde se hosté pomalu rozcházeli, uvědomil jsem si, že spolu s odcházející generací astronautů Apolla končí i jedna etapa pronikání lidí do okolního vesmíru. Doba, kterou jsem důvěrně poznal, kdy hranice pronikání člověka do vesmíru se posouvala neuvěřitelným tempem. Ta doba je nenávratně pryč.
Zeslábla veřejná podpora a s tím se i vytratil politický zájem. Ambiciózní plány vyhlašované v minulých desetiletích různými vládami nejen ve Spojených státech, ale i v Rusku, nezískaly dlouhodobější potřebnou finanční podporu a zůstaly z nich jen torza. Pilotovaná kosmonautika postupuje kupředu mnohem pomalejším tempem než před půlstoletím.
Zdomácněla alespoň v těsné blízkosti naší planety, kde na dráze ve výšce 400 kilometrů obíhá Mezinárodní kosmická stanice ISS. Lidské posádky se na ní nepřetržitě střídají již přes dvacet let. Dál se však od poslední výpravy Apollo již žádná posádka nevydala.
Dobývání vesmíru přebírají soukromníci
Technologický pokrok se ale nezastavil a vedle rutinního provozu se lety do kosmu stávají přístupnější pro stále širší skupiny lidí. Především i pro soukromé investory, jejichž podíl se stává stále významnější, a zásadně tak mění dosavadní přístup ke kosmonautice. Ta byla donedávna výhradní doménou státních programů financovaných z veřejných zdrojů.
Tento kvalitativní přerod zásadně ovlivní obsah i řízení kosmických projektů už v příštím desetiletí. Vstup komerčně motivovaných subjektů umožní jejich využití i pro pilotované programy. Státní agentury v nich získají podstatnou podporu pro zahájení kosmických letů s lidskou posádkou mimo sféru přitažlivosti Země. Nejprve k Měsíci, pak k Marsu, případně k asteroidům.
Nejdále jsou v této kvalitativní změně Spojené státy, takže programy NASA budou první. Následně se také v programech dalších zemí zejména v Číně, Rusku, Indii, Japonsku, Evropě a Kanadě bude zvyšovat různou intenzitou podíl na pilotovaných letech dále od Země.
Kosmonoutika nepřestane inspirovat
Uskutečnění tohoto výhledu je však závislé na tom, jak dalece se podaří získat podporu společnosti, která by přesvědčila politiky k posílení zdrojů pro související výzkum a technický vývoj. K tomu bude zapotřebí připravit atraktivní a přitom reálný prováděcí program.
Obnovením letů lidí k Měsíci kosmonautika získá zpět svůj objevitelský charakter, inspirační roli, strategický význam pro ekonomiku a přitažlivost pro mladou generaci. A navíc věřím, že si kosmonautika při tom zachová svoji unikátní schopnost poskytnout politikům atraktivní pole pro mezinárodní spolupráci, překlenující pozemské neshody.