Domácnosti po celé České republice čelí invazi nepůvodního druhu hmyzu – asijských slunéček východních. V těchto dnech hledají u lidí ochranu před zimou.
Invaze asijských slunéček. Obsypaly světlé fasády domů, snaží se přezimovat v lidských obydlích
Jak jméno napovídá, slunéčko východní pochází původně z východní Asie. Není snadné ho poznat, protože nemá stálý počet teček. Nejvíce jich u nich přírodovědci napočítali devatenáct.
Svým způsobem života i oblíbeným jídelníčkem je asijská „beruška“ podobná té naší, také ona je predátorem, kterému chutnají zejména škůdci, jako jsou mšice. Proto se stala slunéčka východní oblíbeným biologickým likvidátorem mšic. Dostala se tak do Severní Ameriky, kde jsou v současnosti rozšířená prakticky až po Kanadu.
Na začátku tisíciletí se dostala tato slunéčka i do Evropy, byla zde úmyslně vysazena, aby před mšicemi chránila úrodu v Německu a zemích Beneluxu, původně ve sklenících. Dokázala se z nich však rychle dostat ven. Evropské podmínky tomuto hmyzu vyhovují natolik, že se rozšířil po velké části kontinentu.
Na území České republiky proniklo slunéčko východní kolem roku 2006 a stalo se hrozbou pro ostatní lovce mšic – zejména pro slunéčko dvousečné, které má podobný způsob života, ale je menší. Dokonce se stává kořistí větších a agresivnějších asijských konkurentů, kteří mohou měřit až osm milimetrů.
Larva slunéčka východního
Svědčí jim také teplé a slunečné počasí, jehož v posledních letech přibývá. Během roku jsou podle entomologa Petra Kočárka rozptýlená v přírodě, takže si jich člověk příliš nevšimne, vidět jsou až na podzim, kdy se pokoušejí přezimovávat v lidských stavbách. Připomínají jim totiž světlé skály, v nichž tráví zimu v jejich asijské vlasti.
Tato slunéčka mohou představovat hrozbu i pro člověka. „Vylučují toxiny, pokud člověk vezme slunéčko do prstů, zůstane taková žlutá skvrna,“ vysvětluje Kočárek. „Toxin zapáchá a je agresivní na sliznice. Když si člověk potom neumyje ruce a zanese si ho do očí nebo na jiné sliznice, tak to může být docela nepříjemné,“ upozornil vědec.
Proměny českého hmyzu
Některé druhy hmyzu nenávratně mizí, jiné přicházejí, a ne vždy jde o vítanou návštěvu. Na hmyzí rozmanitosti se negativně podepsalo intenzivní zemědělství a proměna krajiny. Jen za poslední století vymizely tisíce druhů, ubylo třeba deset procent druhů denních motýlů, popisuje entomoložka Jana Nerudová.
Příkladem vymizelého druhu je třeba chrobák jednorohý. Vzácně se vyskytoval na stepních lokalitách jižní Moravy a živil se podzemními houbami, které rozkládají tlející dřevo. Jeho poslední nález na českém území je z konce 90. let. „Aktuálně je tento druh vedený jako nezvěstný, je možné, že ještě někde skrytě přebývá,“ uvádí entomolog Jiří Procházka.
K ohroženým druhům patří střevlík mřížkovaný, kdysi hojný v dyjských nivách. Jeho přirozené prostředí ovšem silně zasáhla stavba Novomlýnských nádrží.
Naopak třeba tesařík alpský se postupem času naučil vedle bukových porostů žít i v lužních lesích. „Díky tomu se mohl rozšířit i na nové lokality, které v minulosti neobýval. A takových případů je více,“ říká Procházka.
Čím dále severněji se vyskytuje i kudlanka nábožná, letos na konci září byla dokonce poprvé pozorovaná až v Krkonoších. Vyšší teploty ale přispívají také k výskytu zavíječe zimostrázového, který poškozuje porosty zimostrázu.
I na hmyzích populacích se projevuje globalizace. Nepůvodní druhy se šíří do Česka často kvůli transportu rostlin, plodin i dalšího zboží z jiných kontinentů.