Za schopnost vyslovit hlásky F a V vděčíme prvním zemědělcům. Nebýt jich, tak by se lidský chrup nevyvinul a lidé by tak neuměli mluvit stejným způsobem, jaký ovládáme dnes. Tvrdí to nový výzkum, který vyšel v odborném časopise Science.
Hlásky F a V jsou takzvané labiodentály – to znamená, že k jejich vyslovení je zapotřebí přiložit dolní ret na horní čelist. Podle nového výzkumu se schopnost vyslovovat je zrodila až v době, kdy se lidem díky potravě ze zemědělské činnosti změnily čelisti. Hlavní příčinou této změny byl náhlý přísun potravin, které jsou výrazně měkčí než maso.
Předkus je v současné době jednou z nejčastějších vad, kterou musí experti na zuby řešit. Podle práce švýcarského jazykovědce Balthasara Bickela ale tímto problémem trpělo jen minimum našich prapředků, kteří žili v době paleolitu, tedy během starší doby kamenné. Právě v tomto dlouhém období se odehrálo 99 procent celých lidských dějin a proběhla drtivá většina evoluce člověka.
Lovci a sběrači, kteří tehdy žili, se živili potravinami, které pro rozmělnění potřebovaly velmi pevný skus – ať už to bylo polosyrové maso, kořínky nebo jiné rostliny. Ale s příchodem zemědělství se lidstvo dostalo k možnosti pěstovat si vlastní potraviny a chovat zvířata, a jeho strava se změnila.
Najednou lidé mohli jíst jogurty, polévky, kaše a další druhy pokrmů, které vyžadovaly mnohem slabší kousání než dříve. Výsledkem bylo kromě jiného také postupné zmenšování spodní čelisti člověka – což se projevuje dnešní podobou lidských úst, kde pro všechny zuby není dostatek místa. Profesor Bickel se na základě svého výzkumu domnívá, že k zásadním změnám chrupu došlo pod vlivem stravy až v posledních 10 tisících letech.
Vědec upozorňuje, že ke kousání masa a tvrdých plodů bylo potřeba, aby zuby stály přímo proti sobě. Ale příchod měkčích potravin umožnil, aby se chrup posunul k podobě dnešního předkusu. A to umožnilo, aby se dolní ret snadněji dostal k horním zubům. Neboli: pro naše prapředky bylo tak náročné zvuky jako F a V vyslovovat, že tyto hlásky zřejmě nepoužívali.
Jakmile se ale tato možnost objevila, šířila se lidskými populacemi zřejmě velmi rychle. „Každé použití je vlastně jeden pokus. Ale když se to děje po celé generace, máte tisíce a tisíce pokusů. A s tím se zvyšuje i statistická pravděpodobnost úspěchu,“ říká Bickel.
Důkazy experimentem
Společně s kolegy vytvořil profesor Bickel biomechanické modely, které nechal mluvit. Data, která z tohoto experimentu vyšla, ukazují, že pokud má člověk ústa jako v době kamenné (tedy zcela bez předkusu), musí vynaložit o 29 procent více energie než dnešní lidé. Jedním ze základních pravidel jazykovědy je přitom jazyková úspornost – tedy snaha o maximální možnou úspornost všeho spojeného s komunikací.
Aby našli vědci další důkaz, hledali ho v reálných jazycích. Prozkoumali charakteristiky tisíců jazyků z celého světa a opravdu v nich našli přesvědčivé argumenty pro svou hypotézu. Ukázalo se totiž, že řeči, jimiž mluví dnes žijící kmeny sběračů a lovců, mají jen pětinu labiodentálních hlásek jako moderní řeči.
Zajímavé také je, že přibližně polovina z moderních jazyků, které existují, hlásky F a V jako pravidelné do svého systému nezařadila. Vědci přitom přiznávají, že jejich výzkum nemusí mít univerzální platnost – je možné, že tímto výše popsaným způsobem se jazyk vyvíjel jen v některých kulturách a jinde hrály zásadní roli jiné faktory.
Typickým příkladem by mohla být Čína, kde je vaření rýže známé tisíce let. Přestože tato snadno konzumovatelná potravina by měla představovat jen malou námahu na zuby, a labiodentální hlásky by tedy měly být velmi rozšířené, přesto nejsou – používají se mnohem méně než například v germánských nebo románských jazycích. Podle autorů studie jde o pravděpodobnosti: „Neznamená to, že labiodentály se objeví ve všech jazycích. Znamená to, že pravděpodobnost tvoření těchto hlásek se v průběhu času zvyšuje, tedy že některé jazyky je začnou používat, ale jiné ne.
