Nové světlo do nejasností a dlouhodobých sporů o původu prapředků Eskymáků, indiánské jazykové rodiny zvané „na-dené“ a obyvatel Kamčatky vnáší nová rozsáhlá studie 35členného týmu vědců z Evropy, Ameriky a Ruska. Genetici použili arzenál nejnovějších genetických metod, shromáždili velké množství genomových dat z lidských ostatků až dva tisíce let starých, spojili se s archeology a lingvistou a vytvořili nový model historického osídlení této rozsáhlé oblasti. Studie vedená Pavlem Flegontovem z Ostravské univerzity a z Biologického centra Akademie věd ČR vyšla v prestižním vědeckém časopise Nature.
„Podařilo se nám sestavit novou podobu migrační mapy pro Čukotku a Aljašku a s využitím dvou nezávislých grafových metod jsme pak získali průlomové výsledky,“ uvedl Flegontov. Ty nasvědčují tomu, že původní teorie o osidlování by mohla být správná a obě jazykové rodiny mohou být příbuzné.
Čukotka a americká Arktida je velmi komplexní území. Tvoří ji rozsáhlé oblasti tundry a arktické pouště, řídce obývané skupinami Čukčů, Eskymáků, Aleutů a Inuitů. Nejdříve byla oblast aljašské tundry, kanadských arktických ostrovů a Grónska osídlena takzvanými Paleoeskymáky. Ti přišli přes Beringův průliv přibližně před pěti tisíci lety jako malá skupina lovců polárních sobů, pižmoňů a tuleňů.
- Paleogenetika/archeogenetika je rychle se rozvíjející vědecký obor na pomezí archeologie a genetiky. Díky současnému pokroku ve vývoji metod čtení genetické informace z prastarých kostí a díky novým metodám analýzy genetických dat se stává nedílnou součástí výzkumu lidské prehistorie. Avšak navzdory tomu, že existuje velké množství vzorků kostí a jsou většinou dobře zachované, je studium relativně nedávné minulosti (posledních pět tisíc let) pomocí archeogenetických postupů nesmírně obtížné.
Postupem času a přes několik archeologických kultur se vyvinuli v moderní Eskymáky, Aleuty a Inuity. Podle archeologických nálezů však lze jen těžko zjistit, jestli změnu materiální kultury doprovázela také masová migrace a výměna obyvatelstva, nebo jestli šlo převážně o kulturní procesy. Ohledně historie arktických národů a vztahu mezi Paleoeskymáky a domorodými Američany, kteří obývali lesy Aljašky, se tak po desetiletí vedou spory.
Přechod Beringovy úžiny před více než 5000 lety
Nový výzkum ukázal, že před více než pěti tisíci lety se oddělila od obyvatel Čukotky a Kamčatky populace Paleoeskymáků, která migrovala přes Beringův průliv do Severní Ameriky. Tam se nedlouho poté, asi před 4800 lety, smísila se dvěma skupinami „prvních Američanů“.
Jedno míšení (30–40 procent Paleoeskymáků) dalo vzniknout národům jazykové rodiny na-dené, další míšení (asi 50 procent Paleoeskymáků) dalo za vznik národům eskymácko-aleutské jazykové rodiny.
Geny Paleoeskymáků byly nalezeny ve všech větvích rodiny na-dené a méně u sousedících národů jiných jazykových rodin. I když genetické výsledky neumožňují jednoznačně určit původní domovinu rodiny na-dené (tedy zda byla v Americe, nebo na Sibiři), lze podle autorů práce předpokládat, že Paleoeskymáci se mísili s americkou populací, která byla společným předkem všech na-denských národů.
Migrace na Aleuty i zpět na Čukotku a pak expanze na Aljašku
Co se týká historie Eskymáků a Aleutů, míšení původních amerických indiánů a Paleoeskymáků se datuje do období před 4900 až 4400 lety. „Ačkoli z tohoto období z Aljašky nemáme archeologické ani genetické vzorky, můžeme předpokládat, že tato událost byla klíčová pro etnický vývoj mluvčích eskymácko-aleutské jazykové rodiny a odehrávala se na jižní Aljašce v souostroví Kodiak a na Aljašském poloostrově,“ uvádí autoři výzkumu.
Právě na jižní Aljašce se našly nejranější populace, které se spoléhaly výhradně na mořské zdroje, a byly tam objeveny také některé znaky materiální kultury typické pro pozdější Eskymáky a Aleuty.
Krátce po smíchání s americkými indiány migrovali předci Aleutů pravděpodobně na Aleutské ostrovy a pak zůstali v relativní izolaci, která dobře vysvětluje nepřítomnost čukotko-kamčatských genetických příměsí mezi Aleuty.
Druhá skupina nejspíš migrovala na sever směrem k Beringovu průlivu a pak se z nějakého důvodu vrátila na Čukotku, kde se asi před 2200 lety objevily komunity s typickými rysy Eskymáků a Inuitů.
Asi před 2000 lety došlo k obousměrnému míšení Eskymáků a předků Čukčů a Korjaků. Vynikající umění lovu velryb vedlo k dramatickému populačnímu růstu Inuitů a k jejich expanzi na Aljašce přibližně kolem roku 1150 před naším letopočtem. Pak se Inuité rozšířili po celé americké Arktidě a vytlačili Paleoeskymáky.
Start kariéry
Autor práce, teprve pětatřicetiletý vědec Ostravské univerzity Pavel Flegontov bude díky kvalitě a úspěchu této práce nyní působit na Harvardově univerzitě, která je nejstarší americkou univerzitou a jednou z nejprestižnějších ve světě. Mladý vědec ruského původu svým průlomovým výzkumem nevyjasněné kapitoly z prehistorie Severní Ameriky zaujal tamní kapacity natolik, že mu tam nabídli pozici. Nově tak bude ve své práci pokračovat po boku světově uznávaného genetika Davida Reicha.
„V září bych se tam měl přesunout a asi pět let působit jako vědecký pracovník. Svou výzkumnou skupinu ale plánuji ponechat tady v Ostravě a doufám, že se k ní za těch pět let vrátím,“ uvedl mladý vědec.
Kromě výzkumu prehistorie Severní Ameriky pracuje Flegontov a jeho tým na rozsáhlém projektu o historii Asie, který se soustředí na posledních zhruba deset tisíc let světadílu. Doposud totiž nebyl publikován detailní graf popisující historii asijské populace.
