Vědci z Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně zkoumají, jak využít sinice požírající plasty k vyčištění oceánu zamořeného odpadkovými skvrnami, uvedl Ondřej Pěnčík z Ústavu chemie a biochemie této fakulty.
Brněnští vědci navrhli ničitele plastových ostrovů. Mají se jím stát sinice
Plastové „kontinenty“ jsou dnes už velké jako Austrálie. Představují cosi jako plovoucí ostrovy, přičemž dva se nacházejí Tichém oceánu, dva v Atlantském a jeden v Indickém. Jejich původ je na souši: odhozené plasty se vlivem proudění shlukují na jednom místě a vznikají pomyslné plastové ostrovy. „Zdrojem znečištění jsou vnitrozemské řeky, pobřežní oblasti, ale také rybáři, kteří odpad zahazují přímo do moře,“ uvedl Pěnčík. Nedaří se je ničit ani odstranit, a to přes několik nadějných plánů.
Poradit by si s nimi mohly sinice. Ty se v našich zeměpisných šířkách pokládají za „škodnou“. V létě se často přemnoží, zamoří nádrže a zabijí svými toxiny jiné organismy. Ale vyskytují se také v oceánech, jsou tam prakticky všudypřítomné: v každém mililitru vody je podle Pěnčíka asi 100 tisíc jejich buněk. Právě díky jejich přirozenému a bohatému zastoupení se je odborníci rozhodli využít.
Vědci se nyní soustředí na dva možné přístupy využití sinic, jak jejich pomocí plasty z vody odstranit. První z nich je založený na použití geneticky modifikovaných organismů. „Už poměrně dlouho se ví, že existují bakterie, které vylučují enzymy schopné rozkládat plastové polymery. Izolované byly například ze skládek odpadu. Problém je, že tyto bakterie ve vodním prostředí nežijí. Naopak tam ale žijí sinice,“ řekl Pěnčík.
Cílem vědců je proto přenést geny tohoto typu bakterií do sinic, které by pak byly schopné shodně vylučovat potřebný enzym z buněk a rozkládat tak plastové polymery na dílčí komponenty, až by ve vodě nezbylo prakticky nic.
Sinice pod mikroskopem
Legislativně je ale použití geneticky modifikovaného organismu problematické. Vědci se proto soustředili také na variantu využívající sinice v jejich přirozené podobě. „Některé druhy sinic jsou charakteristické tím, že vytvářejí ohromně silné slizové vrstvy. To má zajímavý aplikační potenciál díky tomu, že by takto mohly vychytávat nejenom mikroplasty, ale i ostatní kontaminanty z vody, například různé mikročástice a nanočástice,“ řekl Pěnčík.
Slizové vrstvy sinic by se mohly používat přímo v čističkách odpadních vod, kde by odpad protékal přes bioreaktor. „Ukazuje se, že zdrojem až 80 procent plastového odpadu v oceánech jsou suchozemské řeky. Kdyby se zlepšil management čističek odpadních vod, především v zemích třetího světa, dala by se situace výrazně zlepšit,“ upozornil Pěnčík.
Podle něj je navíc technologie cenově dostupná, protože organismy se pěstují snadno. Aplikace v rozvojových zemích by tak neměla být problematická. Podle Pěnčíka se z dosavadních měření jeví technologie slibně, protože sinice vytvářejí chumly a voda je prakticky čistá. Zatímco technologii bez geneticky modifikovaných organismů považují vědci za prevenci, přímo ve skvrnách by museli využít technologie modifikovaných sinic se schopností požírat plast rovnou ve vodě.
V přírodě se plasty rozkládají od několika stovek až po desetitisíce let. Voda se ale chová jako konzervant a přirozený rozklad zastavuje.
