BLOG: Epidemie očima sociologa. Reakce firem a akademické sféry je obdivuhodná

Již zhruba tři měsíce víme o tom, že se na světě objevila nová nemoc s podivně technicky vypadajícím jménem COVID-19, kterou způsobuje nový, dosud málo prozkoumaný koronavir. První zprávy o její existenci se dostaly do médií někdy na počátku ledna, zprvu jako spíše taková trochu exotická zajímavost z většině lidí neznámé provincie kdesi v daleké Číně. Když byly v polovině února ohlášeny první případy onemocnění z Itálie, začínalo být jasné, že COVID-19 je nemoc, která by se nás také mohla přímo týkat.

První pacienti s pozitivním nálezem byli na území naší republiky zaregistrováni v poslední únorový den a za necelé dva týdny potom, 12. března, už byla situace natolik vážná, že vláda přijala usnesení o vyhlášení nouzového stavu, což byl zásah do běžného chodu společnosti takového rozsahu, s jakým se většina z nás ve svém životě nikdy předtím nesetkala.

Rozšíření epidemie a její závažnost, potenciální zdravotní, ekonomické a sociální důsledky šíření nemoci a dosud nevídaná opatření státu snažící se na epidemii reagovat (a která mají sama o sobě různé zdravotní, ekonomické i sociální důsledky), už dávno udělaly z šíření koronaviru problém, kterým se musí zabývat nejen lékaři a epidemiologové, ale i vědci z řady dalších oborů. V následujícím textu si proto dovolím sdílet tři postřehy k epidemii COVID-19 očima sociologa.

První postřeh

Z dat, která už o šíření nemoci ve světě máme, je zcela zřejmé, že nový koronavirus se nešíří ve všech zemích stejně rychle. Nepočítáme-li Čínu, dá se říci, že se epidemie šířila pomaleji především v zemích východní Asie, jako jsou například Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, nebo Singapur,a naopak daleko rychleji například v zemích jižní Evropy nebo v USA.

Protože koronavirus při svém hledání vhodného hostitele, v jehož těle by se mohl rozmnožovat, sám lidi podle národnosti neodlišuje, je jasné, že různá rychlost šíření je způsobena nějakými faktory, které je třeba hledat na straně koronavirem zasažených společností.

Tyto faktory mohou být různého typu. Některé mohou být čistě kulturní. V Japonsku, kde jsem měl jako postdoktorand příležitost strávit rok svého života, se lidé vzájemně dotýkají jen minimálně, nepodávají si dokonce ani ruku na pozdrav, pouze se uklánějí.

Naproti tomu v Itálii, ve Španělsku či ve Francii se lidé při setkání objímají, často se při pozdravu líbají na tvář. Tento rozdíl mohl hrát dosti důležitou roli hlavně v prvních fázích epidemie v jednotlivých zemích, kdy povědomí o přítomnosti viru a jeho nebezpečnosti ještě nebylo velké, takže virus se mohl „přirozeně“ šířit rychleji v zemích, kde jsou lidé více kontaktní, než v zemích, jako je Japonsko.

Druhý typ faktorů představuje ty, které jsou spojeny s organizací společnosti a jejích institucí, odlišnými zkušenostmi jednotlivých zemí s nebezpečími tohoto typu. Jakmile se informace o nebezpečnosti koronaviru rozšířily, začalo více záležet na tom, jak na něj vlády různých zemí reagovaly a jak na přijatá opatření reagovalo obyvatelstvo.

Některé země aktivovaly svoje vyzkoušené krizové plány a začaly postupovat podle předem připravených metodik, veřejná správa i lidé věděli, co mají dělat, a snažili se podle toho chovat – takové země byly v boji s epidemií nejúspěšnější. Ve druhé skupině zemí vlády jakoby spíše reagovaly na proměňující se situaci a nově se objevující informace, měnily strategie i konkrétní opatření.

Také reakce obyvatel na přijatá opatření se v různých zemích patřících do této skupiny lišily, někde je lidé spíše dodržovali, jinde ne. I výsledky v boji s epidemií byly odlišné, někde byly relativně úspěšné, jinde méně. Konečně třetí skupinu tvořily země, jejichž představitelé nebezpečí marginalizovali nebo dokonce popírali již zjevná fakta.

Už z toho, co víme dnes, se zdá, že toto byla úplně nejhorší varianta. Ačkoliv i takové země mají nepochybně své odborníky a krizové plány, zmatky, které do celého systémy přípravy na epidemii vnesli někteří z vrcholných politiků v těchto zemích, mají potenciál výrazně zhoršit už tak složitou situaci.

Konečně země, jako je KLDR, která oficiálně tvrdí, že žádnou nákazu na svém území nezaznamenala, nebo Turkmenistán, kde za řešení považují zákaz používat slovo koronavirus a hrozí tresty za nošení roušek, tvoří zcela specifickou skupinu, u nichž vlastně nemáme žádné spolehlivé informace o tom, co se v nich vlastně děje.

Jisté je každopádně to, že má smysl společnosti a jejich fungování zkoumat, protože se nám získané znalosti mohou hodit i v situacích, kde bychom to na první pohled neočekávali.

Druhý postřeh

Druhý postřeh sociologa k epidemii COVID-19 spočívá v tom, že ačkoliv se koronavirus „chová k lidem velmi rovnostářsky“ – nakazit se může chudák žijící ve slumu, dělník, živnostník, lékař, slavný herec, miliardář, předseda vlády nebo člen královské rodiny – důsledky samotného onemocnění i dlouhodobější důsledky celé epidemie mohou být pro různé skupiny lidí ve společnosti velmi odlišné.

Je jasné, že potenciální zdravotní důsledky onemocnění pro jedince do značné míry záleží na individuálních charakteristikách, jako jsou například věk, pohlaví, imunita a zdravotní stav, a jistě i dalších, zatím neznámých individuálních faktorech. Potenciální sociální a ekonomické důsledky onemocnění pro jednotlivce se však velmi odlišují pro různé skupiny lidí a navíc v různých zemích jiným způsobem.

Během pandemie se ukázalo, že je v této situaci mnohem výhodnější, pokud je v zemi zaveden systém univerzálního zdravotního pojištění, který je dostupný všem jeho občanům (jako je to typické v Evropě nebo v bohatších východoasijských zemích), než systém, který chápe zdravotní pojištění podobně jako třeba havarijní pojištění na auto, takže není povinné, lidé si platí různě kvalitní pojištění a někteří si neplatí žádné (jako je tomu třeba v USA, ale také ve většině rozvojových zemí).

  • Autor textu je sociolog. Od roku 2012 působí jako ředitel Sociologického ústavu Akademie věd České republiky.

Jestliže se nakazí koronavirem někdo, kdo nemá zdravotní pojištění, a zároveň má u něj nemoc jen mírný průběh, má takový jedinec jen minimální motivaci k tomu, aby se šel do nemocnice nechat za drahé peníze vyšetřit, zda není pozitivní na koronavirus.

V případě, že je ohleduplný, snaží se nepřicházet do styku s jinými lidmi, aby je nenakazil (pokud si je ovšem vůbec vědom, že nemoc má). Jestliže ovšem navíc do práce musí, protože by jinak přišel o bydlení, do práce prostě chodit bude i s kašláním a rýmou, což je ideální pro další šíření koronaviru.

Dá se proto očekávat, že šíření nemoci bude zvláště rychlé v zemích, v nichž není všeobecné zdravotní pojištění. Ale i v zemích se všeobecným zdravotním pojištěním a silným veřejným zdravotnictvím budou důsledky epidemie pro různé sociální skupiny odlišné.

Vládní opatření proti šíření epidemie budou mít zvláště velký dopad na některé ekonomické sektory a specifické sociální skupiny. Povinné uzavření většiny provozoven a obchodů připravilo ze dne na den o příjmy velkou část drobných živnostníků v oborech, které v „karanténním režimu“ nemohou vůbec fungovat.

Podobně i uzavření hranic a zákaz poskytování ubytovacích služeb výrazně dopadá na zaměstnance nejvíce zasažených sektorů (restaurace, kina, turistický ruch, zábavní průmysl…), zvláště na ty z nich, kteří patří mezi nízkopříjmové a nemají úspory.

Ze sociologických výzkumů o ekonomických aktivitách různých typů domácností, které byly provedeny už před pandemií, můžeme odhadnout, že do finančních problémů se mohou rychle dostat neúplné rodiny a další domácnosti s jediným zdrojem příjmů ze zaměstnání nebo podnikání, a také domácnosti lidí sice zaměstnaných, ale s malými úsporami nebo vysokou mírou zadluženosti, kteří mohou přijít o práci přímo během karanténních opatření nebo v následné ekonomické krizi, která se všeobecně očekává.

Pečlivá analýza dat, která už o společnosti a její sociální struktuře máme, může hodně pomoci při nastavování parametrů opatření, která budou určena k mírnění ekonomických a sociálních důsledků dopadů pokoronavirové krize.

Třetí postřeh

Konečně je sociologicky zajímavé si všimnout, jaká byla reakce na epidemii i vládní opatření v boji proti němu na straně různých aktérů ve společnosti samotné. Tady mohu vycházet jenom ze situace v Česku, kterou mohu pozorovat takříkajíc z první ruky. Bylo pozoruhodné, jak rychle lidé zareagovali na nedostatek ochranných roušek. Zjistilo se, že tisíce (možná desetitisíce) lidí jsou v případě nouze schopni ze skříně vytáhnout šicí stroj, sehnat nějakou látku a návod na ušití textilní roušky a prostě ušít roušky pro sebe, svoji rodinu a často i pro další potřebné.

Ty podomácku vyrobené roušky nejsou žádným úspěchem vládní strategie v boji s koronavirem, ale důkazem vlastnosti společnosti, které se odborně říká sociální resilience, tedy schopnosti lidských komunit čelit nepříznivým situacím a překonávat krize. Tato schopnost je za normálních situací nepozorovatelná, ale objeví se právě jen v čase nouze.

Resilience je ale ve společnosti přítomná i v „dobrých časech“, kdy se navenek neprojevuje. Lidé prostě musí mít doma ty šicí stroje a musí s nimi umět pracovat, musí být připraveni na to, že někdy bude třeba improvizovat, musí být ochotní sdílet svoje zkušenosti a koneckonců i vyrobené roušky. Je to takové ve společnosti dlouhodobě naakumulované know-how, které je dobré kultivovat a doplňovat i v době, kdy je skutečnost, že spousty lidí umí něco doma ušít, vypěstovat, vyrobit nebo nějak upravit na jiné použití, než bylo zamýšleno, navenek neviditelná a zdánlivě nepotřebná.

Ale nebyla to jenom domácí výroba roušek, co mě zaujalo. Bylo obdivuhodné, jak na krizovou situaci zareagovaly některé firmy a organizace ze sektorů, které zaměstnávají vysoce kvalifikované, vzdělané a kreativní lidi.

Majitelé těch firem, manažeři, výzkumníci, vývojáři, ajťáci, technici, vysoce kvalifikovaní dělníci dokázali v neuvěřitelně krátkých časových lhůtách úspěšně rozjet výrobu ochranných štítů nebo ochranných masek nejvyšší účinnosti pro zdravotníky na 3D tiskárnách, zkonstruovat a začít vyrábět plicní ventilátory z dostupných součástek, které byly původně vyrobeny pro úplně jiný účel, vyvinout a inovativně použít nanotextilie pro výrobu různých filtrů, nahradit nedostatkové testovací sady jinými způsoby testování založenými na dostupných chemikáliích a materiálech, upravit vědecké laboratoře na pracoviště schopná provádět testování na koronavirus, vymyslet chytrou karanténu a naprogramovat pro ni potřebné aplikace.

Aby se to podařilo, museli spolupracovat lidé z různých oborů a různých firem, akademici a lidé z vysokých škol s lidmi ze soukromého sektoru.

Měli společné cíle a za nimi šli, dokud se jim jich nepodařilo dosáhnout, což bývá typické pro společnosti, které jsou ve světě nejvíce inovativní a k nimž někdy s obdivem vzhlížíme. Na to bychom neměli zapomenout, až epidemiologická krize bude za námi. Naopak bychom to měli vzít jako příležitost pro nové nastavení priorit, protože právě v takových oborech, firmách a institucích je naděje pro lepší budoucnost naší země.

5. 4. 2020