Antarktida směřuje do roku 2060 ke klimatickému bodu zlomu. Pokud se rychle nesníží emise, dojde ke katastrofálnímu tání, varují vědci v nové studii pro časopis Nature.
Antarktida zažije klimatický bod zlomu kolem roku 2060. Pak bude tání nezvratné, upozorňuje studie
V těchto dnech probíhá v islandském hlavním městě Reykjavíku jednání Arktické rady. Americký ministr zahraničí Antony Blinken tam upozorňuje na klimatické změny v Arktidě, ale na druhé straně planety se rýsuje ještě větší hrozba.
Nové výzkumy ukazují, že právě Antarktida může mít dramatický vliv na to, jak bude vypadat budoucí stav lidské společnosti. Tání tamního ledu totiž podle modelů může už v relativně blízké budoucnosti ovlivnit přežití pobřežních měst od New Yorku po Šanghaj. Vědci varují, že tento problém může přijít mnohem dříve, než si většina lidí uvědomuje – a že může být také mnohem větší a určitě nezvratný.
Že Arktida s růstem globálních teplot ztrácí led, si může ověřit každý při pohledu na satelitní snímky řady agentur. Přímo to ovlivňuje životy na severní polokouli, kde žije většina lidstva, přispívá to ke zvyšování hladin oceánů a současně to spouští zpětnou vazbu, která vede k dalšímu oteplování: méně sněhu a ledu znamená menší odrazivost povrchu, a tedy ještě větší ohřívání Země.
Technologie zítřka nemusí pomoct
Antarktida na druhém pólu je ve zvyšování mořských hladin zatím spíše „divokou kartou“. Obsahuje tolik pevninského ledu, že kdyby všechen roztál, zvedlo by to hladinu moře o více než 60 metrů. Přitom celý grónský pevninský led by stačil na zvýšení hladin moří „jen“ o necelých šest metrů.
Vědci už dávno vědí, že antarktický ledový příkrov není zdaleka tak stabilní, jak se zdálo. Existují na něm místa, kde se ztráta ledu může vymknout kontrole a vést k řetězci dalších změn, jejichž dopady mohou být pro moderní lidskou civilizaci katastrofální. Nová studie, publikovaná v časopise Nature, ukázala, že antarktický ledový příkrov by mohl dosáhnout kritického bodu zlomu už za několik desetiletí.
Výsledky této práce ukazují, že změny jsou tak rychlé, že pokus o řešení nelze odkládat. Není tedy možné přijmout argument pro nesnížení emisí skleníkových plynů již nyní: budoucí technologický pokrok lidstvo před touto hrozbou nemůže ochránit.
Nová studie ukazuje, že pokud bude vývoj emisí skleníkových plynů, které lidstvo vypouští, pokračovat současným tempem, antarktický ledový příkrov zhruba do roku 2060 překročí kritickou hranici a přivede svět k růstu hladiny moří, který není v lidském časovém měřítku vratný.
Vědci tento rok pokládají za „bod zlomu“ proto, že odsávání oxidu uhličitého ze vzduchu nebo jiné možné technologie už v tomto bodě nezastaví úbytek ledu. Do roku 2100 by pak mohla hladina moří stoupat více než desetkrát rychleji než dnes.
Bod zlomu se blíží
Antarktidu chrání před klimatickými změnami a vyššími teplotami několik faktorů. Jedním z nich je to, že leží daleko od lidské civilizace a koncentrace oxidu uhličitého zde nejsou tak vysoké jako nad severní polokoulí. Současně má několik ochranných ledových šelfů, tedy rozsáhlých ledovcových ploch nikoliv na pevnině, ale na moři. Ty brání vodě odtávající z pevninských ledovců, aby rychle odtekla do oceánu, a zpomalují tedy úbytek ledu na kontinentu a i zvyšování hladiny moří.
Jenže tyto přirozené hráze mohou slábnout, řídnout a také se rozpadat – vliv na to ani tak nemají teploty vzduchu, ale především teplá voda, která proniká pod ně.
S tím, jak se rozpadají ledové šelfy, mohou se vlivu počasí vystavovat vysoké ledové útesy – a právě ty mohou být bez ochrany šelfových ker nestabilní.
Studie zveřejněná v Nature použila počítačové modelování založené na fyzice ledových příkrovů a zjistila, že při růstu teploty nad dva stupně Celsia (3,6 stupně Fahrenheita) oproti dobám před průmyslovou revolucí zaznamená prudký skok v rychlosti ubývání ledu. Hlavním „viníkem“ by podle tohoto modelu být masivní Thwaitesův ledovec – někdy pro svůj potenciál způsobit zvyšování hladiny moří bývá přezdíván „Ledovec soudného dne“.
Thwaitesův ledovec
Nejednoznačné výsledky
Řada jiných prognóz s takovou nestabilitou šelfových ledovců nepočítá a přiklání se k nižším odhadům zvyšování hladiny moří. Tato studie je ale důležitá, i pokud by její výpočty nebyly přesné, ještě v něčem jiném.
Většina prací, které sledují vývoj Antarktidy i zvyšování hladin oceánů, studuje tento fenomén jen do roku 2100, tedy v dohledu života dnes žijících lidí. Autoři studie v Nature se ale dívají dál, katastrofa podle nich tímto rokem ani zdaleka nekončí – naopak.
Nová studie vedená Robertem DeContem, Davidem Pollardem a Richardem Alleyem ukazuje, že pokud by dnešní vysoké emise pokračovaly bez omezení až do roku 2100, vzestup hladiny moří by doslova explodoval a do roku 2150 by přesáhl 6 centimetrů za rok.
Pokud by se podařilo splnit cíle Pařížské klimatické dohody, zpomalil by se tento nárůst podle studie přibližně desetkrát.
Drtivá většina cest ke splnění Pařížské dohody očekává, že emise překročí její cíle udržet oteplování pod 1,5 stupně nebo pod dva stupně; pak počítá s budoucím technologickým pokrokem, který později odstraní ze vzduchu dostatek oxidu uhličitého, aby se teplota opět snížila. Zbytek vyžaduje 50% snížení emisí celosvětově do roku 2030.