Po čtyřech letech plnohodnotné ruské invaze se podle Ukrajiny stále nevrátilo přibližně dvacet tisíc dětí, které Rusové deportovali na okupovaná území nebo přímo do Ruska. Redaktorka České televize Dominika Vřešťálová hovořila s dívkou z Chersonské oblasti Valerijí Sydorovovou, kterou ruské úřady nechaly převézt na Krym krátce po invazi. Po několika měsících se s pomocí příbuzných dokázala vrátit. Rusové byli podle ní na příjezd ukrajinských dětí dobře připraveni a pokoušeli se je převychovat. Do Česka dorazila na pozvání organizace Člověk v tísni, která se situaci lidí na okupovaných územích věnuje.
„Můžu mluvit jen za sebe a vyprávět jen o svém táboře, ale když evakuovali nás, odváželi děti různého věku,“ říká na úvod Sydorovová. „Některé byly úplně malinké, jiné ve druhé třídě nebo už chodily na střední školu. Rusko to dělalo systematicky, odváželi nás všechny. Mezi námi byly děti jako já, se statusem sirotka. Ale o některých dětech vůbec nevěděli, jestli mají rodiče nebo ne. Například o mně se to dozvěděli až později, když mě sháněla má babička. Celkově jim to bylo jedno, museli nashromáždit určitý počet dětí a odvézt je. Pak se až na místě rozhodovali, co s dětmi budou dělat.“
A jak rychle po deportaci začali s převýchovou ukrajinských dětí?
V našem táboře už po dvou týdnech uspořádali první lekce. V Rusku se vyučují takzvané „hodiny o tom, co je důležité“. Jsou to takové „ruské dny“. Konají se každé pondělí. Pořádali je i pro nás. Víc než jindy jsme mluvili o dějinách. O tom, jak velké bylo ruské impérium. O Napoleonovi. Ale snažili se, aby to působilo přirozeně. Byla to propaganda, ale podaná tak, aby nám byla blízká. Bylo velmi složité ji přesně rozpoznat. Když je člověk dospělý, chápe to a může si uvědomit, že něco není pravda a že se ho snaží získat na svou stranu. Ale maličké děti to přijímaly snadno. Viděla jsem, že reagovaly. I když jim to bylo víceméně jedno, většina z nich přikyvovala a dělala, že rozumí.
Vybavujete si nějaké další příklady toho, co vám říkali o Rusku a o Ukrajině?
Říkali nám, že jsme spolu sjednocení. Že patříme ke stejné etnické skupině, jsme jako bratři a velmi se navzájem podobáme jeden druhému. Také dodávali, že máme společnou historii – že Ukrajina sice existovala, ale Rusko vzniklo jako první a vždycky bylo první. O tom, co se dělo přímo v tu chvíli kolem nás, nemluvil vůbec nikdo. Věnovali se jen dějinám.
Mohla jste si povídat s jinými dětmi a zjišťovat, co si o tom všem myslí?
Ano, potkávali jsme se. Žili jsme v pokojích po pěti dětech, takže jsme si povídali v malém kroužku, nebo občas v trochu větší skupině. Bydlely tam velmi rozdílné děti, které se do té doby neznaly a seznámily se až v táboře. Každý na to reagoval jinak, ale nikdo nemluvil přímo, protože jsme se báli. Nikdo neříkal, že podporuje něco jiného, než nám říkali – to by bylo nebezpečné.
A kolik let bylo dětem, které byly v táboře spolu s vámi?
Vím, že těm nejmladším bylo šest let a nejstarším devatenáct. Mnoho dětí dosáhlo plnoletosti přímo v táboře, ale rozhodně tam byli i devatenáctiletí. Byla to dost široká věková skupina.
Nakolik bylo pro tyto děti složité zůstat ve spojení s Ukrajinou? Měly přístup k sociálním sítím, nebo ne?
Telefony nám nesebrali, takže přístup k sítím jsme teoreticky měli, ale hlavní otázka byla, jestli máš peníze na připojení a na další komunikaci. Internet jsme neměli volně dostupný. Platilo, že když si najdeš člověka, který to zaplatí, dostaneš se na internet.
Ale když jsme se snažili komunikovat, naráželi jsme na různé problémy. Třeba já jsem se nemohla spojit se svým rodným městem. V tomto i ve všech jiných ruských táborech s deportovanými platilo pravidlo, že si vás může odvést jen oficiální zákonný zástupce. Když si pro dítě přijela máma, rodiče nebo jiný zákonný zástupce, tak dítě většinou vydávali bez problémů – alespoň v první dva týdny, kdy odjela velká část dětí. Všichni pochopili, že nás tam budou držet velice dlouho. A skutečně jsme tam zůstávali víc než půl roku a potom začali ty děti rozvážet na různá místa na Krymu.
Myslíte si, že situace lidí na okupovaných územích bude ještě složitější kvůli státní aplikaci MAX, kterou prosazují úřady v Rusku?
Podle mě všichni vzdělaní lidé ve společnosti vědí, že aplikaci MAX musíš povolit přístup naprosto ke všemu. Má přístup k vaší kameře, k nahrávání zvuku a dokonce dokáže dělat screenshoty. To všechno si pak někdo může prohlédnout nebo přečíst a přesně takovou možnost si Rusko přeje získat. Vůbec se mi nelíbí, jakým směrem se situace vyvíjí. Lidé na okupovaných územích mají povinnost si nainstalovat tento MAX, protože úřady plánují zakázat používání aplikace Telegram a dalších podobných služeb. Třeba WhatsApp je tam zakázaný už dlouho, protože ho úřady nedokáží odposlouchávat. Vyvíjí se to dost bezútěšným směrem.
