„Včera ve dvě hodiny 41 minut ráno podepsal na velitelství generál Jodl – zástupce německého vrchního velení a velkoadmirála Dönitze, jmenované hlavy německého státu – akt bezpodmínečné kapitulace všech německých pozemních, námořních a leteckých sil v Evropě.“ Těmito slovy před 75 lety oznámil národu evropský konec dosud nejkrvavějšího konfliktu britský předseda vlády Winston Churchill. Stalin však ještě neslavil.
Před 75 lety složila Evropa zbraně. Dvakrát podepsaná kapitulace ale poukázala na novou prohlubující se propast
Že Německo nemá šanci odvrátit porážku, bylo zřejmé nejpozději v lednu 1945. V té době už měli Spojenci za sebou řadu vojenských úspěchů. V červnu předchozího roku vyloděním v Normandii otevřeli západní frontu, na východě zase zahájila mohutnou ofenzivu Rudá armáda. V polovině října překročili sovětští vojáci německou hranici a koncem téhož měsíce dobyli Američané první velké německé město – Cáchy.
obrázek
Navzdory tomu nacistický vůdce Adolf Hitler ještě koncem roku nepovažoval válku za ztracenou. Krátce před Vánoci se wehrmacht pokusil o průlom v Ardenách. Ten však západní spojenci po prvotním zaváhání odrazili a v březnu 1945 stanuli na břehu Rýna. Na východě se mezi tím Rudá armáda probojovala až k Odře a připravovala závěrečný útok na Berlín.
Cesta k německé kapitulaci se ale otevřela až poté, co Hitler, k jehož berlínskému bunkru se blížily sovětské tanky, spáchal 30. dubna sebevraždu. Krátce předtím označil za svého nástupce velkoadmirála Karla Dönitze.
O tři dny později nacistická metropole padla a nad troskami Říšského sněmu zavlál rudý prapor. Současně přitom vstoupila v platnost kapitulace německé armády v severní Itálii, jež byla jako jediná podepsána před Hitlerovou smrtí. V dalších částech někdejší třetí říše však pokračovaly boje i nadále.
Postup osvobozování Evropy
V posledních dnech války totiž Dönitz doufal, že se mu podaří vyjednat s Brity a Američany separátní mír, nebo alespoň umožnit co největšímu počtu vojáků únik na Západ. Hrál proto o čas a namísto celkové kapitulace německých ozbrojených sil šel cestou uzavírání dílčích kapitulací.
Čtvrtého května 1945 nicméně vzdala další boj německá vojska v Nizozemsku, Dánsku a na severozápadě Německa. Naproti tomu boje pokračovaly v protektorátu Čechy a Morava i v následujících dnech. Načas si dávali Němci také v Norsku či lotyšském Kuronsku.
Číselné a písemné údaje na mapě označují názvy jednotlivých armád
Kapitulace poprvé
Akt kapitulace podepsaný 7.května v Remeši
K podpisu aktu stvrzujícího bezpodmínečnou německou porážku došlo 7. května 1945 ve francouzské Remeši. Byly dvě hodiny a 41 minut ráno. Za Američany jej podepsal generál Walter Bedell Smith, za Francii generál Francois Sevez. Sovětský svaz zastupoval generál Ivan A. Susloparov.
Kapitulačnímu aktu předcházelo několik dní vyjednávání. Do Francie za Američany a Brity vyslal Dönitz admirála Hanse-Georga von Friedeburga. Dostal za úkol spojence přimět ke společnému postupu vůči SSSR. Ti však nechtěli porušit ujednání z Jalty, proto tento pokus ztroskotal.
V případě, že by neuspěl, měl se Friedeburg alespoň podpis kapitulace pokusit co nejvíce oddálit.
Friedeburg tedy sice Spojencům odsouhlasil podpis absolutní kapitulace ve znění, v jakém požadovali, podepsat se ji se však zdráhal. Tvrdil, že nemá tak významný akt oprávnění podepsat.
Američané si následně vyžádali, aby Dönitz poslal do Remeše někoho kompetentnějšího. Tehdejší nejvyšší představitel nacistického Německa proto vyslal náčelníka německého štábu generálplukovníka Alfreda Jodla, který na místo dorazil 6. května. I on bezpodmínečnou kapitulaci Spojencům odkýval, požadoval ovšem její dvoudenní odklad.
Poté, co vrchní velitel spojeneckých expedičních sil v Evropě generál Dwight Eisenhower pohrozil tím, že uzavře veškeré demarkační linie a do zajetí už nebude přijímat německé vojáky, Jodl s podmínkami souhlasil. Také on se však vymlouval na nedostatek kompetencí.
Spojenci se tak obrátili na Dönitze, od kterého následně dostal Jodl k podpisu oprávnění. Aby německé velení mohlo informovat všechny své jednotky, souhlasili Spojenci s krátkým odkladem platnosti kapitulace.
Instrukce, zda tolik důležitý dokument může podepsat, neměl ovšem zástupce Sovětského svazu generál Susloparov.
Ivan Susloparov
Kapitulace podruhé
Způsob, jakým podpis německé kapitulace proběhl, rozhněval Stalina. Generál Susloparov poslal před samotným aktem Stalinovi telegram. Protože odpověď nepřicházela, stvrdil nakonec svým podpisem německou porážku bez ní.
Depeše dorazila do Francie až chvíli po podpisovém ceremoniálu, který se odehrál v hlavním štábu vrchního velitele spojeneckých expedičních sil. Stalin vzkázal nic nepodepisovat. „Už to ale bylo ex post. Byl tedy dopálený a vynutil si opakování kapitulačního aktu v Berlíně,“ popsal v Historii.cs historik Vít Smetana.
Stalinovi vadilo, že na tak významném aktu není podpis někoho z úplně nejužší špičky sovětského vedení. Tvrdil také, že celé vítězství vypadá jako akt Američanů.
- Paradoxem je, že Dönitzova vláda, v níž zasedala řada vysoce postavených nacistů, se u moci udržela ještě dva týdny po kapitulaci. Fakticky sice ovládala pouze město Flensburg na německo-dánské hranici, ale to jí nebránilo vyvíjet až absurdně intenzivní činnost. Teprve 23. května 1945 Spojenci Dönitzův kabinet rozpustili a jeho členy zatkli. Tímto krokem se definitivně uzavřela existence třetí říše.
- Zdroj: ČTK
K podpisu nového dokumentu mělo dojít v okamžiku vstoupení původní kapituace v platnost. To se však s největší pravděpodobností nestalo, a ačkoliv kapitulační akt nese datum 8. května 1945, podle některých historiků byl podepsán krátce po půlnoci 9. května.
Zdržení údajně způsobilo několik chybějících vět v ruské verzi textu, který proto bylo nutné přepsat. Podle Smetany se Rusové snažili dva kapitulační akty sjednotit v situaci, kdy vypadával elektrický proud, museli pracovat při svíčkách a na přenosném psacím stroji.
Text stvrzující německou porážku se od toho, který byl dříve podepsán v Remeši, téměř nelišil. Za sovětskou stranu jej podepsal maršál Georgij Konstantinovič Žukov, za Američany generál Carl Spaatz, za Brity vrchní letecký maršál Arthur Tedder a za Francouze armádní generál Jean de Lattre de Tassigny. Němci byli zastoupeni polním maršálem Wilhelmem Keitelem, již zmiňovaným Friedeburgem a generálem Hansem-Jürgenem Stumpffem.
Maršál Žukov čte text německé kapitulace
Oficiálně druhá světová válka v Evropě skončila 8. května. V Moskvě byl však už – kvůli časovému posunu – jednu minutu 9. květen.
Německá kapitulace ovšem neznamenala okamžitý klid zbraní v Evropě. Ten přicházel postupně. Někteří němečtí velitelé se totiž i přes porážku odmítali vzdát. Například v Jugoslávii se bojovalo ještě v půlce května a poslední německá jednotka kapitulovala až počátkem září na Špicberkách. Ke střetům ještě několik dní po kapitulaci docházelo i na území Československa.
Definitivní konec nejkrvavějšího konfliktu v dějinách lidstva – jehož oběti se podle odhadů pohybují od 35 do 60 milionů lidí – nicméně nastal až kapitulací Japonska druhého září téhož roku.
- I po porážce Japonska však boje v některých místech ještě pokračovaly. Až 12. září kapitulovala japonská vojska v Singapuru. „Specifikum je, že poslední japonští bojovníci bojovali až do sedmdesátých let,“ podotkl v pořadu Historie.cs historik Tomáš Jakl.
Dva kapitulační akty jako odraz rozporů v protihitlerovské koalici
To, za jakých okolností kapitulace třetí říše proběhla, svědčí podle historiků o postupně se prohlubující propasti mezi velmocemi. „Aféra s různými daty konce války a hlavně s různými podpisy kapitulací odráží rozpory, které se na jejím konci začaly projevovat v protihitlerovské koalici,“ podotkl historik Smetana.
Období po Jaltské konferenci přitom podle Smetany patřilo mezi vrcholy mezispojenecké harmonie. „O to vážnější poté přišla kocovina, když se ukázalo, že různé sliby z Jalty, ke kterým se zavázal Stalin, nejsou plněny,“ dodal historik.
Sovětský vůdce podle Smetany například nerespektoval Deklaraci o osvobozené Evropě. Ta měla všem osvobozeným zemím poskytnout možnost zvolit si formu vlády. Západní spojence to vedlo k přesvědčení, že Stalin své závazky plnit nehodlá, a vzájemné rozpory narůstaly.
Stalina zase na konci války – kromě remešského kapitulačního aktu – rozhněvala separátní kapitulace vojsk Osy na začátku května v Itálii.
Historie.cs: Kolik konců měla válka? (zdroj: ČT24)