„Strašlivý zločin“, „utrpení Bosňáků,“ ale také „zinscenovaná tragédie“ či „brilantně provedená vojenská operace“. Taková či podobná hodnocení srebrenického masakru zaznívají z úst některých srbských či bosenskosrbských politiků. Bez ohledu na postoj ke čtvrtstoletí starým událostem je spojuje jedna věc – nikdy v nich nezazní slovo „genocida“. A když už, tak jen v tom smyslu, že se nestala. Spor o srebrenickou genocidu je tak součástí války o interpretaci válečných událostí, která pokračuje i po 25 letech od ukončení bojů.
Válka v Bosně a Hercegovině byla nejkrvavější kapitolou rozpadu Jugoslávie. Během bojů mezi bosenskými muslimy (Bosňáky), Srby a Chorvaty zemřelo mezi lety 1992 a 1995 na sto tisíc lidí a statisíce dalších musely opustit své domovy.
Srebrenica, stejnojmenné město a jeho okolí, byla za války jednou z enkláv Bosňáků na území Republiky srbské (RS), tedy v oblasti ovládané bosenskými Srby.
V dubnu 1993 byla na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN vyhlášena takzvanou „bezpečnou zónou“ a byli v ní rozmístěni nizozemští a kanadští vojáci, jejichž úkolem bylo zónu demilitarizovat a pomáhat s distribucí humanitární pomoci.
Od začátku války přišly do Srebrenice tisíce Bosňáků z okolních vesnic, které dobyli Srbové. V prvních dvou letech žilo v enklávě podle různých údajů přes padesát tisíc až více než šedesát tisíc lidí. Podle jiných údajů pak těsně před srbským útokem pobývalo v enklávě asi 45 tisíc lidí, přičemž polovina z nich byli uprchlíci ze sousedních vesnic.
„Žili v ní civilisté, ale také sloužila jako základna pro výpady (bosňáckých jednotek) do okolí. Proto bylo pro vojska RS strategické enklávu dobýt,“ popsal význam enklávy pro bosenské Srby Tomáš Dopita z Ústavu mezinárodních vztahů.
Základna OSN se stala uprchlickým táborem
Po vyhlášení „bezpečné zóny“ platilo v oblasti rok příměří, které ale armáda RS na jaře 1994 vypověděla. Po zhruba rok pokračující eskalaci vydal prezident RS Radovan Karadžič direktivu, podle které měla vojska RS „vytvořit pro obyvatele Srebrenice nesnesitelnou situaci totální nejistoty, bez naděje na další přežití či život“ prostřednictvím vytrvalých vojenských útoků a odpírání humanitární pomoci, uvádí zpráva srebrenického památníku.
Útok na enklávu, kterou tehdy bránilo několik set lehce vyzbrojených nizozemských vojáků, začal 6. července 1995. NATO sice na postup vojsk RS po pěti dnech zareagovalo bombardováním jejich pozic, ale poté, co Srbové pohrozili zabitím asi třiceti zajatých nizozemských vojáků, už další reakce nepřišla.
Vojska RS tak 11. července vstoupila do Srebrenice. Ještě před jejich příchodem uprchlo více než dvacet tisíc tamních obyvatel na sever do vsi Potočari, kde byla hlavní základna vojáků OSN. V té době se tak na samotné základně tísnilo šest tisíc uprchlíků a dalších dvacet tisíc v jejím bezprostředním okolí, většinou šlo o ženy a děti.
Dalších třináct až patnáct tisíc muslimů, především mužů, se v noci na 12. července pokusilo o útěk přes hory do Tuzly, která byla také jednou z „bezpečných zón“ vyhlášených OSN. Do zhruba padesát kilometrů vzdáleného cíle se jich ale dostala jen asi třetina. Ostatní buď zahynuli při střetech s vojáky RS, nebo jimi byli zajati a poté zavražděni.
Osm tisíc mrtvých během týdne
Po dobytí enklávy slíbil velitel RS Ratko Mladič hromadnou evakuaci bosňáckých obyvatel a jejich převoz do bezpečí na území ovládané muslimy. „RS byla i dle své tehdejší ústavy srbská. Čištění dělali (bosenští Srbové) na všech územích, která dobyli. Ve Srebrenici však došlo k organizovanému masovému vraždění obrovských rozměrů,“ podotýká Dopita.
Mladič ješte den před začátkem masových poprav rozdával dětem v Potočari čokoládu a sliboval, že se nikomu nic nestane. Vojáci RS oddělili ženy a děti od mužů a chlapců, kteří měli být údajně podrobeni výslechům.
Zatímco starce, děti a ženy, z nichž mnohé později mluvily o mučení či znásilňování ze strany bosenskosrbských vojáků, odvezla RS na muslimská území, muži a chlapci byli povražděni.
Během přibližně týdne zabili vojáci RS kolem osmi tisíc bosenských muslimů. Podle srebrenického památníku bylo dosud identifikováno zhruba 6900 z nich. Výročí masakru každoročně doprovázejí pohřby dalších obětí, 1700 se podle památníku stále pohřešuje.
Jejich identifikaci ztěžuje skutečnost, že bosenskosrbské jednotky se po masakru snažily zahladit stopy a pozůstatky zavražděných – v některých případech i vícekrát – přemisťovaly, a to i za použití těžké techniky. Mnohá těla tak byla během tohoto procesu doslova roztrhána. Pozůstatky jedné z obětí byly například nalezeny na pěti různých místech až 32 kilometrů od sebe.
Odsouzeny byly desítky lidí
Události ve Srebrenici jsou nejhorším masakrem v Evropě od druhé světové války. Za účast na něm odsoudily soudy v Bosně a Srbsku či mezinárodní tribunál v Haagu desítky lidí k mnohaletým trestům. Bývalý bosenskosrbský prezident Karadžič byl pravomocně odsouzen k doživotí, stejný trest si zatím v první instanci vyslechl i někdejší velitel armády RS Mladič.
Doživotní trest již dříve dostali i bosenskosrbští důstojníci Zdravko Tolimir, Vujadin Popovič a Ljubiša Beara. Až dvacetileté tresty si vyslechli členové srbské polovojenské jednotky Škorpioni, kteří byli postaveni před spravedlnost poté, co se záznam jejich činu dostal v roce 2005 na srbské televizní obrazovky.
Samotné Srbsko zprostil Mezinárodní soudní dvůr v roce 2007 obvinění z přímé odpovědnosti za události ve Srebrenici, dospěl ale k závěru, že stát selhal při naplňování své odpovědnosti jim zabránit.
Sporný zůstává podíl nizozemských vojáků, kteří pod hlavičkou OSN nedokázali masakru zabránit. Haagský nejvyšší soud loni rozhodl, že Nizozemsko nese spoluvinu na smrti zhruba 350 muslimských mužů, jejichž předání do rukou armády RS nizozemští vojáci umožnili.
Byli ovšem slabě vyzbrojení a neměli oprávnění pro užití síly vyjma sebeobrany a jejich mandát nebyl jasně definovaný. Velitelé mise OSN v Sarajevu odmítali vojáky v Srebrenici výrazněji podpořit a na jejich zprávy o zvýšené aktivitě bosenskosrbských jednotek například reagovali uklidněním, že podle Srbů jde jen o cvičení, vyplývá z výpovědí některých nizozemských veteránů.
Soudy: Srebrenický masakr je genocida
Jak Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), tak Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) označily srebrenický masakr za genocidu. ICTY v příslušném rozsudku z roku 2004 uvádí tyto argumenty:
- vraždění se neomezilo jen na muže ve věku přiměřeném pro službu v armádě, ale oběťmi byli i chlapci a někteří starší muži, nemohlo tedy jít o eliminaci potenciální vojenské hrozby;
- zavraždění muži představovali zhruba pětinu srebrenické muslimské komunity, což vzhledem k její patriarchální povaze mohlo vést k jejímu zničení (srebrenické muslimské ženy se nemohly znovu vdát a mít děti, pokud byli jejich muži oficiálně vedeni jako pohřešovaní, což v době rozsudku stále platilo pro většinu zavražděných);
- nucené přemístění bosňáckých žen, dětí a starců ze Srebrenice představovalo další způsob, jak tamní muslimskou komunitu definitivně eliminovat (jejich zavraždění by vzbudilo pohoršení a nebylo by možné ho zamaskovat jako součást vojenské operace);
- bosenskosrbské jednotky usilovaly o eliminaci části bosenských muslimů, muži a chlapci byli zabíjeni „úmyslně a metodicky“ jen na základě své identity, přičemž bosenskosrbské síly si byly vědomy dalekosáhlé újmy, kterou svým jednáním bosenským muslimům způsobí.
Rozsudek ICTY podpořil v roce 2007 i ICJ, když uvedl, že skutky spáchané armádou RS ve Srebrenici byly provedeny s úmyslem zničit část muslimské komunity v Bosně a Hercegovině, a tím pádem se jedná o genocidu.
Bagatelizace
Navzdory rozsudkům ICTY, ICJ i bosenských soudů však Srbsko ani bosenská Republika srbská, jedna ze dvou správních entit poválečné Bosny a Hercegoviny, srebrenickou genocidu nikdy oficiálně neuznaly.
Třeba srbský poslanec Vladimir Djukanovič z vládní nacionalistické Pokrokové strany okomentoval loňské výročí Srebrenice slovy, že šlo o „brilantně provedenou vojenskou operaci“. Srbský prezident a bývalý ultranacionalista Aleksandar Vučič, který v červenci 1995 hrozil NATO, že „pokud zabijete jednoho Srba, my (zabijeme) 100 muslimů,“ sice před sedmi lety označil Srebrenicu za „strašlivý zločin“ a předloni se stejně vyjádřila také srbská premiérka Ana Brnabičová, i oni ale odmítají označit události ze Srebrenice za genocidu.
Šéf bosenskosrbské nacionální strany Svaz nezávislých sociálních demokratů (SNSD) a nejvlivnější politik Republiky srbské Milorad Dodik mimo jiné prohlásil, že „srebrenický zločin je zinscenovanou tragédií, jejímž cílem je ‚satanizovat' Srby“. Srbský ministr obrany Aleksandar Vulin zase loni řekl, že „srbský národ přežil genocidu spíše než, že by ji spáchal“.
Společným rysem všech popíračů srebrenické genocidy tak je zlehčování zločinu. „Bagatelizují, co se stalo. Odkazují na genocidu, respektive zvěrstva, která se na srbském národě děla během dvou světových válek. Mají vlastní interpretaci historie, která Srebrenici ospravedlňuje,“ shrnul problém Dopita.
Popírači zpochybňují počty obětí i záměr vraždění
Popírači srebrenické genocidy mimo jiné podhodnocují počet obětí masakru. Tvrdí, že jich ve skutečnosti bylo „jen“ kolem dvou tisíc. Demografický expert oslovený ICTY však na základě srovnání několika různých zdrojů před tribunálem vypověděl, že konzervativní odhad pohřešovaných ze Srebrenice činí 7 475 osob. Také záznamy odposlechnutých hovorů mezi vojáky RS i výpovědi samotných armádních příslušníků podle ICTY potvrzují sedm až osm tisíc obětí.
S podhodnocováním počtu obětí souvisí i další tvrzení popíračů, že naprostá většina srebrenických obětí byli vojáci padlí v boji. Tento argument ale podle ICTY vyvracejí jak výpovědi pachatelů či přeživších, tak také snaha bosenskosrbských jednotek následky masakru zakrýt přemisťováním těl obětí. Pokud by šlo skutečně o padlé v boji, nebylo by to nutné, protože zabití nepřátelského vojáka v boji není válečný zločin, upozorňuje ICTY.
Lidé zpochybňující srebrenickou genocidu kromě toho uvádějí, že masakr byl reakcí na výpady srebrenických bosňáckých jednotek, které pod vedením Nasera Oriče útočily na okolní srbské vesnice. Orič byl souzen za nepřímý podíl na smrti srbských zajatců, jak bosenské soudy, tak ICTY ho ale osvobodily. „Orič byl obžalován ICTY a byl zproštěn obžaloby. Jeho činy byly posouzeny jako adekvátní v kontextu ozbrojeného konfliktu a mezinárodního právního rámce, který se k tomu vztahuje,“ potvrdil Dopita.
„To samozřejmě neznamená, že civilisté rukou bosňáckých ozbrojenců v okolí Srebrenice neumírali. Naznačuje to ale, že míra násilí, brutality a vraždění je v tomto případě neporovnatelná. Ospravedlňování vyvraždění přes osm tisíc mužů a chlapců během pár dní jako čin vyprovokovaný Oričem nedává smysl, protože tyto dvě záležitostí dle mého názoru nejsou porovnatelné,“ doplnil odborník z Ústavu mezinárodních vztahů.
Podle mezinárodních vyšetřovatelů zemřelo v bojích kolem Srebrenice několik stovek Srbů, přičemž většina byli vojáci. Bosensko-srbská média však tvrdí, že v okolí Srebrenice zemřelo 1300 civilistů.
Hra nacionalistů
Popírání srebrenické genocidy je podle Dopity politickou odpovědí na zpochybňování legitimity Republiky srbské (RS).
„Bosňácká strana se dlouhodobě snaží o zrušení RS jako genocidního výtvoru. Představitelé RS bagatelizují události v Srebrenici, protože jinak by museli souhlasit s tím, že RS by měla přestat existovat. Rušit RS je ale neobhajitelné před voliči. Mnozí z voličů za RS tak či onak bojovali, RS byla legitimizována Daytonskou mírovou smlouvou, a proto jsou ochotni RS dále bránit a volit takové politiky, kteří ji slibují bránit,“ vysvětlil Dopita.
Republika srbská byla vyhlášena během války, po válce však byla zachována a v politickém uspořádání Bosny a Hercegoviny ji doplnila převážně muslimsko-chorvatská Federace Bosna Hercegovina. Každá z těchto dvou entit má vlastní vládu i parlament, zastřešujícím orgánem pak je tříčlenné předsednictvo, v němž má každá etnická skupina svého zástupce. Obě entity společně spravují ještě malý etnicky smíšený distrikt Brčko.
Křehký systém ale ohrožuje nacionalismus. „Zatímco srbští a chorvatští nacionalisté mají sklon Bosnu a Hercegovinu co nejvíce decentralizovat, případně rozparcelovat, bosňáčtí nacionalisté prosazují nejen její celistvost, ale i co největší jednotu,“ napsal loni Ondřej Žíla z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Bosňáci mají v rámci celé Bosny a Hercegoviny těsnou nadpoloviční většinu (50,1 procenta podle sčítání lidu z roku 2013), což si podle Žíly bosňáčtí nacionalisté samozřejmě uvědomují, a zdůrazňují proto občanský postoj k uspořádání státu na základě principu „jeden člověk, jeden hlas“, a nikoliv postoj etnický.
„Bosňáčtí nacionalisté usilují o zrušení kolektivních práv konstitutivních národů stanovených Daytonskou dohodou,“ doplnil Žíla s tím, že pro bosenské Srby a Chorvaty představuje právo na kolektivní identitu pojistku před případnou dominancí Bosňáků.
Politizace a přehlížení obětí
Cestu ke smíření, o které se snaží například některé neziskové organizace, tak komplikuje nadvláda nacionalistických stran. I z posledních voleb v říjnu 2018 vyšly jako nejsilnější etnicky orientované strany Bosňáků, Srbů i Chorvatů.
„Dlouhodobě jsou bosňáčtí politici v ofenzivě (vy druzí jste nám ublížili a my máme právo vás soudit). Srbští a chorvatští politici jsou převážně v defenzivě (bagatelizují, popírají), ale dost často se také snaží obviňovat, jako například s Oričem,“ přiblížil Dopita.
Bývalý mluvčí ICTY Refik Hodzič uvádí, že zatímco mnozí srbští a bosenskosrbští politici srebrenickou genocidu popírají, většina bosňáckých politiků se zase snaží profitovat z „makabrózního spektáklu“, v který se podle něj změnila každoroční připomínka masakru doprovázená pohřby obětí. „Důležití lidé“ se při něm nechají rádi vidět, jak po boku pozůstalých přitakávají slovům o tom, že „nikdy více“, aby se o den později zase vše vrátilo do starých kolejí, napsal před pěti lety u příležitosti dvacátého výročí masakru Hodzič.
Politizace se týká nejen srebrenického masakru, ale válečných zločinů obecně. Upozorňuje na to i nevládní organizace Impunity Watch, podle které podnikly státy západního Balkánu velmi málo, pokud jde o zapojení obětí do procesu vyrovnávání se s válečným dědictvím. „Hlasy obětí jsou přehlíženy a jejich oprávněné nároky jsou různými stranami politizovány,“ píše organizace ve své zprávě z roku 2018.
Válka jinými prostředky
Podle Dopity je diskuze kolem srebrenické genocidy součástí širšího sporu o interpretaci historie, který má významné politické důsledky. „Je to skrznaskrz politizované a téměř není cesty, jak z toho politiku vyloučit,“ shrnuje „válku“ o srebrenickou genocidu.
Organizace Impunity Watch označuje západní Balkán za „bitevní pole protichůdných narativů, v nichž se každá ze stran považuje za oběť a obviňuje ostatní z minulých porušování (práv)“.
Srebrenica tak zůstává „doširoka rozevřenou ranou“ na těle Bosny a Hercegoviny, píše Hodzič. „Ranou zavázanou v jedovatém obinadle srbské politiky popírání a obalenou toxickým balzámem mytologizované role oběti, kterou používají jako politickou kartu bosňáčtí nacionalisté,“ napsal bývalý mluvčí ICTY a současný lidskoprávní aktivista.
I když boje v listopadu 1995 utichly, v Bosně a Hercegovině tak nadále pokračuje válka. Jde o válku „jinými prostředky“, válku za „pravdu“, která se vede hlavně „v politických arénách, ale také v médiích, školních třídách, kostelech a mešitách, u rodinných jídelních stolů,“ píše Hodzič. „A ve válce není místo pro uznání utrpení nepřítele, natož pro usmíření.“
