Neutrálních států je v Evropě jen hrstka. Jedním z nich je Finsko, které svou neutralitu desetiletí pěstovalo, aby se nedostalo mezi „konfliktní zájmy velmocí“. S ruskou invazí na Ukrajinu se ale postoj Finů mění. „Finsko je západní země, nikoli šedá zóna mezi Východem a Západem,“ popsal své pocity pro zpravodajský server Iltalehti.fi Antti Koskela. A není sám, podle průzkumů veřejného mínění se vstupem do NATO souhlasí už více než polovina obyvatel. Severská země se tak rozhoduje, zda nadále bude spoléhat jen na vlastní armádu, nebo vstupem do obranné aliance prohloubí své spojenectví se Západem, ale zároveň popudí svého východního souseda.
Podpora vstupu do NATO ve Finsku roste. Pro ukončení neutrality je už většina obyvatel
Nečlenství Finska v NATO má hluboké historické kořeny. Pro pochopení postoje této severské země je třeba se nejprve podívat na mapu. Finsko totiž leží v rámci severní Evropy ve velmi exponované poloze. S Ruskem sdílí přes třináct set kilometrů hranice a hlavní město Helsinky se nachází jen asi 150 kilometrů od ruského území. Z druhé strany sousedí se Švédskem, státem, který regionu po staletí dominoval. A na druhém břehu Baltského moře pak leží Německo.
Stát, který získal samostatnost na konci první světové války, se snažil zejména nezabřednout do dalšího konfliktu, který by mohl mít fatální následky. Na začátku druhé světové války tak Finsko podepsalo spolu s dalšími severskými státy deklaraci o neutralitě, kterou se však nepodařilo udržet.
Země ležící mezi Ruskem a Německem byla nakonec vtažena do válečného soukolí. Když ji napadl Sovětský svaz, bránila se s podporou třetí říše, což ji na konci konfliktu zařadilo mezi poražené státy a země musela vyplatit i značné válečné reparace. Přesto, nebo možná právě proto, se Finsko rozhodlo navázat na snahy o zachování neutrality. Nebyl to ale jednoduchý úkol v poválečné době, kdy do sféry sovětského vlivu padala řada zemí východní i střední Evropy.
V době, kdy v Československu převzali moc komunisté, podepsalo Finsko se Sovětským svazem Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Její znění vyhovovalo finským požadavkům a už na jejím začátku stála věta o „touze Finska zůstat mimo konfliktní zájmy velmocí“. Se Západem pak země spolupracovala například prostřednictvím Severské rady, a to kvůli nelibosti Sovětů nejprve z pozice pozorovatele, poté však i jako plnohodnotný člen.
Saunová diplomacie ve službách neutrality
Snaha o udržení neutrality byla zřejmá i v diplomatickém přístupu k rozděleným zemím – Německu, Koreji a Vietnamu. Uznáním Spolkové republiky Německo by se Finsko přiklonilo k Západu, uznáním Německé demokratické republiky zase k Východu. Země se tak rozhodla neuznat žádný z těchto států a diplomatické styky s rozdělenými zeměmi udržovala prostřednictvím obchodních misí.
K udržení neutrality ale finským politikům pomohla i severská diplomatická zbraň – sauna. Zejména finský prezident Urho Kekkonen, který v čele země stál přes čtvrt století, balancoval během studené války mezi Východem a Západem s pomocí saunové diplomacie.
Když Kekkonen například v roce 1960 jednal se sovětským lídrem Nikitou Chruščovem v prezidentské sauně do pěti do rána, výsledkem byl sovětský souhlas s připojením Finska k volnému trhu. Kekkonen tak z Chruščova „vypotil“ podporu prvního kroku Finska k připojení k západní ekonomice.
Prezidenti Urho Kekkonen (vpravo) a Ludvík Svoboda
Finský prezident byl také zastáncem „aktivní neutrality“. Aktivní diplomacií chtěl vytvořit most mezi Východem a Západem, o kterém se po druhé světové válce mluvilo také v Československu. Finsku se nicméně tento postoj poměrně úspěšně dařilo uvádět v praxi. Helsinky se tak například staly místem konání bezpečnostní konference v polovině sedmdesátých let, kdy k vyjednávacímu stolu zasedly kromě Sovětského svazu i Spojené státy a Kanada, tedy vlivní členové NATO.
S ekonomickým boomem se Finsko začalo více zapojovat do západních struktur. K členství v OSN z padesátých let se přidalo plné členství v Evropském sdružení volného obchodu (ESVO) a Radě Evropy. Po rozpadu Sovětského svazu Finsko vstoupilo i do Evropské unie, před vstupem ale země deklarovala svou neutralitu spočívající v národní obraně a neúčasti ve vojenských aliancích.
Finsko by v případě konfliktu bránil až milion mužů
I když se tak Finsko začlenilo na Západ kulturně, politicky i ekonomicky, v otázce obrany země stále trvala na své neutralitě. Z čehož ovšem vyplývá, že na rozdíl od České republiky, která do jisté míry spoléhá právě na členství v NATO, Finsko usilovně rozvíjí svou obranyschopnost.
Na rozdíl od řady západních zemí Finsko nezrušilo povinnou vojenskou službu pro muže, naopak ji rozšířilo o dobrovolnou službu pro ženy. V závislosti na tom, jakým výcvikem branci prochází, trvá povinná služba 165, 255 nebo 347 dní. Aktivní armádní záloha v zemi o pěti a půl milionech obyvatel dosahuje velikosti asi 280 tisíc mužů a je tak jedna z největších v Evropě. Pokud by však armáda povolala veškeré zálohy, bylo by k boji připraveno asi milion mužů.
Kromě pozemních a vzdušných sil má finská armáda také námořnictvo, jehož součástí je například i šestá největší protiminová flotila na světě. V Baltském moři a zejména Finském zálivu totiž armády během druhé světové války položily desítky tisíc min.
Finský národ také v rámci Evropy vyniká velkou vůlí bránit svou vlast. Průzkum veřejného mínění z roku 2015 ukázal, že do obrany by se v případě potřeby zapojilo 74 procent Finů. Podle stejného průzkumu by se do obrany své země zapojilo jen 23 procent Čechů.
Ukrajinská invaze mění desetiletí politických snah
Dekády trvající snahu o vojenskou neutralitu země ale nahlodaly události posledních týdnů. S invazí ruské armády na Ukrajinu se otázka možného vstupu do NATO začala intenzivně řešit jak ve Finsku, tak ve Švédsku, které je také neutrálním státem. Obě země se například účastnily summitu NATO k situaci na Ukrajině a Finsko napadenou zemi podpořilo dodávkou zbraní, což premiérka Sanna Marinová označila jako historický krok.
Mluvčí ruské diplomacie Maria Zacharovová pak v reakci uvedla, že pokud se země rozhodnou stát členy obranné aliance, bude to od Ruska „vyžadovat reciproční kroky“.
V souvislosti s invazí Ruska se mění také názor finské veřejnosti na možný vstup do NATO. Zatímco v roce 2017 bylo pro vstup podle průzkumu veřejnoprávního vysílání jen 21 procent Finů, po invazi na Ukrajinu má už více než poloviční podporu, která nadále stoupá.
„Ve Finsku i Švédsku se změnila situace. Poprvé vidíme, že většina lidí je podle průzkumů pro (vstup do NATO – pozn. redakce). S parlamentem se snažíme efektivně definovat všechny jeho okolnosti, nebezpečí i výhody, a to co nejdříve,“ odpověděl finský prezident Sauli Niinistö stanici Fox News na otázku, zda se země chystá vstoupit do NATO.
„Příležitost může brzy zmizet“
Bývalý generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen v rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa uvedl, že by Finsko se Švédskem neměly se vstupem příliš váhat. „Teď mají příležitost. Putin je zaměstnaný, ale příležitost může zase brzy zmizet,“ řekl Rasmussen, podle kterého by tak oba státy přispěly k porážce Ruska.
Závisí ovšem jen a pouze na Finsku, jestli vyhodnotí hrozbu jako tak zásadní, aby kvůli ní opustilo svou desítky let trvající neutralitu. Niinistö je po četných jednáních s ruským prezidentem pokládaný za znalce Vladimira Putina, i on však přiznává, že jeho další záměry jsou jen velmi těžko čitelné. „Vždy ukazoval jakousi zahořklost až nenávist. Říkal, že matce Rusi bylo ubližováno, a tento jeho názor rok co rok jen sílil. (…) Už teď udělal něco, co jsme považovali za nemožné a je jen velmi obtížné předvídat, co bude dál,“ popsal.
Finský prezident ovšem také poznamenal, že je nutné zabránit další eskalaci situace na Ukrajině. Zdá se tak, že severská země vyčkává na další kroky svého východního souseda, zatímco NATO stát ubezpečuje o nadále otevřených dveřích. Výhružky směřující z Ruska by ale mohly Finsko ke členství v Alianci jen dále přiblížit.
„Přihlášky Finska a Švédska můžou být schváleny víceméně přes noc,“ řekl Svobodné Evropě Rasmussen. Obejít by se to tentokrát mohlo bez saunové diplomacie.