Před pěti lety rozpoutaly bezpečnostní složky v Myanmaru genocidu muslimských Rohingů. Stovky tisíc lidí musely zemi opustit, spousta z nich skončila v uprchlických táborech v Bangladéši. Tam se jim ale nedostává jídla, pitné vody ani zdravotní péče. Nemohou se ani začlenit do společnosti či posílat děti do bangladéšských škol. Tamní úřady uprchlíky nechtějí a občanství jim nechce dát ani vláda v Myanmaru.
Na třech kilometrech čtverečních žije sto tisíc lidí. Rohingští uprchlíci pět let bouchají na zavřené dveře
Uběhlo pět let od genocidy Rohingů v Myanmaru (zdroj: ČT24)
To, co se v Myanmaru stalo v roce 2017, nazvala OSN učebnicovým příkladem etnických čistek. Víc než milion muslimských Rohingů skončilo ve vyhnanství v Bangladéši, kde žijí v uprchlickém táboře bez jakýchkoliv vyhlídek.
Bývalá disidentka, nositelka Nobelovy ceny míru a tehdejší státní kancléřka Do Aun Schan Su Ťij násilí odbývala jako zděděný etnický problém. „Je poněkud nerealistické očekávat, že všechno vyřešíme za osmnáct měsíců u moci,“ řekla tehdy.
Mezinárodně dojednaný plán na repatriaci Rohingů zkrachoval. Myanmar jim odmítá vrátit občanství. Za spáchání genocidy čelí žalobě u Mezinárodního soudního dvora, kterou podpořily třeba Nizozemsko či Británie. „Jsme připraveni se vrátit, ale žádáme právo na občanství,“ uvedl jeden z rohingských uprchlíků Abdul Kasim.
Rohingové jsou pro Bangladéš přítěží
Rohingové žijí v uprchlických táborech z mezinárodní pomoci. Bangladéš je nechce, a část uprchlíků tak přestěhoval na odlehlý ostrov, který ohrožují extrémy počasí. Rohingové se nesmějí začlenit, pracovat ani posílat děti do bangladéšských škol. Jejich návrat do Myanmaru je nyní mnohem méně reálný než dřív. Od loňského puče v zemi znovu vládne vojenská junta.
„Žijí v neadekvátních podmínkách, v dočasných přístřešcích z bambusových konstrukcí a igelitových plachet,“ přiblížil v Horizontu ČT24 farmaceut z organizace Lékaři bez hranic Stanislav Havlíček s tím, že se tam za pět let zásadně nezlepšilo nic.
Rohingy navíc podle Havlíčka ohrožují nemoci. „Na území zhruba tří kilometrů čtverečních žije asi sto tisíc lidí. Na každého tam připadá velmi málo místa. V jednom přístřešku žije pět či šest lidí, ale není výjimkou, že třeba i deset,“ upozornil. Dodal, že infekce při tak špatné hygieně jsou na denním pořádku. Zmínil například, že každé páté dítě v táboře trpí nějakou kožní chorobou.