Stanislav Havlíček

Rok od uzavření příměří zůstává klid zbraní v Pásmu Gazy jen na papíře. Většina obyvatel žije ve stanech, do kterých jim běhají krysy, elektřina i pitná voda jsou spíše vzácností a izraelské bombardování má civilní oběti. Podle Lékařů bez hranic místní týmy zdravotníků ošetřily za dobu příměří desetitisíce traumatických poranění. Frustrovaní Gazané, kteří žijí v bídě a de facto v bezpráví, viní ze své zoufalé situace kromě Jeruzaléma a Hamásu i Bílý dům.

V Izraeli se po celou středu konaly vzpomínkové akce v rámci třetího výročí útoků ze 7. října. Hamás a s ním spřízněné palestinské teroristické skupiny tehdy povraždily přes 1200 lidí. Pietní akce proběhla na místě festivalu Nova u hranice s Gazou, další se uskutečnila na náměstí Rukojmí v Tel Avivu. Aktivisté, kteří viní současnou vládu, že teroristickým útokům nezabránila, protestovali po celé zemi. Opoziční lídři uctili památku obětí na jihu židovského státu.

Mezinárodní soud v Haagu v pondělí začal projednávat další stížnost na Izrael, a to kvůli blokádě, kterou armáda židovského státu uvalila na Pásmo Gazy téměř před šedesáti dny. Znamená to, že k více než dvěma milionům obyvatel tohoto území neproudí žádná humanitární pomoc. Pro řadu z nich začíná být nedostatek jídla kritický. OSN uvádí, že podvýživou trpí pětina z více než padesáti tisíc těhotných žen v Pásmu.

Humanitární situace v Pásmu Gazy se nadále zhoršuje. Pomáhají tam proto i české neziskové organizace. Například Člověk v tísni spolupracuje s organizací War Child, která poskytuje první psychologickou pomoc dětem a jejich rodinám. Ta je v některých ohledech snazší než materiální, protože stačí lidé a ne tisíce tun potravin, řekl v Devadesátce ČT24 ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek. Podle spolupracovníka Lékařů bez hranic Stanislava Havlíčka, který v Gaze také pomáhal, se humanitární pracovníci vystavují neustálému riziku. Od začátku konfliktu jich bylo v Pásmu zabito na tři sta.

Před pěti lety rozpoutaly bezpečnostní složky v Myanmaru genocidu muslimských Rohingů. Stovky tisíc lidí musely zemi opustit, spousta z nich skončila v uprchlických táborech v Bangladéši. Tam se jim ale nedostává jídla, pitné vody ani zdravotní péče. Nemohou se ani začlenit do společnosti či posílat děti do bangladéšských škol. Tamní úřady uprchlíky nechtějí a občanství jim nechce dát ani vláda v Myanmaru.

Riskují svůj život, aby se ho pokusili zachránit mnoha dalším. Každý rok vyjíždí na mise do rozvojových zemí desítky českých spolupracovníků organizace Lékaři bez hranic, mezi nimi i farmaceut Stanislav Havlíček. Lékárník bez hranic své zážitky z Afriky popsal v knize Syn buvola.