Už rok uplynul od chvíle, kdy začali muslimští Rohingové hromadně prchat z převážně buddhistického Myanmaru. Zemi od té doby opustilo na 706 tisíc lidí. Vysocí představitelé OSN označili pronásledování a vraždění muslimské menšiny za „učebnicový příklad etnické čistky“. Exodus Rohingů ohrožuje přechod země k demokracii a nobelistka Su Ťij čelí kvůli své nečinnosti kritice, řešení krize a návrat uprchlíků přitom zůstává v nedohlednu. Běženci žijí v Bangladéši ve špíně a bez právního statusu.
Na patnáct tisíc Rohingů si připomnělo smutné výročí na kopci u uprchlického tábora Kutupalong v Bangladéši. Mnozí se modlili za svůj návrat do Myanmaru a požadovali spravedlnost pro své mrtvé příbuzné a sousedy.
„25. srpen – černý den,“ zněl jeden z transparentů, kteří uprchlíci na vzpomínkové akci drželi v rukou. „Chceme spravedlnost,“ bylo napsáno na dalším. „Jsme Rohingové, jsme muslimové, byli jsme vyhnáni z naší země, z našich domovů,“ řekl přítomným jeden z řečníků. „Chceme spravedlnost. Chceme zpátky domů,“ dodal.
Napětí trvá, připouští myanmarská vláda
Vláda dříve vězněné dlouholeté bojovnice za lidská práva Do Aun Schan Su Ťij odmítá většinu obvinění ze zvěrstev, která byla vznesena uprchlíky vůči bezpečnostním složkám. Podle myanmarských úřadů bylo vojenské tažení v Arakanském státu oprávněnou reakcí na násilné útoky povstalců z řad rohingského etnika.
Mluvčí vládnoucí Národní ligy pro demokracii Mjou Ňjun nicméně nedávno připustil, že etnické a náboženské napětí přetrvává. „Situace se během posledního roku nezměnila. Bude to trvat nějakou dobu, než se situace zlepší a než lidé budou žít v souladu,“ konstatoval.
„Nebezpečí terorismu, které vedlo k událostem na začátku humanitární krize, zůstává reálné i nadále. Pokud tu taková hrozba bude, je tu i risk násilí mezi komunitami v zemi, a to neplatí jen pro Myanmar, ale i pro ostatní země regionu,“ prohlásila sama Su Ťij.
Pronásledovaní (ne)občané
Rohingové čelí v Myanmaru dlouhodobé diskriminaci. Tento asijský stát považuje Rohingy za nelegální přistěhovalce z Bangladéše. Už při předchozích vlnách násilí v letech 2012, 2015 a 2016 uteklo ze země asi dvě stě tisíc lidí.
Myanmar a Bangladéš se letos v lednu dohodly na podmínkách návratu Rohingů: uprchlíci se mají vrátit do dvou let a stát pro ně vybudoval dvě přijímací střediska a dočasný uprchlický tábor. Návrat ale komplikují špatné podmínky pro běžence a jejich obavy z další perzekuce. Pokračující příliv běženců do Bangladéše svědčí o tom, že řešení krize je v nedohlednu.
„Myanmarská vláda nutí Rohingy do procesu takzvané národní verifikace, po kterém jim slibuje, že by mohli získat občanství. Na začátku procesu ten člověk musí přiznat, že občanství nemá, že se nekvalifikuje na občanství, a to je to, čemu se Rohingové brání, protože řada lidí teoreticky občanství má, i když nemají občanské průkazy,“ prohlásil vedoucí mise Člověka v tísni v Myanmaru Petr Drbohlav.
„Je řada učitelů, kteří pobírali penzi, najednou o ni přišli, a někdo začal spekulovat, jestli jsou vůbec občané. Vzhledem k tomu, že v Myanmaru nemůže být státní zaměstnanec neobčan, tak to rozjíždí spekulace o tom, jak upřímně to vláda s procesem prověřování myslí,“ poznamenal Drbohlav.
Uprchlické tábory jsou přeplněné a špinavé
Jen za srpen přišlo do Bangladéše dalších 150 rohingských běženců, od začátku roku jich bylo téměř třináct tisíc. Mohutný příliv uprchlíků změnil kopce jihovýchodního Bangladéše v nekonečné moře bílých, oranžových a modrých stanů. Většina uprchlíků má špatný přístup k čisté vodě, latrínám, vzdělání, pracovním příležitostem a zdravotní péči.
Běžence navíc trápí nejrůznější zdravotní problémy. „Je nepřijatelné, že vodnatý průjem zůstává jedním z největších zdravotních problémů, s nímž se v táborech potýkáme. Infrastruktura, která by pomohla pokrýt byť jen ty nejzákladnější potřeby obyvatelstva, stále není na místě. A to má zásadní vliv na to, jak tam lidé žijí,“ říká Pavlo Kolovos, vedoucí mise Lékařů bez hranic v Bangladéši.
„V oblasti, kde jsou běžné cyklony a monzuny, nemají rohingští uprchlíci k dispozici téměř žádné pevné stavby, což má vliv na jejich pocit bezpečí a důstojnost,“ přibližuje Kolovos. Jeden uprchlík, se kterým Lékaři bez hranic hovořili, popsal, jak zranitelně se jeho rodina v táboře cítí: „Když prší, sedíme všichni spolu, celá rodina (držíme příbytek), aby nám dům neuletěl. V noci je tu hrozná tma, nemáme žádné osvětlení.“
Právního statusu se Rohingové nedočkali ani za hranicemi
Bangladéš ukázal výjimečnou velkorysost tím, že otevřel uprchlíkům dveře, avšak po dvanácti měsících je osud Rohingů stále velice nejistý. Hostitelské státy v regionu jim totiž upírají formální právní status, upozorňují Lékaři bez hranic.
„Vlády a organizace, které se ve věci angažují, je udržují ve stavu neustálé nejistoty a zranitelnosti – činí tak tím, že odmítají uznat právo Rohingů na status uprchlíka, nebo jim dát nějaký jiný právní status,“ podotýká Kolovos.
Podle Lékařů bez hranic je problém také v nedostatečném tlaku na vládu v Myanmaru. „Faktem je, že stovky tisíc Rohingů byly vysídleny po mnohá desetiletí v Bangladéši i jinde a může trvat další desetiletí, než se budou moci bezpečně vrátit do Myanmaru, pokud k tomu vůbec dojde. Rozsah a míra utrpení Rohingů si zaslouží mnohem výraznější reakci – na místní, regionální i globální úrovni. Zároveň musí pokračovat tlak na vládu Myanmaru, aby zastavila svou kampaň proti Rohingům,“ zdůraznil Kolovos.
Rohingové nesmí rybařit ani farmařit, a tak hladoví
Noví uprchlíci řekli novinářům Reuters, že po měsících boje o přežití v prázdných vesnicích mezi vypálenými domy byli nuceni vydat se na cestu z obavy před pronásledováním a zatčením členy bezpečnostních sil.
K útěku je donutil také hlad. V poslední době jsou totiž rohingské vesnice odříznuty od okolního světa, lidé si nemohou vydělávat prací na farmách, navštěvovat tržiště, rybařit či chodit do mešit se modlit.
„V prvních měsících armádní ofenzivy členové bezpečnostních sil často vtrhli do vesnice, zatkli některé muže nebo je odvedli, aby bez nároku na plat pracovali na rozšíření nedalekého vojenského tábora,“ prohlásila uprchlice Hamída Bégamová.
„Když děti v noci plakaly, nemohla jsem ani rozsvítit, protože nikde nefungovala elektřina. A kdybych zapálila svíčku a vojáci to viděli, přišli by a zatkli by nás,“ vzpomíná Bégamová. V týdnech, které předcházely útěku, její manžel téměř nikdy nespal doma ze strachu, že bude zatčen.
„Synovi je osm měsíců a já mám strach o jeho budoucnost, kde bude moci dostat vzdělání? Co s námi bude, pokud nás pošlou zpátky?,“ ptá se další uprchlice. Třiadvacetiletá Rašída Begumová utekla z Myanmaru před rokem a nyní žije s rodinou a malým synem v největším uprchlickém táboře světa na bangladéšsko-myanmarské hranici.
Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ve své zprávě minulý týden napsal, že více než polovina nově příchozích „uvedla, že jejich příbuzní žijící v Myanmaru rovněž plánují odejít kvůli nepřetržitému strachu“.
„Lidé nám říkají, že se cítí jako vězni. Nesmějí opouštět své domovy, muži nesmějí rybařit, opatření jsou tak přísná, že jsou vymezeny pouze určité hodiny, kdy je možné zapálit oheň,“ sdělila představitelka UNHCR v uprchlických táborech v Bangladéši Caroline Glucková.
