Obyvatelé Myanmaru byli vždy spíše tolerantní, v poslední době ale fanatické názory některých buddhistických mnichů a globální strach z islamistů vyvolaly v lidech negativní emoce. V rozhovoru pro web ČT24 to uvedla ředitelka Barmského centra Praha Sabe Soe. „Místní lidé vnímají problém s Rohingy velmi citlivě, avšak nepopírají, že tito lidé trpí,“ říká Sabe Soe, která loni navštívila hlavní město Arakanského státu, v němž dochází k největší vlně násilí. Návrat Rohingů do země bude podle ní velmi složitý. V Myanmaru navíc probíhají boje i s dalšími etnickými skupinami.
Myanmarské úřady Rohingy neuznávají jako etnikum a hovoří o nich jako o Bengálcích, tedy o nelegálních přistěhovalcích z Bangladéše. Co jsou Rohingové ve skutečnosti zač?
Podle historických záznamů jsou to potomci pracovních migrantů z Indie a dnešního Bangladéše, kteří přišli do Myanmaru za prací během doby britské kolonie před více než sto lety a usídlili se na území Arakanského státu. Nebylo jim vždy uděleno myanmarské občanství a nebyli uznáváni jako jedna z etnických skupin Myanmaru. Nicméně existují důkazy, že členové této komunity měli myanmarské občanství až do roku 2010 a mohli volit i kandidovat do voleb, které uspořádal bývalý vojenský režim.
Je samozřejmě možné, že mezi dnešní populací Rohingů jsou také noví přistěhovalci, vždyť myanmarské hranice (nejen s Bangladéší) nebyly vždy dobře hlídány a donedávna mohli lidé bez řádné kontroly překračovat zelené hranice do/z sousedních států za obchodem nebo prací. Všichni Rohingové bez ohledu na délku jejich pobytu v Myanmaru jsou nyní označení jako nelegální přistěhovalci.
Proč většina obyvatel Myanmaru Rohingy dlouhodobě tak nenávidí?
Nemohu tvrdit, že většina obyvatel Barmy/Myanmaru dlouhodobě nenávidí Rohingy. Lidé v Myanmaru byli vždy velmi tolerantní, co se týče náboženství. V centru bývalého hlavního města Rangún najdete vedle buddhistické pagody jak křesťanský kostel, tak muslimskou mešitu, hinduistický chrám nebo židovskou synagogu.
Tyto náboženské stavby existovaly už v době britské kolonie a celou tu dobu lidé různých náboženství koexistovali bez velkých konfliktů. Avšak v poslední době fanatické názory některých buddhistických mnichů a globální strach z islamistů vyvolaly v lidech negativní emoce.
- Bývalá britská kolonie byla vždy nazývána Burma v angličtině a Bama či Myanma v barmštině. V roce 1989 se vojenský režim rozhodl, že název změní na Unie Myanmar, aby se distancoval od britského dědictví a zdůraznil existenci nového státu. Ve světě se ale nový název příliš neujal a rozdělení jsou i samotní obyvatelé země. Kupříkladu Su Ťij jako kritička vojenské junty vždy prosazovala název Barma.
Lidé v Myanmaru nemají mnoho informací o skutečných událostech v tak odlehlé části země, kde žijí Rohingové. Většina lidí v těchto oblastech nikdy nebyla, netuší, v jakých podmínkách se Rohingové nachází. Armáda toto území přísně hlídá. Ani myanmarští novináři nemají snadný přístup k informacím. Loni v prosinci byli dva žurnalisté z agentury Reuters zatčeni po návratu z Arakanského státu, byli obviněni z prozrazování státního tajemství podle zákona z roku 1923, který vydali britští kolonisté.
Jak popisují svou situaci běžní Rohingové, hovořila jste s nimi?
Měla jsem možnost setkat se s rohingskými uprchlíky v Indii před pár lety. Tehdy nebyla situace Rohingů ještě tak známá, ale Rohingové byli na útěku před represemi myanmarské armády již několik desítek let.
Tehdy jsem se i setkala s reakcí některých rohingských žen, které se mnou odmítaly mluvit jen kvůli tomu, že jsem Barmánka a ony nenáviděly Barmánce, nebo lépe řečeno spíše barmské vojáky, kteří je vyhnali z domova. Jako uprchlíci bydleli v provizorních táborech, měli velmi nuzné podmínky k přežití - nedostatek pitné vody, žádné hygienické zařízení a před sebou nejasnou budoucnost.
Tehdy čekali na registraci na Úřadě Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a doufali, že budou přesídlení do některé demokratické země, kde konečně najdou klid a mír. UNHCR však tehdy, ještě před migrační krizí v Evropě, měl roční kapacitu přesídlování pouze jedno procento z celkového počtu uprchlíků z celého světa, tak se obávám, že někteří z těchto rohingských uprchlíků, které jsem potkala, jsou v táborech v Indii dodnes.
Navštívila jste někdy Arakanský stát osobně? Jak to tam vypadá?
Loni jsem pracovně navštívila Sittwe, hlavní město Arakanského státu, a jeho okolí. Místní lidé vnímají problém s Rohingy velmi citlivě, avšak nepopírají, že tito lidé trpí. Hlavní problém vidí v přístupu armády. Jak tento problém dlouho přetrvává, bohužel zde vznikly velké emoce spjaté s nacionalismem, které hraničí s nesnášenlivostí.
Přímo na území Arakanského státu jsou také uprchlické tábory Rohingů, kde mají omezení pohybu mimo tábor. Práce humanitárních pracovníků a ochránců lidských práv je často narušená restrikcemi od armády nebo místních úřadů.
- Arakanský stát na západě Myanmaru byl donedávna domovem více než milionu členů muslimské menšiny Rohingů. Ty vláda pokládá za nelegální přistěhovalce z Bangladéše a neumožňuje jim získat občanství či volit.
- Ze země od srpna 2017 uprchlo před násilím do sousedního Bangladéše už přes 700 tisíc Rohingů. Exodus vyvolalo tažení myanmarské armády proti této etnické skupině, kterým vojáci reagovali na útoky rohingských povstalců na řadu stanovišť myanmarských bezpečnostních sil z loňského srpna.
- Podle svědků vojáci při raziích vraždili a znásilňovali rohingské civilisty a vypalovali rohingské vesnice. V lednu se na základě dohody mezi Myanmarem a Bangladéšem měli začít muslimští uprchlíci do míst svých bývalých domovů vracet, začátek repatriací byl ale odložen.
- V únoru pak vyšlo najevo, že opuštěné rohingské vesnice byly srovnávány se zemí buldozery. Ochránci lidských práv upozorňují, že může jít o snahu smazat důkazy o násilnostech. Myanmar tvrdí, že jen připravuje podmínky pro návrat uprchlíků.
- OSN hovoří o etnické čistce ze strany myanmarské armády a Evropská unie nyní jedná o možnosti sankcí, které by znamenaly prodloužení stávajícího zbrojního embarga a zákazu dovozu zboží, jež by tamní vláda mohla použít k represím. Cíleně by měli být sankcemi postiženi také lidé odpovědní za vážné a systematické porušování lidských práv.
Myanmarská armáda nedávno poprvé přiznala vraždy Rohingů, i když jen v případě nálezu jednoho masového hrobu. V OSN se dokonce mluví o genocidě. Je skutečně situace tak špatná jako třeba kdysi ve Rwandě?
Celá situace je stále velmi nepřehledná a vláda, respektive armáda, zatím neumožňuje, aby nezávislí vyšetřovatelé mohli zjistit rozsah násilí, které bylo pácháno nejen na Rohinzích, ale také na Arakáncích a jiných příslušnících menšin žijících na tomto území včetně hinduistů. V každém případě je jasné, že situace byla natolik špatná, aby přiměla více než půl milionu Rohingů uprchnout ze svých domovů.
Mezinárodní komise poradců vedená bývalým generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem vydala řádu doporučení, jak má Myanmar dále postupovat k řešení této krize, což vyžaduje delší čas a spolupráci všech stran - vlády, armády, komunit Rohingů a Arakánců a celé společnosti.
Co si myslíte o přístupu Su Ťij (myanmarská politička a někdejší známá disidentka bojující proti vojenské juntě, pozn. red.) k současné krizi?
Přístup paní Su Ťij ke krizi v Arakanském státě je ovlivněn hlavně politicky. V současné době Su Ťij a nová vláda usilují o nastolení míru po celé zemi se všemi etnickými skupinami a jen armáda zatím zůstává stranou. Proto musí být velmi opatrná právě při jednání s armádou. Su Ťij a její vláda nemají v bezpečnostních otázkách žádnou moc.
Všechna tři silová ministerstva - ministerstvo obrany, ministerstvo vnitra a ministerstvo pohraničních záležitostí - jsou v rukách armádních představitelů. Je to stále velmi křehké období, kdy se poměry v Myanmaru mohou změnit jako před volbami roku 2015. Současná ústava umožňuje armádě převzít moc při destabilizující situaci v zemi.
Od 23. ledna se měli začít Rohingové vracet zpět na základě memoranda, které 23. listopadu podepsali představitelé Myanmaru a Bangladéše. Jaká budoucnost na ně ve vlasti čeká?
Momentálně jsou postaveny prozatímní ubytovací zařízení pro navrátilce blízko hranic s Bangladéšem. Myanmarská vláda prohlašovala, že Rohingové mohou získat občanství po dalším ověřovacím procesu, pokud splňují všechny podmínky podle zákona z roku 1982 o občanství.
Pro tyto lidi ale bude velmi složité prokázat potřebné dokumenty, které buď nikdy neměli, nebo byly zničeny během útěku. Bez mezinárodní pomoci také nebude myanmarská vláda schopná zajistit další bydlení a vytvářet pracovní příležitosti pro ty, kterým bude uznáno občanství.
Otázkou je, jak rychle bude realizována tato repatriace, jelikož se jedná o velký počet uprchlíků a podmínky v uprchlických táborech v Bangládeši jsou již neudržitelné. Další důležitý aspekt reintegrace Rohingů je psychologická podpora. Jejich repatriace by měla být dobrovolná a chtěná. Zároveň je nutné pracovat s komunitami v Arakanském státě, aby místní lidé pochopili skutečnou podstatu celé situace a měli zájem o budování společnosti bez nenávisti.
- Myanmar se skládá z 15 států a regionů. Oficiálně je v této multietnické zemi doposud uznáno 135 etnických skupin. Majoritní etnickou skupinou jsou Barmánci. Ostatní etnické skupiny tvoří spolu s dalšími menšími původními etnickými skupinami okolo 30 procent populace.
- Mezi nejpočetnější patří Šanové (Shan), Karenové (Karen nebo Kayin), Rohingové, Arakanci (Arakanese nebo Rakhine), Kačjinové (Kachin), Činové (Chin) a Monové. Indové a Číňané, kteří jsou největšími ne-původními skupinami, tvoří 5 procent populace.
- Převažujícím náboženstvím je buddhismus (théravádový, známý též jako hínajána – 89 procent), následovaný křesťanstvím (4 procenta), islámem (4 procenta), animismem a hinduismem (po 1 procentu). Podle výsledků sčítání lidu uveřejněných v srpnu 2014 má země 51 486 253 obyvatel.
- Zdroj: MZV
Myanmar je multietnická země s mnoha menšinami, hrozí některé z nich podobný osud jako Rohingům?
Myanmarská armáda bojuje s některými etnickými skupinami od roku 1949, krátce po získání nezávislosti na Británii. Proto je velmi důležité ukončit všechny ozbrojené konflikty a nastolit mír se všemi etnickými skupinami. V těchto dnech stále probíhají boje na severu země v Kačjinském a Šanském státě. Ve stínu velké krize v Arakanském státě svět skoro zapomíná, že jsou také kačjinští a šanští uprchlíci, kteří touží po míru a návratu domů.
Pochází z Myanmaru, vystudovala podnikové řízení na Newport University v Kalifornii. Dlouhodobě žije v Praze a je spoluzakladatelkou a ředitelkou obecně prospěšné společnosti Barmské centrum Praha, která se dříve věnovala rozvoji místních komunit v odlehlých regionech země, jako je Čjinský stát, pomoci exilové myanmarské komunitě v Indii nebo integraci uprchlíků přesídlených do České republiky. Nyní se centrum věnuje především vzdělávání právníků hájících lidská práva v Myanmaru.
