Sto metrů dlouhá a čtyři metry široká rampa vyrostla během posledního roku v centru Budapešti. Na jejích stěnách jsou vyryta jména všech více než dvanácti a půl tisíce obcí, které byly před první světovou válkou součástí Uherska. Jde o Památník národní soudržnosti. Pod tímto názvem se skrývá připomínka Trianonské mírové smlouvy, která přesně před sto lety připravila nástupnické Maďarsko o velkou většinu předválečného uherského státu. I po sto letech téma v maďarské společnosti stále rezonuje. Dokazuje to i jeho využívání zejména pravicovými politiky, byť letošní výročí si konzervativní vláda připomíná relativně střídmě.
„Mírový diktát“ letos zastínila pandemie. Trianon však i po sto letech jitří představivost Maďarů
Rampa nového památníku se svažuje od náměstí před parlamentem do protilehlé ulice, na jejímž konci je v hloubce čtyř metrů rozervaný žulový kvádr s věčným ohněm. Památník za pět miliard forintů (asi 400 milionů korun), o jehož realizaci rozhodla vláda, měl být původně slavnostně odhalen ve čtvrtek, kvůli pandemii koronaviru se však plány změnily.
Vláda sice uvolnila na několik dní omezení shromažďování, aby se mohly konat vzpomínkové akce, a premiér i prezident také přednesou projevy. Slavnostní odhalení památníku, které by patrně přilákalo mnoho lidí, ale bylo odloženo, předběžně na 20. srpna. Tehdy Maďarsko slaví den svatého Štěpána, zakladatele uherského státu.
V zahraničí zůstal až každý třetí Maďar
Právě rozpad Zemí Koruny svatoštěpánské, tedy Uherska, jak se po vyrovnání v roce 1867 ne zcela přesně označovalo Uherské království a země s ním spojené personální unií, přinesla před sto lety Trianonská mírová smlouva, zkráceně někdy označovaná jen jako Trianon.
Smlouva, podepsaná 4. června 1920 v paláci Velký Trianon ve Versailles, byla jedním z dokumentů, které vzešly z konference v Paříži, na níž se v letech 1919 a 1920 narýsovalo definitivní uspořádání Evropy po první světové válce. Trianon potvrdil konec Uherska coby jedné z částí poražené mnohonárodnostní monarchie a vznik nástupnického Maďarska.
Budapešť se musela vzdát víc než dvou třetin rozlohy Uherska (území státu se zmenšilo z 325 tisíc na 93 tisíc kilometrů čtverečních). Podstatné části bývalého Uherska si mezi sebe rozdělily Rumunsko, Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie), menší část získalo Rakousko.
Oproti Uhersku, v němž byla zhruba polovina obyvatel maďarskojazyčná, se počet lidí v Maďarsku snížil o více než šedesát procent (z 21 milionů na zhruba osm milionů). Většina z obyvatel bývalého Uherska, kteří se ocitli za hranicemi nového Maďarska, sice nebyli Maďaři, i tak ale v zahraničí zůstaly přibližně tři miliony Maďarů (některé zdroje uvádějí až 3,5 milionu), tedy čtvrtina až třetina jejich tehdejšího celkového počtu.
V nově rumunském Sedmihradsku (Transylvánii) zůstalo 1,7 milionu Maďarů, na Slovensku asi 650 tisíc (podle některých zdrojů až jeden milion) a v budoucí Jugoslávii asi půl milionu. Zhruba 350 tisíc lidí se po válce z nástupnických zemí do Maďarska vrátilo, uvádí historik Jan Křen.
Podle odhadu maďarských úřadů žije dnes mimo Maďarsko asi pět milionů lidí hlásících se k maďarské národnosti. Nejvíce jich obývá západ a centrální část Rumunska, jih Slovenska a severosrbskou Vojvodinu. Oficiální údaje těchto států uvádějí v souhrnu asi 2,5 milionu osob.
Trianonská smlouva
- Smlouva přiřkla Československu bývalé Horní Uhry (Podkarpatskou Rus/Zakarpatskou Ukrajinu a Slovensko) kromě části Spiše, kterou dostalo Polsko.
- Rumunsko získalo Sedmihradsko (Transylvánii), větší část Banátu a dále regiony na severu a západě svých dnešních hranic (části oblastí Maramuréš a Krišana).
- Menší část Banátu byla připojena ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, jehož součástí se stalo také v rámci Uherska autonomní Chorvatsko-Slavonsko a dále menší regiony na pomezí Maďarska s dnešním Slovinskem, Chorvatskem a Srbskem (oblasti Mezimuří, Zámuří a části oblastí Bačka a Baranja).
- Rakousko získalo Burgenland, o který pak ale s Maďarskem ještě vedlo spor a jehož zamýšlené hlavní město Šoproň nakonec zůstalo v Maďarsku.
- Maďarsko se muselo vzdát i nároků na přístav Fiume (dnešní Rijeku), o který usilovaly Itálie i Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a jehož status pak nakrátko vyřešila Rappalská smlouva.
„Maďarský Mnichov“
Mnoho Maďarů dodnes považuje Trianonskou mírovou smlouvu za nespravedlivý „mírový diktát“ a národní tragédii a její výsledky odmítá.
„Maďarská společnost Trianonskou mírovou smlouvu samozřejmě vnímá a bude nadále vnímat jako negativní a nespravedlivou historickou skutečnost, která významnou měrou zasáhla do dějin maďarského národa. Je to stejné jako v případě vnímání mnichovské dohody u nás,“ vysvětluje historik a hungarolog Andrej Tóth z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Podle něj nelze po maďarské společnosti chtít, aby na Trianon zapomněla, zároveň však považuje za přehnané mluvit i po sto letech o přetrvávajícím traumatu.
Ředitel nevládního Institutu politické historie Gábor Egry se domnívá, že pokud je Trianon vnímán jako trauma, jde spíše o trauma kulturní. „O smlouvě se pořád mluví jako o národním traumatu Maďarů, ale traumatem se stala proto, že o ní tak lidé v minulých dekádách všeobecně mluvili. Teď je přijímána většinou společnosti jako trauma, v době, kdy už nežije nikdo, kdo by mohl mluvit o své zkušenosti s rozpadem Uherska a s tím, co následovalo.“
Egry na základě vlastního výzkumu tvrdí, že zkušenosti tehdejších Maďarů jsou velmi rozdílné. Ne všichni se v nástupnických státech cítili jako utlačované oběti a mnozí z těch, kteří se do mateřské země vrátili, naráželi na odmítnutí, což podle něj popírá domnělou vzájemnou solidaritu Maďarů a existenci společné traumatické zkušenosti Trianonu.
Skutečnost, že současní obyvatelé Maďarska důsledky Trianonu nicméně stále jako příkoří vnímají, dokazuje i průzkum společnosti Pew Research Center z loňského roku provedený v zemích NATO a několika dalších státech. Podle tohoto šetření souhlasí 67 procent Maďarů s tvrzením, že některé části sousedních zemí by měly patřit Maďarsku (z toho 40 procent „naprosto souhlasí“), což je ze všech zahrnutých zemí nejvyšší číslo.
Přetrvávající přítomnost Trianonu v kolektivní paměti Maďarů ale podle Tótha neznamená, že by si většina Maďarů revizi hranic skutečně přála.
Po první světové válce zůstalo v Evropě kolem šedesáti milionů obyvatel v pozici národnostních minorit, což bylo 15 % všech obyvatel kontinentu. Z toho až 25–30 milionů ve středovýchodní Evropě, tedy v prostoru, kde národní identita byla hlavní kolektivní identitou a patřila mezi hlavní determinanty politického života zdejší společnosti, z vnitro- i zahraničněpolitického hlediska.
Budapešť zastaví veřejnou dopravu
Téma však nadále rezonuje i na politické scéně. „…před sto lety bylo přijato do nebe volající, právo národů na sebeurčení pošlapávající rozhodnutí. A my Maďaři ani po sto letech nemůžeme v této souvislosti cítit nic jiného než hlubokou bolest,“ uvedl před letošním výročím liberální primátor Budapešti Gergely Karácsony.
Také napsal, že by Maďarsko mělo podporovat maďarské menšiny v okolních státech, ale že je třeba se vyhnout čemukoliv, co by mohlo evokovat snahy o změnu hranic. Primátor dále oznámil, že 4. června v půl páté odpoledne, tedy v moment podpisu Trianonu, se v Budapešti zastaví veřejná doprava a vyzval k tichému zastavení se i obyvatele hlavního města.
Reakce ze strany konzervativní vládnoucí strany Fidesz byly smíšené. V oficiálním vyjádření sice iniciativu přivítala, někteří její představitelé nadšení nebyli.
Vládní tajemník pro rozvoj Budapešti Balázs Fürjes uvedl, že preferuje dobrovolné připomínky a že nechce zpátky dobu, kdy by něco takového bylo pro obyvatele Budapešti povinností. Šéf komunikace Fideszu István Hollik pak označil Karácsonyho nápad za „marketingový tahák“.
Trianon tématem pravice
Jsou to přitom právě konzervativní či obecně pravicové politické strany, pro které je zvedání tématu Trianonské mírové smlouvy a jejích následků typické.
„Od změny režimu (v roce 1989) platilo, že národní témata přesahující hranice státu a dotýkající se maďarské menšinové komunity vně hranic státu byla akcentována vždy vládami konzervativními a byla typická zejména pro léta 1990–1994 (vlády Józsefa Antalla a Pétera Borosse) a 1998–2002 (první vláda Viktora Orbána),“ dodává Tóth.
Mírové sjednocení všech Maďarů a ochrana jejich menšinových práv byly například součástí porevoluční zahraniční politiky Budapešti a premiér Antall prohlásil, že „se cítí být premiérem (všech) patnácti milionů Maďarů“.
V roce 2001 byl zase přijat takzvaný krajanský zákon, který poskytoval příslušníkům maďarských menšin v sousedních zemích řadu výhod (například na maďarském pracovním trhu) či finanční podporu ze strany maďarského státu v určitých oblastech, třeba podnikání či studia. Po kritice okolních zemí i EU byl v roce 2003 zmírněn.
Pasy a peníze pro Maďary v zahraničí
Tématem se ale velmi viditelně zaobíraly i další kabinety současného premiéra Orbána, který stojí v čele maďarských vlád opět od roku 2010. Hned v roce jeho návratu do premiérského křesla prohlásila vláda 4. červen za „Den národní soudržnosti“. Zavedla také možnost dvojího občanství pro Maďary v zahraničí.
Reakce tehdy byly rozdílné. „V Rumunsku už možnost dvojího občanství existovala, neboť země poskytuje své občanství obyvatelům Moldavska. Na Slovensku ale neexistuje, a proto byla slovenská vláda velmi silně proti. Odmítla to a dvojí občanství neuznává,“ přiblížil analytik Bulcsú Hunydai z nezávislého think-thanku Political Capital. Dvojí občanství neumožňuje ani Ukrajina.
V roce 2012 pak vstoupila v platnost nová ústava, jejíž preambule nese název Národní konfese a odvolává se na zakladatele uherského království svatého Štěpána, na Boha a vlast, a podle které Maďarsko nese odpovědnost za osudy zahraničních Maďarů.
Ústava také změnila oficiální název země z dosavadní Maďarské republiky (Magyar Köztársaság) na Maďarsko (Magyarország). V maďarštině neexistuje rozdíl mezi výrazy „maďarský“ a „uherský“ (magyar), takže názvy Maďarsko a Uhersko či Uhry (Magyarország) v maďarštině splývají.
Maďarsko se za Orbánových vlád zajímá o Maďary v zahraničí i finančně. Podporuje jejich kulturu, investuje do tamních škol, sportovních klubů či médií. Podle kritiků tím však také zvyšuje svůj politický vliv. List Financial Times uvádí, že od roku 2010 získalo maďarský pas zhruba milion zahraničních Maďarů, z nichž víc než 90 procent volí právě Fidesz.
Tradiční sféra pro krajní pravici
Vedle konzervativního Fideszu je Trianon samozřejmě tématem především pro krajně pravicové síly. Dlouhá léta byla v tomto ohledu nejviditelnějším představitelem strana Jobbik, která je od roku 2010 zastoupena v maďarském parlamentu (a od roku 2009 v Evropském parlamentu).
Strana mimo jiné už před rokem 2010 usilovala o zařazení 4. června mezi významné maďarské dny. Pravidelně se také účastnila protestů proti smlouvě či rétoricky útočila na sousední státy. V roce 2013 například šéf strany Gábor Vona řekl, že pro zajištění práv rumunských Maďarů je ochoten podstoupit i konflikt s Rumunskem.
V posledních letech nicméně volí strana umírněnější rétoriku a její předchozí krajně pravicové pozice tak zastávají spíše menší neparlamentní strany jako třeba Naše vlast (Mi Hazánk) a Maďarská strana spravedlnosti a života (MIÉP). Ty za svůj společný politický cíl prohlásily před loňskými volbami do Evropského parlamentu „záchranu země a Maďarů v Karpatské kotlině“.
Podpis smlouvy v paláci Trianon ve Versailles
Opozice dohání svůj dosavadní nezájem
Trianon naopak doposud nebyl tématem pro levicovou a liberální opozici. „Levicové vlády se tématům dotýkajícím se početné maďarské menšiny v okolních zemích spíše vyhýbaly a spíše sázely na výhody (evropského) integračního procesu a z něho plynoucí otevřenost a plnou propustnost hranic,“ podotýká historik Tóth.
Jasně to bylo vidět třeba v roce 2004, kdy levicově-liberální vláda vyzývala voliče, aby v tehdejším referendu o udílení občanství Maďarům žijícím v zahraničí hlasovali proti. Naopak v té době opoziční Fidesz vedl silnou kampaň za „ano“ a téměř dvě třetiny voličů se nakonec k této možnosti skutečně přiklonily.
Kvůli nízké účasti nebyl výsledek referenda platný, levicové strany však výrazně poškodil. „Od té doby nebyly podle analytiků schopné zbavit se image – pravidelně podporované Fideszem – že obelhaly národ a obrátily se zády k etnickým Maďarům v zahraničí,“ komentuje to Edit Inotaiová z nevládního think-thanku Centrum pro euroatlantickou integraci a demokracii (CEID).
Egry nezájem opozice o témata spojená s historií a politikou paměti částečně vysvětluje tím, že někteří liberálové chápou historii v postmoderním duchu, tedy jako pouhou konstrukci toho, kdo o ní zrovna vypráví.
„Proto například tvrdili, že není třeba zřizovat řád věnovaný památce Imreho Nagye (reformní komunista a vůdce povstání z roku 1956 - pozn. red.). Věřili, že není nutné si připomínat lidi, protože historie je jen lidskou konstrukcí. Fidesz z tohoto vakua profitoval,“ domnívá se historik.
„Levice věřila, že EU vyřeší všechny problémy země, že urovná historické křivdy a překoná národní státy. Teď to (levice) dohání a usilovně se snaží najít formu nevýlučného, moderního patriotismu,“ dodává Inotaiová.
Opatrný Fidesz
I současná vláda Fideszu si však letošní výročí připomíná méně okázale, než by se možná čekalo. „Ač by se to na první pohled nezdálo, současná maďarská vláda s tímto tématem zachází velice, ale skutečně velice opatrně,“ podotýká Tóth s tím, že připomínkové akce nejsou koordinované vládou a mají spíše skromnější charakter.
„Maďarská vláda se aktuálně snaží dokonce i přímo vyhýbat slovu ‚Trianon'. Rok 2020 byl vyhlášen pouze ‚Rokem národní soudržnosti', a to i navzdory poptávce politické strany Jobbik, která v zákonodárném sboru několikrát prosazovala vyhlášení roku 2020 za ‚Výroční rok Trianonu',“ dodává hungarolog.
Je pravda, že i Orbánova rétorika z poslední doby je ohledně vztahů se sousedními zeměmi umírněná. Loni v prosinci mluvil premiér v rumunském Temešváru o potřebě spolupráce a „budování nové střední Evropy“, což zopakoval také letos v odpovědi na otázku k případné autonomii pro maďarskou menšinu v rumunském Sedmihradsku.
I odkazy na maďarskou národní soudržnost ale mohou v souvislosti s trianonskou symbolikou vzbuzovat nelibost. Právě Rumunsko, které má největší maďarskou menšinu, označilo už loni vyhlášení ‚Roku národní soudržnosti' za neopostatněné a letos prohlásilo 4. červen národním svátkem.
Sikulové v Rumunsku
V Rumunsku žije zhruba 1,2 milionu Maďarů, což představuje 6,6 procenta tamních obyvatel. Asi 570 tisíc rumunských Maďarů žije v Sikulsku na jihovýchodě Sedmihradska. V této oblasti tvoří Sikulové, jak se rumunští Maďaři označují, 71 procent obyvatel.
Sikulové dlouhodobě usilují o autonomii, a přestože tvrdí, že jim jde výlučně o autonomii v rámci Rumunska, mnoho Rumunů tyto snahy vnímá jako ohrožení státní celistvosti. Rumunsko navíc vede kampaň proti sikulským symbolům, píše web listu Neue Zürcher Zeitung. Sikulsko například nesmí být na rozdíl od jiných historických regionů propagováno jako turistická oblast.
Když regionální rumunský soud v roce 2013 rozhodl, že sikulská vlajka nesmí viset na veřejných budovách, objevila se vzápětí v Budapešti na budově parlamentu vedle vlajky maďarské. Tradicí se už také stal každoroční projev premiéra Orbána na letním transylvánském festivalu Tusványos, který je také platformou pro výměnu politických názorů.
A právě do Transylvánie směřuje podle investigativního projektu webu Balkan Insight největší část peněz, které maďarská vláda investuje do maďarských menšin v zahraničí. Týká se to i investic do médií, což podle kritiků – i z řad některých Sikulů – vede k posilování nacionalismu v oblasti.
Sikulsko na mapě Rumunska
Nečekané emoce
V rumunském parlamentu zastupuje zájmy Sikulů Demokratický svaz Maďarů v Rumunsku (UDMR), počet jeho mandátů v obou komorách však s každými volbami klesá. Tato strana sice čas od času předloží návrh na autonomii pro Sikuly, předloha je ale vždy zamítnuta, což podle webu stanice Deutsche Welle (DW) zpravidla nevyvolá větší mediální zájem.
Letos však návrh z procedurálních důvodů prošel do horní komory. Parlament totiž kvůli pandemii koronaviru dočasně nezasedal, a proto vypršela lhůta, ve které se k předloze měla dolní komora vyjádřit, což návrh automaticky poslalo do senátu, který ho pak podle očekávání zamítl.
Posun předlohy do horní komory ale už předtím vyvolal překvapivou reakci prezidenta Klause Iohannise, který obvinil levicovou opozici (PSD), že v tajné spolupráci s UDMR a Orbánem umožnila návrhu projít a že chce „dát Transylvánii Maďarům“. Kromě toho také ve svém projevu parodoval maďarštinu.
Iohannis, který je sám příslušníkem německé menšiny v Rumunsku a byl doposud známý spíše umírněným vystupováním, dostal za parodování maďarštiny pokutu. Podle DW mohla být důvodem Iohannisova útoku klesající popularita vládní strany PNL, které prezident dříve předsedal. Web v této souvisosti dodal, že využívání „maďarské karty“ bylo přitom dosud typické spíše pro levicovou PSD, zatímco Iohannis ji za to kritizoval.
Problematická Ukrajina, vzorové Slovinsko
Problematické je nyní postavení maďarské menšiny na Ukrajině (tam tvoří 0,3 procenta obyvatel). Tamní parlament schválil loni na jaře zákon, který potvrzuje ukrajinštinu jako jediný státní jazyk. Ukrajinština je tak povinná i pro výuku od páté třídy základních škol, což Maďarům vadí nejvíce, a blokují kvůli tomu ukrajinskou spolupráci s NATO.
Naopak relativně nejlepší je pozice Maďarů ve Slovinsku (také zhruba 0,3 procenta tamních obyvatel). Přestože v zemi žijí i menšiny s větším počtem příslušníků (Srbové, Chorvaté a Bosňáci), je právě ochrana maďarské – a také italské – menšiny zakotvena i v tamní ústavě a maďarština je – stejně jako italština – v některých obcích i druhým oficiálním jazykem.
Podobné postavení mají Maďaři v Rakousku (asi 4700 příslušníků), kde jsou stejně jako některé další menšiny uznávaní za takzvanou autochtonní (původní) menšinu z dob starého Rakouska.
V poslední době se zlepšuje i pozice maďarské menšiny v Srbsku (3,5 procenta obyvatel), což Tóth připisuje současným nadstandardně dobrým vztahům obou zemí a zejména jejich hlavních představitelů, maďarského premiéra Orbána a srbského prezidenta Aleksandara Vučiče.
Konečně spolupráce mezi Maďarskem a Slovenskem (9,7 procenta Maďarů) nikdy nebyla tak dobrá jako v současnosti – alespoň to tento týden uvedl maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó. Ocenil, že slovenská vláda vydala své programové prohlášení též v maďarštině a chystá se přijmout nový zákon o národnostních menšinách a o jejich vzdělávání.
Historie.cs: Slováci versus Maďaři (zdroj: ČT24)
Dobré vztahy se sousedy především
Kvůli migrační krizi a sporům s Evropskou unií jsou pro současnou Orbánovu vládu více než kdy jindy důležité právě vztahy se zeměmi visegradské čtyřky a sousedními státy. Kabinet by s nimi v zahraniční politice rád úžeji spolupracoval, vysvětluje Tóth opatrné vládní našlapování kolem letošního výročí.
„Aktuální maďarská středoevropská zahraniční politika je tedy nyní postavena na co nejužší spolupráci primárně se Slovenskem, Chorvatskem a Srbskem, ale stranou těchto snah v rámci možností nezůstává ani Rumunsko. Z tohoto důvodu by bylo pochopitelně nanejvýš choulostivé vytahovat a oživovat stará traumata se stoletými kořeny,“ doplňuje historik.
I bývalý československý velvyslanec v Maďarsku a politik strany Most-Híd Rudolf Chmel podotýká, že se téma Trianonu právě při stoletém výročí dostalo do pozadí. „Jakoby Orbán pochopil, že pro jeho – zatím – oddané visegrádské partnery to dnes není zcela sexy téma.“
Dvě verze
Výsledkem opatrného přístupu vlády jsou dva paralelní narativy, které (nejen) stoleté výročí Trianonu provázejí, míní nezávislý analytik Gergely Károly.
Jeden je podle něj revizionistický a nacionalistický, konstruovaný některými intelektuály, novináři a méně důležitými funkcionáři, a určený většinou pro pravicové maďarské voliče; ten druhý, který označuje za „oficiální,“ zdůrazňuje spolupráci, společné cíle a středoevropskou identitu a sahají k němu vysoce postavení představitelé, především pak při projevech pro mezinárodní publikum.
„Zdá se, že Orbánova vláda se snaží balancovat mezi ústupky pravicovým voličům a spoluprací se středoevropskými zeměmi bez konfliktů ohledně politiky paměti,“ dodává k tomu Károly.
Analytici se shodují, že cílem vlády rozhodně nejsou revize hranic se sousedy. Zároveň však upozorňují, že Trianon je symbolické téma, které vláda využívá, aby sjednotila národ (Hunydai). Tím „trianonský syndrom“ umožňuje Fideszu stavět se do role ochránce národa (Inotaiová), posilovat nacionalistickou ideologii (The Economist) a využívat historii ke svým vlastním účelům (Károly).
„Maďarsko přežilo rozsudek smrti“
„O Trianonu není třeba mluvit, ale každý Maďar jej má a bude mít v paměti jako nespravedlivé příkoří spáchané na maďarském národu,“ shrnuje postavení sto let staré události v maďarské kolektivní paměti Tóth.
V paměti má Trianon pevně i premiér Orbán. Když měl v únoru projev o stavu země, zahájil ho konstatováním, jaké má ohromné štěstí, že ho nemusí pronášet v Maďarsku sto let zpátky, protože „tento rok je stým od trianonského mírového diktátu“. Dodal, že i sto let po tomto „rozsudku smrti“ však „jsme stále naživu a Maďarsko stále existuje“.
Že je Maďarsko stále naživu, si Maďaři i jejich vláda – pokud koronavirová krize dovolí – budou moci velkolepě připomenout 20. srpna. Svátek svátého Štěpána je totiž nejoblíbenějším maďarským svátkem. V Budapešti ho každoročně provází řada akcí včetně nejen politických projevů, ale třeba také velkého ohňostroje, který v ulicích sledují desítky tisíc lidí.
Letos by mohl mít svátek zvláštní náboj. Kromě výročí založení uherského státu si kvůli odloženému předání trianonského památníku budou Maďaři možná zároveň připomínat i jeho konec. Trianonský přízrak je tak neopustí ani tehdy.