Kdo se nechce ztratit, musí mít mapu. Stejné pravidlo platí i v přeneseném smyslu při orientaci ve světovém dění. Kde je bezpečno a kde ne? Kde se lidé mají dobře? Proč se tolik mluví o Jihočínském moři? A co udělal brexit s vnímáním Evropské unie? Na to všechno může správná mapa odpovědět.
Nejčastější zobrazení světa na ploše, které používá ve svých mapách i Google, vymyslel v 16. století kartograf Gerhard Mercator. Námořníci díky němu mohli poprvé nastavit kurz a plout, aniž by ho neustále upravovali. To však mělo svou cenu. V tomto zobrazení se území zdánlivě nafukují s tím, jak se vzdalují od rovníku. Grónsko tak na Mercatorově mapě zabírá podobnou plochu jako Afrika, i když je čtrnáctkrát menší. Podobně se nafukuje Rusko. Pohrát si s přesouváním zemí a změnou jejich skutečné velikosti umožňuje web thetruesize.com.
Kdo chce pochopit rozložení sil ve světě, musí se podívat také na to, kde lidé žijí. K tomu skvěle slouží anamorfovaná mapa, na níž plocha státu neodpovídá jeho rozloze, ale populaci. Hned na první pohled je z ní jasné, že světové těžiště leží jinde, než si Evropané běžně představují.
Obrovský počet obyvatel jedné ze dvou největších populačních velmocí dává do perspektivy i mapa, na níž je Indie s Pákistánem a Bangladéšem. Na jejich území jsou zaneseny státy a města odpovídající počtem obyvatel daným oblastem a metropolím. Vejde se tam Evropská unie, Spojené státy, Indonésie, Brazílie, Rusko, Japonsko, Mexiko a malý bonus v podobě Kanady.
Asie už je však téměř na konci svého populačního boomu, který strašil lidstvo ještě před pár lety. Na největším kontinentu zbývají už jen tři země s vysokou porodností, ne náhodou všechny sužované válkou. Demografové odhadují, že k současným čtyřem miliardám přibude v Asii už jen jedna. Posledním kontinentem, kde mají ženy stále běžně přes čtyři děti, je Afrika. I tam porodnost klesá, společně s prodlužováním života však podle odhadů dojde k nárůstu počtu obyvatel kontinentu z jedné na čtyři miliardy.
Konec populačního boomu souvisí hlavně se zlepšujícím se zdravotnictvím. Když všechny děti přežijí do dospělosti, začnou si jich rodiče pořizovat méně. To platí bez ohledu na kulturu nebo státní politiku. Pokrok ve zdravotnictví dobře ukazuje střední délka dožití, tedy věk, ve kterém průměrně umírají obyvatelé jednotlivých zemí.
Těžiště světového dění se dá odvozovat také od hrubého domácího produktu států, který je nejlepším ukazatelem velikosti ekonomik. Následující anamorfovaná mapa nafukuje země s velkým hospodářstvím a naopak smrskává ty, jejichž ekonomiky jsou relativně malé.
Trvající, i když klesající převaha zemí širšího Západu je ještě zjevnější na anamorfované mapě zachycující množství vydaných vědeckých prací. Přestože jejich počet není v této oblasti jednoznačným ukazatelem, naznačuje, kde vědci pracují nejaktivněji.
Vedle bohatství sledují ekonomové i jeho rozložení ve společnosti. Nejlépe ho ukazuje Giniho koeficient. Čím je nižší, tím jsou příjmy obyvatel vyrovnanější. Mapa názorně ukazuje zelené rovnostářské regiony Evropy, muslimského světa a Indie. Naproti nim červenou barvou velkých rozdílů mezi bohatými a chudými září oficiálně komunistická Čína, za rovnostářskou zemi se vydávající Rusko, dravé Spojené státy, chudá subsaharská Afrika a Latinská Amerika, pověstná hlubokou propastí mezi majetkovou elitou a zbytkem obyvatelstva.
Mapy mohou také dobře ukazovat regionální trendy. Například to, že západní Evropa je stále jednou z nejbezpečnějších částí světa a občasné strašení tamní špatnou bezpečnostní situací se nezakládá na pravdě. Následující mapa ukazuje množství vražd na sto tisíc obyvatel v jednotlivých zemích. Jasně je na ní vidět, že na východ od nás je strach vyjít na ulici opodstatněnější, než na západě Evropy. Ukazuje se také zoufalá situace v Latinské Americe.
Evropa je jednoznačně také jednou z nejopilejších částí světa. Společenská tolerance k alkoholu, dlouhá tradice i dost peněz nazbyt mohou za to, že Evropané vypijí průměrně kolem deseti litrů alkoholu na obyvatele. Opačná situace je v muslimských zemích, které na mapě září abstinenčně světlou barvou.
Mapy mohou zachycovat i proměny nálad ve společnosti. Například vztah k EU. Unie se pravidelně ptá svých občanů, jestli ji vnímají pozitivně nebo negativně. Na této mapě jsou sečteny odpovědi „pozitivně“ a „velmi pozitivně“ a od nich odečtené odpovědi „negativně“ a „velmi negativně“. Neutrální názory nejsou zahrnuty. Levá mapa ukazuje výsledky z května 2016, tedy krátce před referendem o brexitu, a pravá z listopadu 2017, kdy už bylo jasné, že Británie Unii opustí.
Nálada společnosti je v některých oblastech velmi napjatá. Například Kavkaz je dějištěm častých konfliktů. Pochopit příčiny může opět pomoci pohled na mapu ukazující mimořádně složitý propletenec národů z altajské, indoevropské i lokální kavkazské rodiny žijících v těsné blízkosti a současně odlehlosti hlubokých a ostře řezaných údolí.
Někde by se napětí dalo krájet ze strategických důvodů. Příkladem je Jihočínské moře, které je dějištěm čínské expanze, okolí Somálska sužované řáděním pirátů nebo Suezský průplav. Důležitost těchto míst se jasně ukáže při pohledu na hlavní námořní trasy. Po moři se uskutečňuje drtivá většina světového obchodu.
Mapa může být i dobrým pomocníkem při rozhodování, co dělat se střídáním času a jak nastavit časová pásma. Níže jsou bíle znázorněny oblasti, jejichž standardní (zimní) čas odpovídá tomu astronomickému. Lidé v červených oblastech mají slunce nad hlavou později než v poledne a lidé v modrých dříve. Najednou je jasnější, proč španělští studenti přicházejí do barů na večírky programu Erasmus jako poslední. Zajímavé je také jednotné časové pásmo v celé Číně, kvůli němuž běží hodinky na rukou obyvatel nejzápadnějších oblastí země až o tři hodiny před slunečními hodinami.
Zajímavou perspektivu pak nabízí mapa všech výbuchů jaderných bomb v dějinách. Nastavuje zrcadlo hrozbě zničení světa v jaderné válce. Země už vydržela přes dva tisíce explozí, z nichž přes pět set se odehrálo nad povrchem.
Kdo dočetl až sem, má mapy jistě rád. Jako bonus si může užít hledání nesrovnalostí na jednom humorném zpracování světa.
