Ve světle nedávného druhého výročí plnohodnotné ruské agrese proti Ukrajině, i v důsledku rétoriky amerického exprezidenta Donalda Trumpa v předvolební kampani se rozvířila diskuze o obranyschopnosti Evropy. Státy navyšují svoje obranné rozpočty, rekordní počet zemí letos splní závazek Severoatlantické alianci vydat na obranu dvě procenta HDP, podle mnohých to však stále není dost. Evropě podle analytiků oslovených webem ČT24 chybí ochota politiků do obrany investovat dlouhodobě a nastartovat tak zbrojní průmysl a rozvíjet léta zanedbané armády. Na podporu evropského obranného průmyslu se má zaměřit i nový program Evropská komise.
Evropa chce posilovat svoji obranu i nezávislost na USA. Je to běh na dlouhou trať, zní od analytiků
Na konci února si svět připomínal druhé výročí plnohodnotné války Ruska proti Ukrajině, a deset let od počátku agrese, kdy Rusko začalo sousední zemi ukrajovat území od Krymu po Donbas. Tyto události značně otřásly pohledem na bezpečnost regionu a ruská hrozba se pro Evropu stala přítomnější a naléhavější.
Analytici navíc upozorňují, že Rusko se nemusí zastavit na Ukrajině. Podle nich by Kreml mohl být připraven zaútočit na některého člena NATO v krátkém časovém horizontu tří až pěti let, píší NYT nebo Bloomberg.
To v Evropě logicky budí obavy, ruská hrozba je totiž mnohem větší, než na co jsou Evropané schopni efektivně reagovat, a nenapomáhá tomu ani to, že podpora z druhé strany Atlantiku se zdá být stále více nejistá.
Může se Evropa na USA spolehnout?
Kongresem Spojených států stále neprošel balík zásadní vojenské pomoci pro Ukrajinu a v Evropě vzbudil pobouření zejména výrok Donalda Trumpa, který na předvolebním mítinku v Jižní Karolíně řekl, že pokud by byl prezidentem, při útoku Ruska by nebránil země NATO, které na obranu nedávají dost peněz. A dodal, že by Rusko ještě podpořil v tom, aby si „dělalo co chce“.
I když se ze strany Donalda Trumpa, který vystoupením z NATO vyhrožoval již dříve, může jednat o přehnaně dramatické vyjádření, které má zapůsobit při vyostřené kampani, nejeví se jako nepravděpodobné, že kdyby se stal prezidentem, zvrátí nepředvídatelný politik směr americké zahraniční politiky. Slova uchazeče o Bílý dům tak na starém kontinentě rozpoutala debatu o budoucnosti evropské obrany.
Evropa totiž na Spojené státy, jakožto na vojensky nejsilnějšího člena NATO, spoléhá. USA, stejně jako všichni členové Aliance, se podle článku pět Severoatlantické smlouvy v případě ozbrojeného útoku proti jednomu nebo několika členům zavazují jim přijít na pomoc. Navzájem si tak členské země garantují bezpečnost. Projevy Donalda Trumpa však poukazují na to, že garance Spojených států nemusí vydržet s případnou změnou administrativy po následujících prezidentských volbách a podkopávají tak důvěru v obrannou alianci.
Závislost Evropy na USA je však podle bezpečnostního analytika a bývalého náměstka ministra obrany Daniela Koštovala vícevrstevnatá. Spojené státy poskytují strategické jaderné odstrašení, mají technologicky i vojensky vyspělou armádu, která může zasáhnout kdekoli na světě, a robustní obranný průmysl, který zaručuje bezpečnost dodávek vojenského materiálu.
Evropané to mají k autonomní obraně velký kus cesty a pravděpodobně cíle nedosáhnou ani za několik let, a to i kdyby na obranu dávali podstatně více peněz, než je tomu nyní, soudí Koštoval.
Plníme, co jsme si slíbili?
Počet zemí, které plní závazek investovat dvě procenta HDP na obranu, k čemuž se členské státy NATO zavázaly v roce 2014, ale v posledních letech výrazně stoupá, a to zejména po plnohodnotné invazi Ruska na Ukrajinu. Letos má cíl splnit rekordních 18 z 31 zemí Aliance, uvedl 14. února generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. Mezi nimi by mělo být i Česko. Třináct dalších zemí šéf NATO vyzval, aby pomohly dosáhnout „spravedlivého“ sdílení zátěže s USA.
K navýšení investic do obrany i posílení struktur EU v rámci NATO na Mnichovské bezpečnostní konferenci vyzvala například estonská premiérka Kaja Kallasová. A nebyla jediná, důrazné apely na to, aby evropské země posílily svou nezávislost v obraně na Spojených státech, zazněly i od dalších politiků.
„Jedna věc je naprosto jasná, my Evropané musíme pro svou bezpečnost udělat mnohem více, nyní i v budoucnu,“ řekl v Mnichově německý kancléř Olaf Scholz. Bavorský premiér Markus Söder dokonce navrhl, aby Německo nevydávalo jenom dvě procenta, ale až tři procenta hrubého domácího produktu na obranu.
To by byla velká změna, Německo se totiž v posledních letech stávalo terčem kritiky právě za to, že neplní závazky NATO a na obranu nevyčleňuje dost peněz. Částečně to změnilo po rozpoutání plnohodnotné ruské agrese proti Ukrajině, kdy se Německo stalo největším evropským podporovatelem válkou stižené země. Ze sousední ekonomiky však na obranu v loňském roce putovalo jen přes jedno a půl procenta HDP.
Evropané si zvykli na pocit míru a pohody
Zástupce vedoucího Katedry bezpečnostních studií FSV UK Tomáš Kučera vnímá to, že země dlouhodobě neplnily ani minimální dvouprocentní závazek, jako jednu z největších slabin evropské obranyschopnosti. Po třech dekádách, kdy státy minimalizovaly investice do schopností potřebných pro konvenční válku, jsou armády podfinancované, žijí na dluh a nemohou se rozvíjet. Chybí i větší zásoby munice nebo materiálů. „Sklady, které existují, jsou v zásadě studenoválečné,“ podotýká analytik.
Po konci studené války totiž v Evropě zavládl pocit „věčného míru a pohody“ a státy s ohledem na mezinárodní situaci – existenci EU, NATO, problémy Ruska po rozpadu SSSR či postavení USA – neměly potřebu investovat do svých obranných schopností v takové míře, v jaké to bylo v časech studené války, kdy hrozil velký konvenční střet a výrobní vojensko-průmyslový komplex se tak v celé Evropě výrazně zredukoval, připomíná Kučera.
„A to se nezmění ze dne na den,“ upozorňuje. Obranné rozpočty států se sice od počátku války na Ukrajině výrazně zvyšují, Evropa vyrábí až o čtyřicet procent více zbraní a vojenského materiálu, Rusko je ale díky válečné ekonomice schopné zbrojit mnohonásobně rychleji. Pokud mu má Evropa být schopná čelit i bez USA, budou evropští politici muset změnit svůj dosavadní přístup a opět nastartovat rozvoj roky zanedbaných obranných struktur.
Obranný průmysl stagnuje kvůli neochotě dlouhodobě investovat
Obrana je teď sice v Evropě prioritní agendou a z úst politiků slyšíme silné proklamace, podle bezpečnostních analytiků je ale potřeba se rychle posunout od výroků k činům.
Právě vlády jsou podle expertů ti, kdo doposud brzdil rozvoj zbrojních kapacit. Navyšování obranných výdajů, zvláště v době ekonomických nejistot, totiž nepatří mezi příliš populární kroky.
Bude tedy na konkrétních politicích, jestli pro ně bude téma natolik důležité, aby ho prosadili na úkor jiného resortu. V tuto chvíli ochota investovat do obrany ve větší části Evropy přetrvává, analytici ale upozorňují, že na aktuální rozpoložení nelze spoléhat dlouhodobě. Závisí na mnoha faktorech v mezinárodním i domácím vývoji.
„Když budou vyhrávat populistické strany, které budou argumentovat tím, že chtějí mír a peníze pro lidi a tak dále, tak se závazky vůči alespoň těm dvěma procentům propadnou vniveč,“ komentuje Kučera.
Nejde ale jen o růst výdajů – zbrojní průmysl totiž nedokáže začít produkovat tak rychle, jako mohou státy vynakládat finance na obranu. Musí se budovat dlouhodobě. Evropané tak aktuálně nemají dostatek výrobních kapacit pro vojenský materiál ani pro bojující Ukrajinu, což se snaží řešit česká iniciativa na dodávky munice z mimoevropských zemí, natož na svou vlastní, případnou obranu.
Podle Kučery má Evropa potenciál pro budování dalších továren i poměrně rychlý rozvoj zbrojního průmyslu, ale jelikož ten funguje na komerční bázi, záleží to na poptávce a na tom, zda se do něj bude investovat. A poptávka byla do doby před dvěma lety minimální. V pomalém rozjezdu odvětví hraje roli i to, že banky napříč Evropou měly problém zbrojařským firmám poskytovat úvěry.
„Pokud nebude jasná garance, že nové výrobní kapacity budou využívány ještě dalších pět až deset let, tak se zbrojní podnik do takové rizikové investice pouštět nechce,“ vysvětluje Kučera. Pokud ale budou politici mít vůli investovat do obrany dlouhodobě, tak nevidí problém, proč by se evropské výrobní schopnosti neměly dál rozvíjet.
Také bezpečnostní analytik Koštoval upozorňuje, že jde o běh na dlouhou trať. Rozvinout evropský obranný průmysl do velikosti a výkonnosti, kdy by dokázal v otevřeném konfliktu čelit Rusku, by podle něj trvalo pět až deset let.
Spíše než společná obrana se rozvine regionální spolupráce
Některé státy, například v Pobaltí, již tyto kapacity budují několik let, naopak třeba Island, který je také členem NATO, ani nemá armádu, ale jen ozbrojenou pobřežní stráž. Podpora vlastní obrany a budování zbrojního průmysl se výrazně liší stát od státu. „Země vidí své priority jinde a mají různou ochotu dávat peníze na obranu a vůči jiným hrozbám,“ podotýká analytik z Univerzity obrany, který působil na estonské Baltic Defense College, Lukáš Dyčka, čímž naráží na další slabinu evropské obrany – roztříštěnost.
Logicky platí, že čím blíže se stát nachází dané hrozbě, tím akutněji ji vnímá. Státy na východě Evropy tedy mají větší potřebu budovat svou obranu, aby mohly čelit Rusku. Ale ani na tom, zda je právě Rusko největší hrozbou, se Evropa nemusí shodnout. Proto Dyčka odhaduje, že spíše než ke sjednocení evropské obranné politiky dojde k její větší koordinaci na regionální úrovni. „Budou se utvářet uskupení států, které nahlíží hrozby jiným způsobem. Ta politická vůle není a nikdy nebude stejná. Je iluzorní si myslet, že lidé na Maltě budou vnímat stejné problémy jako lidé v Estonsku,“ upozorňuje.
Momentálně by se mohla rozvinout užší spolupráce mezi Polskem, Pobaltskými státy a možná i Českem a Slovenskem, zkrátka východním křídlem NATO, míní Dyčka. „Pokud se zase v budoucnu zvýší migrace ze Severní Afriky, tak určitě proběhne větší koordinace mezi zeměmi ve Středozemí,“ dodává.
Právě rozdílné priority napříč Evropou by podle analytiků byly jedním z faktorů, na kterém by selhal i projekt společné armády EU, k jejímuž vytvoření naposled v lednu vyzval italský ministr zahraničí Antonio Tajani. Podle Dyčky, a s tím souhlasí i Kučera, z těchto velkých ambic, které jednou za čas na evropské půdě vyvstanou, však vzešla celá řada prospěšných projektů, jež posilují evropské obranné kapacity.
V minulosti takto vznikly například strukturovaná spolupráce v obranné politice PESCO, Battlegroups EU nebo European Peace Facility. Vzniku skutečně nové instituce společné evropské armády dávají oslovení analytici mizivou, ne-li žádnou, naději.
Evropská unie sice s největší pravděpodobností společnou armádu mít nebude, chce se ale víc zaměřit na svou bezpečnost a obranyschopnost. Se zlepšením koordinace bezpečnostní politiky na úrovni EU by mohl pomoci nový eurokomisař pro obranu. Tuto pozici chce předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová prosadit ve svém druhém volebním období (pokud by ve funkci zůstala), oznámila to na Mnichovské bezpečnostní konferenci.
V úterý pak Komise představila i návrh programu, který je součástí nové obranné strategie EU, a který se zaměřuje právě na nedostatky a překážky v budování evropské obranyschopnosti. Jeho součástí je i podpora v hodnotě 1,5 miliardy eur (38 miliard korun), která by byla vyčleněna z rozpočtu EU.
Dokument mimo jiné vymezuje strategické oblasti pro společné investice, členské státy mají co nejvíce vojenského materiálu nakupovat společně, aby si tak vyjednaly lepší podmínky a jednotlivé akvizice byly navzájem kompatibilní, nebo spolupracovat ve výzkumu a vývoji. Dále představuje opatření k zajištění kritických dodávek a odstraní byrokracii pro podniky, informuje Bloomberg.
Součástí investic do obrany je i vzdělávání
Klíčovými faktory pro efektivní obranyschopnost Evropy do budoucna bude podle expertů kromě vytrvání ve vkládání peněz do obrany a budování konvenčních válečných kapacit také udržet Spojené státy součástí bezpečnostních struktur NATO, aby bylo nadále garantem bezpečnosti Evropy a v případě nouze zasáhlo.
Důležité je podle Dyčky také investovat například do vzdělání, a to jak uvnitř sektoru obrany, tak i mimo něj. Aby se rozšiřovalo povědomí o významu armády, o možných hrozbách a o tom, jak a proč se jim bránit.
Velkou výzvou je i vzrůstající role aktérů, jako je třeba Čína, které na nás sice nepůsobí vojenskými nástroji, ale ohrožují nás. Podle Dyčky je důležité brát v potaz také právě hybridní a nekonvenční hrozby, či vlivové operace například v kyberprostoru, proti kterým zbraně nepomohou, a na které je třeba neustále upozorňovat. I na ty by se obrana měla soustředit.