V roce 2004 vstoupilo Česko do jiné Evropské unie, než jaké je dnes členem. Unijní instituce posílily, vznikla společná diplomacie, změnilo se postavení bloku ve světě i výzvy, kterým musí čelit. Důraz se z ekonomických a sociálních témat přesunul k bezpečnosti a klimatu. Česko se na této proměně už mohlo podílet.
Základní geografie
Velké rozšíření roku 2004 zvětšilo rozlohu EU o osmnáct procent a její populaci o pětinu. Ekonomika však nabyla jen necelých devět procent, takže průměrné HDP na hlavu o devět procent kleslo.
Za poslední dvě dekády EU přijala další tři země (Bulharsko, Rumunsko a Chorvatsko) a rozloučila se s jednou (Spojené království). Získala tak 34 milionů a ztratila 66 milionů obyvatel, v celkové bilanci se rozrostla o 106 tisíc kilometrů čtverečních a přišla asi o osminu svého celkového nominálního HDP.
Hlasování v Radě EU
Zásadní změny se od českého vstupu odehrály v rozhodovacích mechanismech Rady EU. Pokračoval trend, kdy většina důležitých smluv rozšiřovala počet oblastí, u kterých se na změnách nemuseli shodnout všichni, ale stačila kvalifikovaná většina. Nejinak tomu bylo i s Lisabonskou smlouvou, která Radu EU během posledních dvou dekád ovlivnila nejvýrazněji. Příslušná pasáž vstoupila v platnost v listopadu 2014.
Lisabonská smlouva rozšířila počet oblastí rozhodování kvalifikovanou většinou o 68, z toho 19 nahrazuje oblasti, kde dřív byla nutná jednomyslnost, 49 oblastí je nových. Celkem se kvalifikovanou většinou rozhoduje ve 218 oblastech.
Jednomyslně Rada stále rozhoduje v nejcitlivějších oblastech, tedy v otázkách daní, sociálního zabezpečení, zahraniční politiky, společné obrany, operativní policejní spolupráce, jazykových pravidel a otázce sídel institucí. Při vyjednávání o posledním rozpočtu tak třeba zpočátku dohodu v listopadu 2020 blokovaly Polsko s Maďarskem. V květnu 2023 zase třeba Maďaři zablokovali vojenskou pomoc Ukrajině napadené Ruskem.
Změnila se i definice kvalifikované většiny. Zmizelo vážení hlasů v Radě, kdy každý stát měl přibližně tolik hlasů, kolik poměrně odpovídalo počtu jeho obyvatel. Kvalifikované většiny je nyní dosaženo, pokud návrh podpoří 55 procent členů Rady (v praxi tedy patnáct států ze sedmadvaceti) představujících alespoň 65 procent obyvatelstva.
Pokud Rada nerozhoduje na návrh Evropské komise nebo vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, je od 1. listopadu 2014 většina vymezena jako takzvaná superkvalifikovaná – nejméně 72 procent členů Rady zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 procent obyvatelstva.
Evropský parlament
V době vstupu Česka do Unie byl Evropský parlament spíš poradní institucí. Posílil především v důsledku Lisabonské smlouvy. Ta hlavně rozšiřuje počet oblastí, ve kterých europarlament spolurozhoduje s Radou v takzvaném řádném legislativním postupu.
Výraznější roli má v oblasti rozpočtu. Víceletý finanční rámec musí získat souhlas většiny europoslanců.
Podstatnější úlohu má i personálně, protože získal pravomoc volit předsedu Komise. Toho sice stále navrhuje Rada, musí se však už ohlížet na výsledky eurovoleb a rozložení sil mezi jednotlivé frakce.
Posílila i role národních parlamentů ve vztahu ke Komisi. Parlamenty nyní mohou návrh Komise zpochybnit s tím, že není v souladu s principem subsidiarity. Pokud tento názor zastává třetina parlamentů členských států, musí Komise svůj návrh přezkoumat a rozhodnout, zda jej zachová, pozmění nebo stáhne.
Pokud obavy sdílí většina parlamentů a Komise se přesto rozhodne trvat na svém, musí Komise objasnit důvody pro svůj návrh a Evropský parlament a Rada rozhodnou, zda bude legislativní postup pokračovat.
Unie ve světě
Lisabonská smlouva proměnila i postavení EU na mezinárodní scéně. Zavedla pozici stálého předsedy Evropské rady, který především Unii zastupuje navenek.
Dále zavedla pozici Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který je zároveň místopředsedou Komise a má k dispozici Evropskou službu pro vnější činnost. Ta sdružuje zaměstnance Rady, Komise a diplomatických služeb členských států a je obdobou ministerstva zahraničí na unijní úrovni. Přímým přínosem pro občany je, že při cestách a pobytu v zahraničí se mohou dožadovat diplomatické a konzulární ochrany celé Unie.
Lisabonská smlouva také dala EU právní subjektivitu. Získala tak možnost podepisovat mezinárodní smlouvy v oblastech spadajících do jejích pravomocí a stát se členem mezinárodních organizací. Unie tak figuruje například v G7, G20, Mezinárodním měnovém fondu či Světové bance. Členské státy smějí podepisovat pouze mezinárodní smlouvy, které jsou slučitelné s právními předpisy EU.
Válka
Velkou změnu v postavení EU ve světovém dění přinesla plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022. „Příklad hrdinného ukrajinského odporu dodal EU nový smysl,“ píše Patrick Wintour z britského deníku Guardian. „Ruská válka probudila spícího obra,“ prohlásil unijní „ministr zahraničí“ Josep Borrell.
Unie zavedla silné ekonomické sankce proti ruským představitelům a institucím, které doplnily sankce zavedené po první ruské agresi proti Ukrajině v roce 2014. Poskytla také útočiště více než pěti milionům uprchlíků. A masivně se proměnila energetická politika bloku.
Poprvé ve svých dějinách také unijní instituce poskytly nějakému státu vojenskou pomoc včetně smrtících zbraní. Jestliže do 24. února 2022 bylo jedním z hlavních smyslů Unie zabránit válce mezi členskými státy, stala se po tomto datu prioritou obrana před ozbrojenou agresí v jejím sousedství. „Za jedinou noc se Rusku podařilo rozbít celou filozofii EU od roku 1956,“ prohlásil viceprezident Institutu Jacquese Delorse Nicole Gnesotto. Zda EU dokáže pomoci Ukrajině ubránit se, však zůstává otázkou.
Klima
K důležitým změnám Unii nutí změna klimatu vyvolaná především spalováním fosilních paliv a způsobem zemědělské produkce. Ohřívání planety totiž hrozí tím, že některé její částí včetně jihu Evropy učiní neobyvatelnými, což může vyvolat migrační vlny nevídaných rozměrů. Už také přináší častější živelní katastrofy.
Unijní klimatická politika se začala formulovat ještě před českým vstupem v devadesátých letech dvacátého století a pokračovala i po něm. „Unie vytvořila široké portfolio politických opatření a nástrojů pro zmírňování dopadů změny klimatu, včetně právně závazných cílů pro snížení emisí skleníkových plynů a politických opatření týkajících se obchodování s emisemi, obnovitelných zdrojů energie, energetické účinnosti a dalších,“ píše tým autorů vedený Claire Dupontovou z Ghent University.
Nejzásadnějším přelomem bylo přijetí Zelené dohody pro Evropu (European Green Deal) roku 2019. Ta počítá s klimatickou neutralitou, tedy celkovou nulovou bilancí při sečtení vypuštěných a zachycených emisí, do roku 2050. A zasahuje do řady oblastí od průmyslu přes zemědělství po sociální politiku.
Migrace
Změny ve fungování Unie přinesly také davy lidí, které čím dál častěji klepou na její brány ve snaze uprchnout před klimatickou změnou, válkou, diktaturou, pronásledováním či bídou. Především od roku 2015 se jihoevropské státy potýkají s přeplněnými imigračními centry.
Debata o tom, jak se k nové migrační realitě postavit, je dlouhá a emotivní. Největší odpor části členských států vyvolaly takzvané migrační kvóty, tedy pokus zakotvit povinnost států přijímat část žadatelů o azyl z těch zemí, které jsou jimi přehlceny. Politici nakonec našli kompromis a v migračním paktu je možnost z této povinnosti se vyplatit finanční nebo materiální pomocí.
Dopady ekonomické krize 2008
Vnitřní hospodářské fungování Unie proměnila hlavně krize, která vypukla roku 2008. Krátkodobě EU zahájila „protipožární“ opatření jako finanční pomoc pro banky států, které se ocitly pod tlakem v důsledku dluhů.
Dlouhodobě se EU a především eurozóna pokusila zlepšit odolnost států i velkých soukromých finančních institucí vůči náhlým ekonomickým otřesům. Mezi hlavní pilíře patří nová pravidla pro zvýšení stability finančního sektoru, posílení role státu v hospodářství, vytvoření záchranné sítě pro státy v potížích a provádění strukturálních reforem, zejména v nejpostiženějších zemích.
Občanské iniciativy
Výraznou změnou od českého vstupu prošel také vztah občana a unijních institucí. Reprezentuje ji hlavně zavedení Evropské občanské iniciativy. Znění dohodnuté Evropským parlamentem a Radou vstoupilo v platnost 1. dubna 2011, o devět let později doznalo ještě dílčích úprav.
„Evropská občanská iniciativa je přímou výzvou k přijetí konkrétního právního nástroje EU, a aby bylo možné ji zohlednit, musí se řídit specifickými pravidly,“ píše se na stránkách Evropského parlamentu.
Nejprve musí vzniknout výbor občanů žijících alespoň v sedmi členských státech. Jejich iniciativu poté posuzuje Komise, která ji může zaregistrovat nebo při nesplnění podmínek odmítnout. Pokud ji zaregistruje, má výbor jeden rok na to, aby sesbíral milion prohlášení o podpoře. A pokud se to podaří, musí Komise s výborem o iniciativě jednat a europarlament uspořádat veřejné slyšení. Komise musí následně ke každé iniciativě předložit formální seznam opatření, jež hodlá přijmout, a jasný harmonogram jejich provádění.
Komise dosud registrovala 111 iniciativ a vyjádřila se k deseti, které získaly nutný milion podporujících občanů. Volají po zákazu kožešin, testů na zvířatech, vivisekce, uřezávání žraločích ploutví, klecových chovů a glyfosátu, dále po zemědělství šetrném ke včelám, větší ochraně menšin, posílení rozmanitosti a zavedení práva na vodu a hygienu.
Výzvy
Někteří experti hodnotí dějiny EU jako sérii vleklých krizí, jejichž řešení (často dohodnutá vyčerpanými politiky po celonočním jednání na summitu) zatím vždy posunulo Unii dál. Schopnost reagovat na měnící se svět a hledat kompromis, který je nakonec přijatelný pro všechny, byť je s ním málokdo zcela spokojen, dosud umožnila Unii přežít zásadní proměny vlastní podoby i okolního světa. Poslední roky toho jsou výmluvnou ukázkou.
