Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se v neděli účastnil přísahy nového argentinského prezidenta Javiera Mileie. Šlo o první oficiální cestu ukrajinské hlavy státu do Latinské Ameriky. Podle analytiků se tak Kyjev snaží získat na svou stranu země „globálního Jihu“, které dosud odmítaly zaujmout k rusko-ukrajinské válce jasné stanovisko.
Inaugurace nového argentinského prezidenta se účastnila řada latinskoamerických politiků, včetně bývalého brazilského prezidenta Jaira Bolsonara, ale přítomna byla i delegace Spojených států či maďarský premiér Viktor Orbán i Zelenskyj, který poté zamířil do USA. Orbán se Zelenským spolu při této příležitosti krátce pohovořili, stalo se tak poprvé od začátku obnovené ruské invaze na Ukrajinu.
Jejich konverzaci zachytily i kamery, rozhovor trval podle médií zhruba dvacet sekund.
Zelenskyj posléze na Telegramu uvedl, že šlo o upřímný rozhovor. „Bylo to co nejupřímnější – a samozřejmě se to týkalo našich evropských záležitostí,“ řekl Zelenskyj. Setkání se odehrálo na pozadí toho, že Orbán odmítá posílat vojenskou pomoc Ukrajině, blokuje její vstup do EU a rovněž hrozí, že v EU zablokuje větší finanční podporu Kyjevu.
Zelenského přivítal ihned po inauguraci v prezidentském paláci i nový prezident Milei a při této příležitosti prohlásil, že má v úmyslu konvertovat k judaismu a daroval svému ukrajinskému protějšku, který je židovského původu, menoru – sedmiramenný svícen a tradiční symbol judaismu. Argentinský prezident, který před volbami sliboval vykořenění korupce a politického establishmentu, razil prozápadní politiku a opakovaně vyjadřoval nedůvěru Moskvě a Pekingu, rovněž nabídl uspořádání summitu mezi Ukrajinou a latinskoamerickými státy. Jde o další krok, který by mohl pomoci Kyjevu v úsilí pro posílení vztahů se zeměmi „globálního Jihu“.
Během cesty do Argentiny se také Zelenskyj setkal s vysokými představiteli několika rozvojových zemí, například s premiérem západoafrické země Kapverdy Ulissesem Correiou e Silvou. Poté měl schůzky s prezidenty Paraguaye, Ekvádoru a Uruguaye. Řada pozorovatelů tak hovoří o tom, že se Zelenskyj snaží získat získat pozornost zemí, které se zatím k ruské agresi proti Ukrajině stavěly vlažněji.
„Podpora a silný jednotný hlas latinskoamerických zemí, které stojí s ukrajinským lidem ve válce za naši svobodu a demokracii, jsou pro nás velmi důležité,“ uvedl Zelenskyj v prohlášení. Už dříve Argentinu ocenil za její „jasnou podporu Ukrajině.“
Odpor ke koloniální agresi
On i další ukrajinští představitelé v této souvislosti opakovaně prezentovali válku jako odpor proti ruské koloniální agresi v naději, že získají podporu asijských, afrických a latinskoamerických států, které se v minulosti snažily osvobodit od cizí nadvlády.
Podle pozorovatelů je otázkou, proč jsou chudší a středněpříjmové země světa lhostejné k případu jasné velmocenské agrese. Podle jedné z teorií se zdráhají kritizovat Rusko kvůli logické strategii „slabších“. „Pokud vás ovládá jedna skupina zemí, řekněme Západ, pak v zájmu získání většího prostoru fandíte jejich rivalům. Toto je klasické vyvažování a chudé země to dělají nejen s ohledem na Rusko, ale také vůči Číně během jejího vzestupu v posledních několika desetiletích,“ píše v analýze server Foreign Policy.
„Už v září bylo pro mnohé v Evropě a Severní Americe nepříjemným překvapením, že tolik zemí odmítlo přistoupit na sankce proti Putinovu Rusku. Uplatňuje je čtyřicet zemí, ale dvě třetiny světové populace žijí v zemích, které tak nečiní, píše Nathalie Tocciová z Institutu mezinárodních vztahů v Římě serveru The Guardian.
Výrazný geopolitický rozkol se znovu objevil i na zářijovém summitu G20 v Indii. Shody se podařilo dosáhnout pouze na slabém prohlášení, které hovořilo o „válce na Ukrajině“, aniž by zmiňovalo ruskou agresi. To však podle ní neznamená, že všechny země, které seděly stranou, podporují ruskou invazi a neuznávají územní celistvost Ukrajiny. Prohlášení G20 ve skutečnosti výslovně odmítlo použití síly v rozporu s nezávislostí, suverenitou a územní celistvostí.
Tyto země však považují agresi na Ukrajině za evropskou válku, na níž nemají žádný podíl, a přesto trpí jejími důsledky – například v souvislosti s potravinovou a energetickou bezpečností. „Znamená to, že by byly raději, kdyby válka skončila rychle, i když ne nutně spravedlivě. Znamená to, že nejsou ochotny zaplatit cenu za zajištění dodržování mezinárodního práva,“ podotýká Tocciová.
Pozornost se upíná ke „globálnímu Jihu“
Zmiňuje však, že v poslední době se pozornost upíná ke „globálnímu Jihu“ stále více. Tento pojem zahrnuje země, kterým se dříve říkalo „rozvojové“ a ještě předtím byly z velké části kolonizované. Kromě hospodářských velmocí, jako je Čína a Indie, tam patří středně velké mocnosti, jako je Turecko, Brazílie a Saúdská Arábie, a pak chudší země.
„Tato skupina je natolik různorodá, že se nabízí otázka, zda má smysl ji za takovou vůbec považovat. Tyto země však sdílejí pocit, že jejich nezávislý hlas by měl být slyšet, a ne být formován či určován Západem,“ podotýká Tocciová s tím, že navíc existuje rozdíl mezi „mocenským Jihem“, který představuje motor globálního růstu, a „chudým Jihem“.
Země „mocenského Jihu“ si vydobývají svou roli ve světě prostřednictvím diplomacie, transakčních vztahů a členství v různých organizacích. Indie je například členem BRICS (kromě ní skupinu tvoří Brazílie, Rusko, Čína a Afrika), ale také uskupení Quad (s Japonskem, USA a Austrálií). Saúdská Arábie byla přizvána do BRICS, ale jedná i s Washingtonem o posílení bezpečnostního partnerství a normalizovaných vazbách s Izraelem. Turecko je členem NATO, ale udržuje silné vztahy s Ruskem a snaží se oživit dohodu o vývozu ukrajinského obilí, od níž Moskva odstoupila.
Země „chudého jihu“ hrají důležitou roli jako zdroje materiálů pro dekarbonizaci globální ekonomiky. Evropa například dováží velkou část svého lithia a kobaltu z Demokratické republiky Kongo.
Tyto státy rovněž chtějí být mezinárodním společenstvím vnímány jako mírotvorci. Představitelé z Jižní Afriky, Egypta, Senegalu, Republiky Kongo, Zambie a Ugandy v minulosti cestovali do Kyjeva a Moskvy vyjednávat o míru i pokračujícím vývozu obilí, zatímco Saúdská Arábie hostila v Džiddě zástupce více než čtyřiceti zemí, kde diskutovali o podmínkách ukončení ruské invaze.
Podle analytika serveru The Foreign Policy Howarda Frenche je problém i v tom, že mnoho zemí, o kterých se mluví jako o rozvojových, se ve skutečnosti vůbec nerozvíjí. „Mnoho ‚rozvojových‘ zemí je uvězněno v ekonomické stagnaci, nebo hůř, stagnaci a ekonomické regresi,“ uvedl a dodal, že příkladem může být Afrika, které se věnuje „selektivní pozornost,“ například v souvislosti s migrací, ale jakékoliv trvalé úsilí o modernizaci ekonomiky afrických zemí zůstalo většinou stranou.
Nyní, když Západ potřebuje jejich přízeň, dávají podle něj najevo, že dokud nejsou jejich problémy prioritami Západu, nebude to fungovat ani naopak.
