Helenu Medkovou vychovávali rodiče v duchu ideálů první republiky. Bylo jí dvaadvacet let, když přišel srpen 1968. O deset let později emigrovala a ve Vídni se vdala za publicistu a signatáře Charty 77 Ivana Medka. „Můj muž čekal na svobodu od roku 1948 a dělal pro ni všechno, celý život. Věděli jsme, že to jednou skončí, ale že se toho dožijeme a vrátíme se domů, jsme nevěděli,“ vzpomíná na rok 1989.
„Tam pravila mladá manželka, když ticho bylo dlouhé: Miláčku, na co myslíš? A co myslíte, že řekl? Na změnu režimu,“ vzpomíná Helena Medková, manželka muzikologa, novináře a disidenta Ivana Medka.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Narodila se 10. února 1946, přesně devět měsíců po osvobození Československa sovětskou armádou. Ji a sestru rodiče vychovávali v duchu ideálů první republiky.
„To znamená Masaryk, Beneš, Zlín, Baťa, demokracie, vlastenectví. Byla to jejich republika, osud republiky byl jejich osudem. Ta doba byla velmi krátká, ale velmi je to ovlivnilo,“ říká Helena Medková. „Před nástupem do školy jsem věděla, že jsou neslušná slova, která se doma neříkají, jako Moskva, komunisti, pionýři, později jsem se dozvěděla, že se jiná slova neříkají ve škole. Pan prezident Masaryk, sokolský slet, skauti,“ dodává.
Helena se věnovala hudbě, komunistické ideologii a pokrytectví se jí proto za studií podařilo vyhýbat. Na konzervatoři vystudovala hru na klavír a později jí tatínkův známý profesor Ivan Moravec doporučil, ať se hlásí na AMU. Právě v té době se taky seznámila s jeho blízkým přítelem, o generaci starším Ivanem Medkem.
Bylo jí dvaadvacet, když přišel srpen 1968. „Ráno jsme se probudili a slyšeli jsme, že jsou v Praze tanky. První myšlenka – teď jsme na řadě my. Asi bude válka, kterou musí každý člověk zažít. Druhá myšlenka – jdu pro chleba,“ vzpomíná Helena Medková.
Z publicisty nakrátko sanitářem
Po srpnové invzai začala vlna emigrací z Československa. A zatímco profesor Ivan Moravec se na Západ dostal krátce po okupaci a už po roce se do vlasti vrátil, Ivana Medka toto životní rozhodnutí teprve čekalo. Zlom přinesla sedmdesátá léta a podpis Charty 77. „Byl v redakci Supraphonu a po podpisu Charty odtamtud okamžitě vyletěl. Byl bez práce, což tehdy nešlo, protože každý musel mít v legitimaci zaměstnání, aby nebyl odsouzen za příživnictví,“ říká Helena Medková.
Ivan Medek si tenkrát našel zaměstnání v Nemocnici Na Františku, kde hledali sanitáře. Po několika týdnech ho ale propustili, aby politicky neovlivňoval pacienty. „Ta Charta, když ji dnes člověk čte, je velmi decentní a zdvořile napsaná. Jen připomíná režimu, že své vlastní závazky nenaplňuje. To není protirežimní, pobuřující,“ zamýšlí se paní Medková.
Akce Asanace se dotkla i Medka
Tehdy 52letý Ivan Medek měl rodinu, manželku a tři dospělé děti. Aby je všechny neuvedl do obtížné situace, tak se v roce 1977 rozvedl. „Došlo k akci Asanace, režim se rozhodl proklamovaných nepřátel zbavit. Chtěli jim život natolik zošklivit, aby se sami rozhodli emigrovat. Po jednom výslechu chtěli Ivana odvézt domů, dali ho na zadní sedadlo, zavázali mu oči a vyklopili ho v lese. Dali mu ránu na solar plexus a odjeli. To bylo jaro 1978 a potom v srpnu emigroval,“ říká Helena Medková.
Než odjel do Vídně, zeptal se Heleny, jestli by se nepokusila vyjet za ním. Tehdy přikývla, rozloučili se ale s tím, že to nemusí vyjít a že se možná už nikdy neuvidí. „Pak jsem o Vánocích odjela do Mnichova navštívit japonskou přítelkyni. V Mnichově na nádraží stál Ivan,“ vzpomíná na první setkání za hranicemi.
Emigrace setřela rozdíly
Ivan Medek dostal jako chartista téměř okamžitě azyl. Aby ho získala i Helena, přihlásila se jako jeho budoucí manželka. Za pár měsíců se vzali a oba tehdy ve Vídni začínali od nuly. „Přičichli jsme k oblastem, o kterých jsme neměli potuchy. Co je to emigrace, co je to azyl, uprchlík, nemít peníze, nemít práci, být nezaměstnaný a závidět člověku na ulici, že jde do práce. Nás to ale oba srovnalo, oba jsme byli stejní začátečníci, ten rozdíl, který byl v Čechách markantní, se tam úplně setřel,“ říká.
Oba dva ale brzy našli uplatnění. Zatímco Helena začala učit hru na klavír, Ivan Medek se jako chartista a člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných uchytil ve vídeňské pobočce Hlasu Ameriky. „Šlo o to, dostat to do povědomí světa. Jsou tady dva tábory, Východ a Západ, a to, že v Praze někdo píše nějaké prohlášení, to bylo třeba světu nutit. Ivan dostával zprávy od chartistů, Václava Havla, Jiřího Hájka, Petra Uhla nebo i anonymních, kteří materiály Charty volali do Vídně. To jsem přepisovala na počítači, on to revidoval a jel další den do redakce a tam to namluvil,“ popisuje Helena Medková.
Nevěděl, jak to v roce 1989 dopadne
„V tom listopadu jsme dostali zprávu, co se děje na Národní třídě, Ivan se otočil, jel znovu do Hlasu Ameriky a tam natočil dovětek, že režim, který v roce 1948 začal bitím, v roce 1989 bitím také skončil. A potom se ho lidé ptali, jak jsi mohl říct, že skončil, vždyť to nebylo jisté. A on říkal, nevěděl jsem nic, já jsem to risknul,“ vzpomíná Helena Medková.
Po převratu v listopadu 1989 se Ivan Medek odebral na odpočinek. Ne ale na dlouho. V roce 1993 mu zavolal tehdejší prezident Václav Havel. Jeho kancléřem byl pak Medek až do roku 1998. Helena Medková zůstala ve Vídni, do Prahy se za manželem vrátila natrvalo v roce 2003. Ivan Medek zemřel o sedm let později v roce 2010.
