Meteoroložka České televize Alena Zárybnická vybírá a komentuje fotografie, které soutěží o zařazení do kalendáře Světové meteorologické organizace. Vedle snímků sněhu, ledovců nebo radosti z deště upozorňuje také na fotografii svítících oblaků od českého autora Petra Hykše.
Listuji šedesátkou fotografií, které mají šanci dostat se do kalendáře Světové meteorologické organizace (WMO) a říkám si, jak úžasnou planetu obýváme. Stačí mi tři slova, abych vystihla to podstatné, co mě napadá: Síla, kouzlo, okamžik.
Barvy podtrhují všední i neobvyklé meteorologické procesy, vnímám nespoutatelnou sílu a křehkost zároveň. Ptám se: Budeme mít dostatek sil a vůli o planetu pečovat? Abychom ten pro ni důležitý okamžik, kdy jí můžeme pomoci a zachovat její kouzla budoucím generacím, neprošvihli.
Odborná porota složená z meteorologů, fotografů a odborníků na komunikaci vybrala z více než jedenácti set přihlášených fotografií šedesátku těch, které reprezentují co nejširší škálu témat při dodržení geografické rovnováhy. Najdete je jak na stránkách Světové meteorologické organizace, tak i na sociálních sítích. A až do 31. října můžete vybírat ty podle vás nejlepší.
A které a proč zaujaly mě?
Východ Měsíce v Hongkongu: Světlo Slunce odrážené Měsícem a rozptýlené mraky nad Hongkongem mají stejnou barvu jako světlo antropogenního původu. Vybrali jsme si hezký odstín. Když maličko zhasneme, uvidíme na nebi mnohem víc.
Zmrzlé květy: Jsou křehké, narůstají na povrchu například i sněhu při teplotách nižších než minust osm stupňů Celsia. Zároveň musí být ve vzduchu dostatek vlhkosti, která se sráží a mrzne zároveň. Krystalická námraza neboli jinovatka mívá nejrůznější tvary – často jsou to jemné jehly nebo šupiny.
Slunce zapadající nad ledovcem: Barvy jsou dílem našeho vnímání slunečního spektra. A zrcadlení je principem, který funguje nejen ve fyzice. Dnes není zaledněno jen patnáct procent území Grónska. Bude to tak i dál?
Užij si déšť: Tahle fotka má v sobě obyčejnou radost, úsměv vykouzlený každodenností. Je třeba si připomínat, že bychom se právě z té obyčejné každodennosti měli umět radovat. Déšť je životodárný. Žít v souladu s přírodou je často složitější, pro planetu ale záchovné.
A co Čech? A nakonec fotografie českého autora Petra Hykše a jeho Varování před globální změnou klimatu z mezosféry. Noční svítící oblaka se vyskytují ve výškách od 75 do 90 kilometrů nad zemí – tedy v mezosféře. Jsou to krystalky ledu osvícené sluncem, které je už dávno za obzorem. Díky němu tak vlastně vidíme za roh. A to se hodí, ne? Mimochodem, v Praze je poprvé pozoroval geofyzik Václav Láska v roce 1885.
Další fotografie si můžete prohlédnout na webu WMO nebo na jejich sociálních sítích, například na Facebooku. Ať už „lajknete“ kteroukoli, užijte si nevšední pohledy, které planeta nabízí.
