Časopisy a noviny nebyly jedinými médii protikomunistické opozice před rokem 1989. Samizdat se šířil i na VHS kazetách. Ukazoval disidenty v době, kdy o nich lidé mohli jen slyšet z vysílání zahraničního rozhlasu. Jmenoval se Originální videojournal.
Politické zpravodajství, kultura a ekologie byly hlavními tématy samizdatových reportáží, které se šířily na videokazetách. Kameramani Originálního videojournalu zachycovali například represe proti demonstrantům nebo spisovatelská setkání na proslulém Hrádečku, tedy chatě manželů Havlových.
Právě Václav a Olga Havlovi vznik tohoto pořadu iniciovali, aby se k domácímu publiku dostala tvorba disidentů, kteří na konci 80. let v komunistickém Československu natáčeli různé materiály a posílali je do zahraničí. Tato skupina nesla krycí přezdívku Čeněk.
Jedním z hlavních koordinátorů redakce pořadu se stal Jan Ruml, dramaturgem byla Olga Havlová. Vedle ní byli v redakční radě třeba Andrej Krob, Pavel Kačírek nebo Andrej Stankovič. Celkově na něm pracovaly asi dvě desítky lidí.
Točilo se na kamery dovezené ze zahraničí, pořad se následně načerno stříhal v profesionálních studiích. Do konce roku 1989 vzniklo celkem 18 vydání videojournalu, každý na zvláštní kazetě. Šířily se v Praze, v Brně a v dalších městech. Lidé je kopírovali a roznášeli i přesto, že technika tehdy nebyla tak dostupná.
Problémy hrozily za natáčení i kopírování
Kopírování pořadu bylo problematické i z hlediska zákona a strach z těchto problémů se promítl i do názvu pořadu. Ten byl nazván „originální“, protože byl formálně vydáván vždy jen v jedné kopii. Vydavatelé se tak kryli proti možnému obvinění z trestného činu pobuřování. Kopírování bylo na vlastní nebezpečí, přesto vznikaly desítky až stovky kazet.
Stejně jako pro tvůrce byla obtížně přístupná technika na výrobu pořadu, jen málo lidí mělo tehdy vhodné přehrávače. Diváci se tak museli scházet mnohdy i ve velkém počtu. „Ti, kteří měli ten přehrávací přístroj, se domluvili, že chodilo třeba padesát lidí do bytů,“ vzpomíná Jan Ruml.
Problémy mohlo autorům přinést i natáčení. Kamery tak schovávali, třeba do igelitových tašek. Někdy se ale nepodařilo techniku ukrýt. Například kameramana Přemysla Fialku zatkli přímo 17. listopadu 1989 na Národní třídě.
„Z jedné strany stál kordon mlátičů, z druhé byly navezené transportéry s takovými sítěmi, já jsem si všiml, že je mezi nimi mezírka. Tak jsem si to tam namířil. A za chvilku mě měli, řekli: 'Otevřete tašku.' Tam jsme měli kameru, tak jsem šel,“ vypráví. Po výslechu mu ale kameru vrátili a propustili ho. „Na výslechu jsem byl každou chvíli,“ dodává chartista Fialka s tím, že členy redakce sledovala StB.
„Ke konci už byly velké problémy, protože jsme natočili i zatýkání StB a značky jejich aut a oni z toho úplně zešíleli,“ vzpomíná také tehdejší tvůrce samizdatové grafiky Joska Skalník, který měl na starosti především kulturní sekci pořadu.
Ukázat Havla
„Publikum bylo široké, videojournal sehrál velkou roli,“ říká kameraman Skalník. Podle Rumla byla hlavní role Originálního videojournalu informovat o opomíjených tématech, jako byla například ekologie, a zároveň ukázat disidenty. „Byla to taková hezká práce, kdy jsme věděli, že lidé uvidí na vlastní oči nejenom zákulisí kulturních aktivit, ale hlavně budou moci spatřit Václava Havla a všechny protagonisty, kteří byli tehdy velmi důležití, aby vznikla revoluce,“ vzpomíná Ruml.
Originální videojournal byl důležitý i podle Skalníka. „Myslím si, že to sehrálo velkou roli. Ukazovalo se na zajímavé věci, které se v té době děly a ke kterým by se lidi vůbec nedostali. A to bylo velice důležité,“ uzavírá.
