Polská režisérka Agnieszka Hollandová po úspěchu na festivalu v Benátkách a negativní kampani ze strany některých polských politiků uvedla i do českých kin svůj nový film Hranice. Proplétá se v něm několik osudů aktivistů, uprchlíků i pohraničníků na polsko-běloruské hranici. „Poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že to má smysl,“ sděluje. Na Oscara třikrát nominovaná filmařka, jež studovala pražskou FAMU, mluví v Interview speciál i o Franzi Kafkovi, svém vztahu s Leonardem DiCapriem i o tom, co jí vadí na současných seriálech.
Snímek Hranice, jenž se věnuje migrační krizi na polsko-běloruské hranici, se setkal s ostrou kritikou konzervativců vládnoucích v Polsku, kteří odmítají přijímat běžence ze zemí Blízkého východu, Afriky a Asie. Předseda polské nejsilnější strany Právo a spravedlnost Jaroslaw Kaczyński snímek nazval „ostudným a odpudivým paskvilem“. Čtyřiasedmdesátiletá režisérka dokonce dostala ochranku.
Podle Hollandové se teď situace uklidnila i díky nedávným volbám. Nyní doufá, že „lidé budou moci normálně komunikovat, a na umělce a filmaře nebudou cenzorské útoky“. Problémy jsou podle ní obecně neřešitelné, pokud neexistuje spolupráce. „Doufám, že všichni pochopí, že jsme všichni spolu na lodi, která se může potopit,“ podotýká.
Z potenciálního fyzického útoku na svoji osobu prý neměla strach, ale byla opatrná. „Jakmile někdo rozhoupe takovou míru agrese a nenávisti, tak se vždy může najít nějaký narušený nebo fanatický člověk, který si to přeloží do činu,“ myslí si. Nikdy si ale neříkala, že Hranici, která dostala Zvláštní cenu poroty na zářijovém benátském festivalu, neměla točit.
„Poprvé za dlouhou dobu jsem měla úplně jednoduchý pocit, že to má smysl,“ prohlašuje s tím, že za poslední roky dělala podařené i méně podařené filmy, které jsou chvíli v kinech, pak na nějaké streamovací platformě, aby pak postupně mizely z povědomí, ačkoliv stály hodně energie. Hranice ale podle ní publikum v Evropě i v USA zatím skutečně zasáhla. „Zvlášť v Polsku jsem měla pocit, že děláme skrze film nějakou kolektivní psychoterapii,“ uvádí.
„Nepřeháněli jsme“
„Film je černobílý, ale jeho obsah ne. Snažili jsme se, aby tam byly různé nuance šedé. Aby to černo nebylo tak úplně černé,“ popisuje tón svého snímku, jehož vizualita prý měla spojit „drsnost dokumentu a estetiku nadčasové metafory“. Polské bezpečnostní složky Hollandová ve filmu zobrazila jako brutální a nelidské. „Nemyslím si, že oni jsou zlo. Myslím, že dělají zlo,“ zdůrazňuje s tím, že vinný je systém.
Také prohlašuje, že na každou událost zobrazenou ve filmu má několik svědků, a že se s kolegy snažili, aby „něco nepřeháněli“. „Když mluvíte s aktivisty, říkají, že jsme neukázali ani třetinu zla, které se skutečně odehrává,“ myslí si. Kdyby prý polská vláda jednala na hranicích slušně a držela by se zákona, nový film by vůbec nemusel vzniknout. „Náš hlavní cíl byl dát hlas těm, kteří ho nemají, a dát obličej těm, kteří byli stigmatizovaní a dehumanizovaní,“ dodává.
Migrační krizi pak umělkyně vidí jako jednu z největších výzev současnosti, protože se podle ní bude prohlubovat. „Všechny přijmout nemůžeme, ale určitým způsobem všechny odmítnout také nemůžeme,“ přemítá. Podle Hollandové se jedná o globální problém, který se musí řešit „spoluprací a hlubokou reflexí“, aby běženci ze svých zemí nemuseli utíkat.
Hollandová si myslí, že zatím děláme všechno, aby museli – a zmiňuje třeba „klimatickou krizi způsobenou bohatým Západem“ nebo „Blízký východ plný padlých států“ – což má být následek americké i západoevropské „nezodpovědné politiky“. „Lidé utíkají z míst, kde není voda, kde jsou války, kde jsou pronásledovaní a kde řádí islámští fanatici,“ říká.
Zlo je podle filmařky snadno vysvětlitelné a určitým způsobem logické jako obrana či reakce na křivdu, tajemství se podle ní ale skrývá v dobru, kdy lidé proti svým zájmům volí dobro a solidaritu, i když mohou zaplatit životem. „Zkoumám to v mnoha filmech, ukazuji okamžiky a postavy, ale nemám odpověď, že se najdou lidé, kteří to dělají,“ říká. Hranice tak podle ní ukazuje i Poláky jako lidi, kteří jsou „schopni toho nejlepšího“.
„Hollywood už mě neláká“
Nyní by Hollandová spolu s producentkou Šárkou Cimbalovou a scenáristou Markem Epsteinem měla točit film o spisovateli Franzi Kafkovi. Je to prý výzva, protože jde o „jednu z nejtajemnějších postav kreativního lidství“. „Pro mě je asi nejdůležitější spisovatel a vůbec kumštýř dvacátého století,“ uvádí Hollandová s tím, že do Prahy přijela před lety studovat s myšlenkou, že jede do jeho města. Už dříve natočila televizní adaptaci jeho Procesu, nyní prý nastal poslední okamžik, aby se pokusila shrnout, co o něm „ví, cítí, neví a čemu vůbec nerozumí“.
Hollandová točila několik epizod známých seriálů jako Domek z karet, The Wire – Špína Baltimoru či Aféra, v devadesátých letech režírovala hollywoodské filmy, a někdy je označovaná jako objevitelka Leonarda DiCapria ve filmu Úplné zatmění z roku 1995. „Když ho občas potkám, tak je to velmi vřelé,“ sděluje. V současném Hollywoodu už ale prý nevidí látky, které by chtěla dělat, včetně seriálů, kterým se začala věnovat v nultých letech, kdy se podle ní televize začala stávat ambicióznější a inovativnější. „Teď jsou bohužel seriály trochu předvídatelné, už mě tolik nelákají,“ říká.
Nyní se prý snaží najít místo pro nezávislý film – varuje však, aby se toto označení nestalo kalkulem. „Filmaři pořád mysleli na to, jak mohou být úspěšní, jak získat peníze u veřejných fondů, co se bude líbit, jaký festival to vezme. Je v tom nedostatek odvahy, originality a takové nutnosti ty filmy udělat,“ říká. To pak prý odhání věrné a nadšené publikum.
