Před stoletím napsal Karel Čapek utopisticko-fantastický příběh o třaskavině s nepředstavitelně ničivým účinkem. Román Krakatit odráží jeho vášeň pro vědu a zároveň vznikal v době, kdy poněkud výbušný byl i autorův citový život rozpolcený mezi dvě ženy. I tyto inspirace představuje výstava, kterou k výročí románu otevřel Památník Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše.
Vášeň pro vědu a dvě ženy. Čapkův Krakatit vznikal z třaskavé směsi
V květnu 1883 zaznamenali na indonéském ostrově Krakatoa erupce všech tří tamních vulkánů. Předzvěsti možné katastrofy po pár dnech sice utichly, šlo ale jen o příslovečné ticho před bouří.
24. srpna sopečné vrcholy opět vyvrhovaly mohutně popel a sopečný prach a o dva dny později nastala apokalypsa – několik po sobě následujících erupcí vyvrhlo z útrob vulkánů 25 tisíc metrů krychlového kamení a popela, vyvolaly vlny tsunami, které se vzepjaly až do třicetimetrové výšky, a dvě třetiny ostrova zmizely pod mořskou hladinou.
Mocnou demonstraci síly přírody nepřežilo 36 tisíc lidí, což z erupce na ostrově Krakatoa učinilo druhou největší sopečnou katastrofu vůbec. Prvenství drží výbuch sopky na ostrově Sumbawa rovněž v Indonésii z roku 1815, který si vyžádal přes devadesát tisíc obětí na životech.
Karel Čapek tragédii na ostrově Krakatoa nezažil, narodil se až sedm let poté. Nemohl tedy ani pozorovat rudé západy Slunce, jimiž se erupce připomínala v Evropě a které údajně zbarvily doruda nebe na slavném obrazu Křik Edvarda Muncha.
Výbuch muničky v Plzni
Přesto otřes ze vzdáleného indonéského ostrova dolehl až do románu Krakatit a odrazil se i v názvu fiktivní výbušniny, kterou se podaří vyrobit inženýru chemie Prokopovi. Třaskavina se stane předmětem různých mocenských zájmů.
Téma této prózy podnítila jiná – Čapkovi místopisně bližší – tragédie. V roce 1917, tedy během první světové války, se nechal zaměstnat jako vychovatel v rodině hraběte Lažanského. Z okna zámku Chyše údajně pozoroval 25. května obří oblak dýmu, který se vznesl nad zhruba čtyřicet kilometrů vzdáleným Bolevcem.
V okrajové části Plzně vybuchla továrna Škodových závodů – největší munička rakousko-uherské monarchie. Tehdejší úřady uvalily na událost informační embargo, o příčinách se jen spekulovalo a nikdy nebyly řádně zjištěny. Nejspíš šlo o porušení bezpečnostních opatření. Následek: více než dvě stovky mrtvých a kolem tisíce zraněných.
2 minuty
Výstava v Památníku Karla Čapka připomíná Krakatit
Mimochodem, exploze sopky na ostrově Krakatoa údajně šestadvacetkrát překonala sílu výbuchu vodíkové pumy. Ničivou zbraň Čapek neznal, experimenty s ní se datují až do padesátých let, ovšem jak může věda napomoci ničivosti zbraní, si velmi dobře představit dokázal.
I díky zájmu o fyziku a jadernou chemii. Navštěvoval přednášky profesora teoretické a fyzikální chemie Františka Walda z ČVUT a v Cambridge se dostal na konzultace s pozdějším nositelem Nobelovy ceny za fyziku Patrickem Blackettem. „Ten vzpomínal na to, jaký byl ten doktor filozofie Karel Čapek informovaný a příjemný společník,“ prozradil ředitel Čapkova památníku a autor výstavy Zdeněk Vacek.
Filmový Krakatit vybuchl přeneseně i doslova
Karel Čapek zemřel v prosinci 1938, v předvečer druhé světové války, která naplnila mnohé autorovy temné vize. Včetně použití nebývale ničivé zbraně. Z atmosféry po jaderné katastrofě v Hirošimě a Nagasaki těžil režisér Otakar Vávra (a spoluautor scénáře) při první filmové adaptaci Krakatitu. Strůjce výbušniny hrál Karel Höger, princeznu Hana Smékalová alias Florence Marly, pozapomenutá kráska, jež barrandovská studia následně vyměnila za Hollywood.
Natočení Krakatitu přišlo znárodněnou kinematografii na téměř třináct milionů tehdejších korun. „Nová Škodovka stála asi 46 tisíc,“ dodává pro srovnání Zdeněk Vacek. Předpokládalo se, že adaptace Čapkovy knihy, známé z překladů i zahraničním čtenářům, se stane exportním artiklem. Jenže film zapadl, měl ne úplně šťastně premiéru v dubnu 1948, tedy krátce po převratu, kterým komunisté pevně uchopili moc nad Československem. Poměry i zájmy se změnily.
Film Krakatit z roku 1948 na obálce časopisu Filmová okénka
Vávra se v době normalizace ke Krakatitu vrátil. Natočil režimu poplatnější verzi pod názvem Temné slunce. Radoslav Brzobohatý coby chemik Prokop se v ní přidá k hippies, princeznu nahradí teroristka v podání Magdy Vášáryové a krakatit ve varování před západními imperialisty nahradí neutronová bomba.
Je svým způsobem kuriozitou, že během natáčení Temného slunce došlo rovněž k výbuchu, a to přímo na place. „Vávrovi to propálilo čepici a díru ve vlasech,“ vyprávěl v pořadu 13. komnata kameraman Miroslav Ondříček. I jeho exploze popálila. Kvůli zraněním nemohl pokračovat v práci a za kamerou ho vystřídal Josef Illík. Přes hvězdné obsazení se titul dočkal vlažného diváckého přijetí.
Olga a Věra, sokyně v lásce i inspiraci
Na Krakatit se lze dívat nejen jako na příběh vášně k vědě, ale i milostné vášně. Dobové kritiky prózu koneckonců označily za nejerotičtější Čapkův román.
S nadsázkou řečeno výbušný byl v době vzniku Krakatitu i Čapkův milostný život. Na svatbu si dělala naděje spisovatelova vpravdě osudová žena Olga Scheinpflugová. Jenže Čapek se s ní místo žádosti o ruku rozchází, roli hrají i obavy nemocného třicátníka, aby o dekádu mladší temperamentní herečku nezatížil svými zdravotními problémy. Čapek trpěl nevyléčitelnou Bechtěrevovou nemocí, která se projevuje bolestí a postupující ztuhlostí páteře.
A také začátkem dvacátých let poznal při jednom literárním salonu studentku obchodní akademie Bohuvěru Hrůzovou, kterou blízcí oslovují zkráceně Věro. A uhranutý Čapek o vysoké, snědé a modrooké dívce píše jako o „černé čarodějnici“.
„Žiju na ostří nože. Musím padnout na jednu, nebo na druhou stranu,“ přiznává Čapek v jednom z dopisů. Navíc ve vztahu s Olgou nedovedl nikdy udělat jednoznačně ostrý řez. Trojúhelník se pokusí rozetnout tím, že odjíždí – sám – do Itálie, ale dilema za něj definitivně vyřeší Věra, když přijme nabídku k sňatku od těžaře Josefa Skoupila.
Bohuvěra Hrůzová
Čapek si s Věrou – už ve vší počestnosti – ještě několik let psal. Vzpomínka na citové vzplanutí zůstala ukrytá i v románu Krakatit. „Teprve po Věřině smrti a publikování dopisů jsme se dozvěděli, že ona byla předobrazem princezny Wille,“ upozornil Zdeněk Vacek. Byť se za inspiraci ke smyslné literární postavě prohlašovala Olga Scheinpflugová.
Tajemné princezně propadne hlavní hrdina, inženýr Prokop, během svého věznění v areálu vojenské továrny, kde je proti své vůli držen, aby prozradil postup výroby krakatitu. „Zahur, to bylo mé vymyšlené místo. Zahur, Zahur! Milý, je něco takového na světě? Pojď, ujedeme do Zahur!“ naléhá na Prokopa princezna. Jméno smyšlené země je anagramem Věřina příjmení Hrůzová, přesněji Hrůza.
Krakatit ve Staré Huti
„Jsem hotov s Krakatitem, ale bohužel není to tak slavnostní pocit, jak jsem si ho představoval; naopak je mi nějak prázdno, jako bych byl vykuchán (…) už nic z toho nemám, nic z té horečky a opilosti, radosti a lásky,“ hlásil Čapek Věře v září 1923.
Román dopsal na letním bytě v Jindřichově Hradci, kde pobýval s bratrem Josefem. Ten namaloval jak reklamní grafiku, která poutala ke čtení Krakatitu na pokračování v Lidových novinách, tak připravil obálku prvního knižního vydání v roce 1924.
Výstava v Památníku Karla Čapka představuje podobu knižních vydání Krakatitu, Čapkovy inspirace i podrobnosti spojené s filmovými adaptacemi. Putovní instalace je k vidění až do září, doplnila stálou expozici umístěnou v někdejším letním sídle Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové. Dům ve Staré Huti na Příbramsku dostali k doživotnímu užívání, když se po dlouholeté známosti v roce 1935 přece jen vzali.
