Po masivní erupci sopek na ostrově Krakatoa před 135 lety zastínil Zemi popel. Stačilo to k ochlazení planety, vzniku nového vědeckého oboru i jako inspirace pro jednu z nejslavnějších českých knih.
Erupce Krakatoy ochladila planetu. A inspirovala Čapka k napsání Krakatitu
Indonésie je dodnes zemí bohatou na činné sopky. Každý rok se objevují informace o dalších erupcích, které připravují o život stovky lidí. Aktivní činnost tamních vulkánů v minulosti přispěla k rozvoji zemědělství, ale jejich občasné erupce měly mnohdy fatální následky pro místní obyvatelstvo. Indonésie má kolem 130 aktivních sopek, nejvíc na světě.
Tím nejničivějším výbuchem v dějinách byla erupce sopky Tambora na indonéském ostrově Sumbawa v dubnu 1815, kdy přišlo o život 92 000 lidí.
Druhou největší sopečnou katastrofou byl výbuch tří sopečných vrcholů na ostrově Krakatoa, který se odehrál před 135 lety – 26. srpna 1883. Zahynulo při něm 36 000 lidí.
Třicetimetrové vlny tsunami
Indonéský ostrov Krakatoa se v minulosti skládal ze tří vulkánů: jižního Rakatu, prostředního Dananu a severního Paerbuwatanu. První větší erupce byly na ostrově zaznamenány už v květnu 1883, ale po pár dnech utichly. K další mohutné erupci došlo pak o čtvrt roku později – 24. srpna, kdy popel a sopečný prach dopadly až do vzdálenosti dvaceti kilometrů od výbuchu.
To nejhorší však mělo teprve nastat. Čtyři po sobě následující mohutné výbuchy, které začaly 26. srpna a skončily o den později v ranních a dopoledních hodinách, vyvolaly čtyři silné vlny tsunami, které dosahovaly až třicetimetrové výšky.
Vulkán tehdy vymrštil do ovzduší 25 000 metrů krychlových kamení a popela. Dvě třetiny ostrova Krakatoa pak zcela zmizely pod mořskou hladinou.
Následky mohutné exploze, která svojí silou podle odhadů 26krát překonala sílu výbuchu vodíkové pumy, byly tragické. Zahynulo 36 000 lidí, 165 měst a vesnic bylo zcela zničeno a celá oblast se ponořila na dva a půl dne do naprosté tmy. Výbuchy bylo slyšet až do vzdálenosti 3000 kilometrů, tedy například i na pobřeží Austrálie.
Podle vědců v jejich důsledku pokleslo na několik dalších desetiletí zvyšování hladiny moří a exploze také způsobily „chladící efekt“ na světové oceány, který přetrval až do 20. století.
Globální katastrofa
Na několik let se také asi o 1,2 stupně Celsia snížila průměrná teplota na Zemi a v Evropě bylo možné v letech 1883 a 1884 spatřit zřetelně rudé západy Slunce.
Údajně i proto je na slavném obrazu norského malíře Edvarda Muncha Křik z roku 1893 strašidelně rudé nebe, které Munch pozoroval, když si vyšel v zimě v Oslu na procházku s přáteli. Tragická událost inspirovala také spisovatele Karla Čapka při psaní sci-fi románu Krakatit, který vyšel v roce 1924.
Od roku 1927 se na místě původní sopky začal formovat nový vulkán nazvaný Anak Krakatoa (Dítě Krakatoy), který se v současnosti tyčí do výšky přes 200 metrů nad mořem. Přestože je aktivní a v minulosti se několikrát „probudil“, ničivé síly své starší příbuzné zatím nedosáhl a podle vulkanologů nic podobného ani nehrozí.
První filmová katastrofa
Jedna z největších přírodních katastrof v moderních dějinách byla také několikrát zpracována ve filmové podobě. V roce 1969 byl natočen americký dobrodružný film Krakatoa, na východ od Jávy a podle deníkových záznamů i rozhovorů s očitými svědky vzniklo televizní drama Poslední dny sopky Krakatoa (2006).
Tato katastrofa byla mimořádná nejen svými rozměry, ale také tím, že se jednalo o jednu z prvních tragédií, které postihly velkou část světa, i tím, jak se ji a její následky povedlo zachytit. Na konci devatenáctého století o ní psala všechna světové média, dozvuky katastrofy zajímaly každého, kdo četl noviny.
Navíc to byla katastrofa, kterou jako žádnou předtím prozkoumali vědci. Díky náhodě byla v době několika dní před erupcí poblíž sopek výzkumná expedice holandského kapitána H. J. G. Ferzenaara. Ten dokázal přesně popsat, k čemu se schyluje, a také varoval, aby na ostrově Krakatoa nikdo nepřistával.
Někdy se dokonce říká, že erupce vedla ke vzniku vulkanologie jako uznávané vědy: erupci detailně prozkoumal a popsal holandský geolog Rogier Diederik Marius Verbeek. Oblast dobře znal, dva roky před výbuchem ji mapoval, práce jeho odborné komise se dodnes pokládá za jeden ze základních kamenů moderního výzkumu sopek.