Krátce po 17. listopadu 1989 se do oficiálního rozhlasového vysílání zase začala dostávat hudba, kterou se komunistický režim snažil umlčet. Slyšet tak byly opět hlasy Vladimíra Mišíka, Karla Kryla nebo Marty Kubišové, k jejichž písním si ale posluchači už před revolucí dokázali také najít cestu.
Na Československém rozhlase byl ráno 17. listopadu 1989 slyšet pochod studentských legií od Bedřicha Smetany. „Takový můj soukromý výstřel z Aurory,“ říká s ironií bývalý hudební dramaturg Jiří Dohnal, který tehdy skladbu do pořadu Dobré jitro zařadil. Smetana totiž pochodem také přispěl k revoluci – ovšem mnohem dříve, podpořil tak myšlenky revolučního roku 1848.
„Pamatuju si jako dnes, že když jsem ten pásek připravoval a po půl sedmé, po zprávách, jsem ho pustil, tak jsem měl skutečně stažený zadek,“ přiznává Dohnal.
Troufalost jednotlivců byla příležitostí pro vykročení z oficiálně schválené nabídky, kterou pro posluchače rozhlas měl. „Nabízel jim rádoby zrcadlo toho, jak je všechno v pořádku: Poupata a podobně. ‚Krásný úděl máme dnes!‘ Jakékoli temnější stránky života byly samozřejmě vyloučené,“ připomíná hudební publicista Jan Rejžek.
Zásadní roli měl v šíření zakázané hudby kritik Jiří Černý. „Uvedl talentovaného písničkáře Víťu Jasného. A pustil Karla Kryla,“ podotkl Rejžek. Kryl byl jedním z hudebníků, jejichž písně si lidé na páskách předávali nejvíce. Do oběhu se dostávaly taky modernější hudební projevy, třeba Pražský výběr. Černý či Rejžek hráli Výběr alespoň z kazet při poslechových pořadech v klubech.
Na kazetách se šířila i Marta Kubišová. Ta nakonec představovala začátek zlomu v rozhlasovém vysílání. Jednadvacátého listopadu 1989 zazněla v pořadu Noční proud její skladba Ring-o-ding. Poprvé se tak dostala do éteru od svého zákazu na začátku sedmdesátých let.
