Léta padělal obrazy, aniž by jejich pravost někdo zpochybnil, a když si odseděl trest, začal tvořit a prodávat pod vlastním jménem. Německý výtvarník Wolfgang Beltracchi nyní průřez svou tvorbou představuje v pražském Obecním domě. Jeho výstavy opakovaně provázejí otázky, kolik neodhalených falzifikátů nejen od Beltracchiho vlastně koluje trhem s uměním.
Výstava, kterou Beltracchi do Prahy osobně přivezl představit, nese název Divine Stories, tedy Božské příběhy. Lidi zajímá ovšem zejména ten jeho. Pětasedmdesátiletý výtvarník v nadsázce prohlašuje, že vyrůstal mezi anděly. V mládí totiž pomáhal svému otci restaurovat malby v kostelech. „Kdybych neměl takovou průpravu, nikdy bych se nestal falzifikátorem,“ říká.
Coby padělatel i autor vlastních děl vědomě navazoval na studium starých mistrů. Tvrdí, že těžké pro něj není napodobit Rembrandta, Vermeera ani třeba Michelangela. Umělci dnes podle Beltracchiho vlastní styl hledat nemusí. Sám svou metodu označuje za svobodnou. Své věci nedělal nikdy dvakrát. „Pro mě není uměním opakovat sám sebe, malovat ve svém stínu a být na první pohled Beltracchi. To nechci,“ vysvětlil.
Výstava tak představuje jeho práce provedené různými technikami a v různých stylech. Zpravidla jde o historické náměty viděné umělcovýma očima, některé formuloval jako poctu autorovi původní předlohy.
Tisíce Spasitelů světa
Těžištěm Beltracchiovy současné tvorby se staly biblické příběhy, o něž se ostatně zajímal odmala. V jednom ze svých předchozích cyklů například reagoval na prodej díla Salvator Mundi (Spasitel světa), který v roce 2017 změnil majitele za 450 milionů dolarů (tehdy necelých deset miliard korun).
Malba zobrazující Ježíše Krista drží aukční rekord vůbec nejdráže prodaného obrazu. Je připisovaná Leonardu da Vincimu, ovšem odborníci se na tom, že štětec vedla ruka renesančního mistra, stoprocentně neshodnou.
Beltracchi přemaloval Spasitele světa v duchu impresionismu, surrealismu nebo pop-artu – zřejmě i jako doklad, že mu opravdu žádný styl není cizí – a vytvořil rovněž tisíce digitálních verzí. Ty nabízí k prodeji v takzvané formě NFT, tedy non-fungible tokenu či nezaměnitelného tokenu.
Božské příběhy představují Beltracchiho díla převážně z poslední dekády zapůjčená ze soukromých sbírek. Vystavoval je už ve Vídni, Benátkách či Hamburku.
Prozradila ho špatná běloba
Ve známost vešel ovšem obrazy, k jejichž autorství se hlásit rozhodně nemohl. Svou padělatelskou „kariéru“ začal napodobováním rukopisu Pabla Picassa. „O Picassa mě požádal můj otec, když mi bylo dvanáct let. A když jsem mu ho namaloval, byl úplně zmatený,“ popisuje Beltracchi první pokusy, které ho vedly k rozvíjení výtvarného talentu nezákonným směrem. I když hned si důvod otcova úžasu neuvědomoval.
Jím padělaná plátna se dostala do soukromých sbírek i veřejných institucí. Beltracchi tvrdí, že spolu s dalšími třemi lidmi, včetně své manželky Helene (po níž převzal příjmení), napodobil během několika dekád styl sto dvaceti umělců. Na podvody se přišlo v roce 2010, Beltracchiho prozradilo použití titanové běloby při napodobování obrazu s koňmi od nizozemského výtvarníka dvacátého století Heinricha Campendonka. Ten by takový pigment těžko mohl použít, ale že barva obsahuje titan, na etiketě k Beltracchiho smůle chybělo.
„Nepostačí vizuální posouzení, provádíme fotodokumentaci. Na rámech a deskách mohou být různé nálepky nebo poznámky z výstav, bývají tam třeba i skvrny, které by tam být neměly, nebo plísně tam, kde se snažili ten obraz zestařit. Jde o kombinaci všech možných technik,“ přiblížila odhalování padělků znalkyně z Kriminalistického ústavu Ivana Turková.
Falešná bohatá babička
Manželé Beltracchiovi o původech padělaných obrazů vyprávěli smyšlenou historku. „Kontaktovala jsem galerie a experty. Hrála jsem roli bohaté dědičky,“ prozradila malířova žena. Dokonce se vydávala za onu majetnou příbuznou na údajných fotografiích z nikdy neexistujícího rodinného fotoalba, aby zvýšila věrohodnost kamufláže. Pravá na těchto snímcích nebyla ani babička, ani obrazy, vedle nichž pózovala – šlo o věrné falzifikáty z dílny Wolfganga Beltracchiho.
Čtyřčlenné skupině kolem manželů Beltracchiových vyměřil soud v Kolíně nad Rýnem za padělání v roce 2011 až šestileté tresty. Obžalovaní tehdy přiznali, že padělali čtrnáct obrazů výtvarníků klasické moderny, Maxe Pechsteina, Maxe Ernsta, Andrého Deraina a Heinricha Campendonka, a prodali je asi za deset milionů eur (zhruba 240 milionů korun).
Na dluhy vydělával ve vězení opět obrazy
Ještě za mřížemi získal Beltracchi sympatie veřejnosti, na rozdíl od okradených, většinou bohatých obětí, které se mu podařilo přelstít, uvádí agentura DPA. Vznikl o něm film i kniha.
Dluhy vůči poškozeným obchodníkům s uměním, které Beltracchimu kvůli podvodům vznikly, splácel prodejem vlastních děl. Maloval je i během výkonu trestu, který si částečně odpykával v otevřené věznici. Měsíčník The Art Newspaper v roce 2018 uváděl, že cena Beltracchiho děl sahá k třem stům tisícům eur (podle tehdejšího kurzu 7,8 milionu korun). Výtvarník dodával, že se většinou prodají, ještě než je vůbec dokončí. Ovšem mimo aukční síně, klasické galerie a veletrhy, mezi nimiž a Beltracchim panuje vzájemná nedůvěra.
Slušné jmění napravenému padělateli může přinést také prodej na trhu digitálního umění, kam před pár lety vstoupil prostřednictvím už zmíněných verzí obrazu Salvator Mundi, odhadoval švýcarský deník Tages-Anzeiger.
Padělky v Japonsku
Na svobodu se Beltracchi dostal v roce 2015. Objevily se však spekulace, že některé sbírky stále mohou obsahovat jeho padělky.
Kupříkladu loni na jaře oznámilo muzeum moderního umění v japonské Tokušimě, že má ve svých sbírkách Beltracchiho podvrh. Že certifikát pravosti je ve skutečnosti falešný, měl muzeu potvrdit i přímo padělatel.
Olejomalbu Na cyklistické dráze, údajně namalovanou Francouzem Jeanem Metzingerem v devatenáctém století, přitom instituce zakoupila za 67,2 milionu jenů (přes deset milionů korun) na konci milénia v dnes už zavřené galerii v Ósace. Prodejcem byl však německý obchodník s uměním, kterého soud poslal do vězení jakožto Beltracchiho komplice.
Podezřelých obrazů se ale v Japonsku objevilo mnohem více. Beltracchi japonské veřejnoprávní stanici NHK řekl, že nepadělal jen pro peníze. Hřálo ho také uznání od odborníků, když jeho práci neprokoukli. „Ta extáze byla neodolatelná. Jen si to představte. Všichni souhlasně přikyvují, jsou dojatí a říkají: ‚To je opravdu úžasné,‘“ zavzpomínal v rozhovoru.
Jeden ze sporných obrazů Kiki de Montparnasse dokonce přesvědčil i syna autora originálu, že to Moïse Kisling, ne padělatel zvěčnil na tomto aktu múzu pařížské avantgardy.
Údajně originálnější než Wej-wej a Koons
Beltracchi přesto tuto malbu vnímal jako jedinečnou, stejně jako své ostatní padělky. Ty nepovažuje za kopie, svěřil se časopisu The Art Newspaper. Protože v nich zúročil znalosti restaurátorství, kunsthistorie i anatomické kresby a na falzifikát přenesl ducha jiných umělců.
Naopak originalitu podle jeho názoru postrádá tvorba některých současných umělců, ne-malířů, jejichž díla mají cenovky s řadou nul – jako americký výtvarník Jeff Koons, kterého proslavila socha ocelového králíka, nebo Číňan Aj Wej-wej, který svou kritiku nejen čínského režimu rád vyjadřuje monumentálními instalacemi. „Lidé jsou klamáni, podváděni a investují své peníze do velmi nejasné záležitosti,“ prohlásil Beltracchi. Sebe přitom považuje za jednoho „z největších padělatelů, jací kdy existovali“, a „součást dějin umění“.
Falza od Beltracchiho odhalená v Japonsku dokládají geografický rozsah a dlouhý dosah umělecké kriminality a naznačují vysokou pravděpodobnost dalších nepříjemných nálezů v budoucnu, vidí list The New York Times příběh jednoho padělatele jako dílek mnohem širší a nepřehlednější mozaiky. Která navíc nejspíš nikdy úplně rozkrytá nebude, protože oběti trestných činů spojených s uměním obvykle nechtějí své omyly zveřejňovat a znalci zase nepřekypují ochotou zpochybňovat už jednou potvrzenou pravost, protože pak můžou čelit soudním žalobám.












