Na Zemi ráj neexistuje, jsme tak prohnilí, říká držitel Nobelovy ceny

Nahrávám video

Ve svých románech se zabývá tématy domova, vykořenění či kolonialismu. Držitel Nobelovy ceny za literaturu Abdulrazak Gurnah navštívil pražský veletrh Svět knihy. Nejprestižnější ocenění v oboru získal v roce 2021 jako teprve druhý laureát ze subsaharské Afriky. Je autorem knihy Ráj a v rozhovoru pro ČT24 říká, že na Zemi ráj neexistuje. Rozhovor s ním vedl Tadeáš Hlavinka.

Četl jsem, že váš pravděpodobně nejznámější román Ráj trvalo napsat několik let. Procestoval jste všechna místa, kde se příběh odehrává?

Ne, všechna ne. A neřekl bych, že samotné psaní trvalo dlouho. Bylo to tak: začal jsem ho psát, ale pak jsem měl jiné věci na práci. A trvalo několik let, než jsem se k němu vrátil. Nepracoval jsem na něm celou tu dobu, částečně i proto, že jsem skutečně cestoval. Během asi šesti týdnů jsem navštívil různá místa na pobřeží východní Afriky. A když jsem se vrátil, chystal jsem se napsat něco jiného, chystal jsem se napsat esej. Ale po návratu jsem byl plný té krajiny, věcí, které jsem viděl, a příběhů. Pak jsem si vzpomněl na tu rozdělanou práci – a tak jsem napsal román. Potom to už netrvalo dlouho. Nebyly to roky práce, byla to pauza mezi tím, kdy jsem dostal nápad a kdy jsem byl v pozici ho uskutečnit. Tak to se psaním chodí. Někdy si zapíšete krátkou epizodu a po letech se k ní vrátíte, abyste zjistili, co se s ní stalo.

V knize se objevuje několik různých představ o ráji. Různé postavy si ho mohou představovat odlišně. Máte nějaký svůj vlastní, osobní ráj?

Ne, ne v tomto smyslu. Ale když se podíváte na samotnou myšlenku ráje, tak jejím původem je zahrada. Vytvoření zahrady. Ne takové, jakou máme ve svých domovech, ale spíše parku, který je pokusem obnovit ráj na Zemi. Ten park by vypadal tak, jak to bylo popsáno. Tak, jak očekáváme, že by vypadal, pokud bychom měli to štěstí a do ráje se dostali. To se týká muslimů. Takže by tam byla voda, určité druhy rostlin a tak dále. Ale v mé knize je i ironie – v tom, že rájem nazývám obrovskou krajinu, která ale žádným rájem na Zemi není. Je jiná, je plná lidí, sporů, násilí, hádek a příběhů. Jako skoro každé jiné místo. Pohrával jsem si s myšlenkou ráje jako jakéhosi vyvolávání, invokace ráje na Zemi, a s realitou – ta je taková, že ve skutečnosti jde o krajinu bolesti a vykořisťování a tak dále.

Pokud tomu rozumím správně, tak ráj zkrátka nemůže existovat, aniž by existovaly ty špatné věci mimo něj.

Na Zemi určitě ne. Možná, pokud je nějaký ráj někde jinde, ale na Zemi ne. Protože jsme tak prohnilí. Ať už jsou kdekoliv, lidské bytosti prostě budou lidskými bytostmi. Budou kruté a budou dělat všechny ty kruté věci, které neumíme přestat dělat.

Když jsem Ráj četl, hodně jsem myslel na knihu Srdce temnoty od Josepha Conrada. Přemýšlel jsem, jestli je tento typ literatury ze starých koloniálních časů stále v něčem relevantní, jestli bychom ho měli stále číst.

Ano, měli. Musíme pochopit, co se dělo v myslích lidí, kteří přetvářeli tento svět. Zvlášť evropský kolonialismus v uplynulých sto, sto padesáti letech proměnil svět. Vytvořil nové země a dělal další věci, které dodnes prožíváme, a je to velmi složité. Musíme porozumět tomu, co se dělo. Co si mysleli, že dělají, a jak se stalo, že v tom uspěli. Musíme porozumět té mentalitě. Musíme porozumět ne tomu, co nám říkali, ale jak sami rozumíme tomu, co nám říkali. A toho se nedá docílit, když zavřeme oči a řekneme „tohle už nebudu číst“. Když jsem učil, učil jsem i o této literatuře, protože abychom rozuměli dnešku, musíme rozumět tomu, co nás sem přivedlo.

Jedním z hlavních témat veletrhu je Evropa. Vy v Evropě žijete už dekády. Co podle vás v dnešní době znamená být Evropanem?

Myslím, že to je otázka na vás.

Mě by právě zajímala vaše zkušenost.

Ne, nemůžu vám říct, jaké je být Evropanem. Jsou to Evropané, kdo si musí odpovědět na tuto otázku. Oni sami jsou zodpovědní za to, kým jsou, jakým způsobem přemýšlí a čemu věří. Nemůžu vám říct, co by Evropané měli nebo neměli dělat, co mohou nebo nemohou dělat. Sami Evropané by se měli zkoumat a zjišťovat, jestli je to, kým jsou, dobré, správné a spravedlivé. Měli by se sami ptát: „Co bych měl dělat? Jaká je teď má zodpovědnost?“ Tuto otázku můžete položit komukoliv jinému. Co to znamená být Zanzibařan? Tuto otázku si mohou klást jen oni sami. Kdybych se zeptal vás, co to znamená být Afričanem, co mi řeknete? Že bych se měl zeptat Afričana.

A nepovažujete se částečně za Evropana?

Pokud evropanstvím myslíte to, že jsem občanem evropského státu, pak ano, jsem občanem Spojeného království. Žiji tam, pracuji tam... Ale to ze mě ještě nedělá Evropana v nějakém hlubším slova smyslu. Ano, v tom volnějším významu jsem občanem evropského státu, ale také jsem Zanzibařan. O tom, co znamená domov nebo příslušnost, teď musíme přemýšlet jinak. Pravděpodobně jsme vždy museli, ovšem teď je to naléhavější – kvůli lidem, kteří zpochybňují možnost toho, že někdo má více identit. Předtím, než jsem sem přijel, jsem mluvil s jedním člověkem, který je Čechem, jeho otec žije v Anglii a on je schopný sám sebe vnímat jako někoho, kdo je schopný žít v obou prostředích. A takových je nás spousta – lidí, kteří nemusí říkat, která identita je ta hlavní. Pro mě jsou hlavní obě.

V jedné recenzi jsem četl, že vaše knihy čtenářům nějakým způsobem pomáhají k porozumění a empatii. Píšete s tímto záměrem?

Mé psaní vychází z různých podnětů a důvodů, ambicí a tužeb. Myslím, že píšu hlavně o tom, co znám, na čem mi záleží a u čeho cítím, že o tom chci mluvit. Samozřejmě je skvělé, pokud si čtenář řekne „vím, o čem mluví, protože smýšlím stejně“ nebo „to jsem nevěděl, teď jsem pochopil něco nového“. Je mnoho možností. Ale jako spisovatel nemůžete – aspoň já takový nejsem – začít psát s tím, že ve čtenáři vzbudíte sympatie k nějaké určité věci. Jsou to výsledky, které nemůžeme předpokládat. Ve skutečnosti vás ty výsledky mohou někdy překvapit. A v tom je krása literatury.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Betonová zeď se mění v galerii street artu pod širým nebem

V ulici Vlastina v Praze aktuálně vzniká umělecké dílo s názvem Mural Ruzyně, které promění více než 700 metrů dlouhou betonovou stěnu patřící ministerstvu obrany v galerii současného street artu pod širým nebem. Projekt, na kterém se podílejí tři desítky streetartových umělců z Česka i zahraničí v rámci festivalu Urban Pictus, bude vznikat do 30. června. Výsledné dílo o rozloze přibližně 1800 metrů čtverečních propojí téma „Krása města v pohybu“.
před 22 hhodinami

Zpívala a navíc bez hidžábu. 74 ran bičem připomnělo tlak na Íránky

Jsem dívka, která chce zpívat pro zemi a lidi, které miluji, napsala pod video se svým koncertem íránská zpěvačka Parastu Ahmadíová. Soud této hudebnici i osmi členům kapely a produkčního týmu uložil trest sedmdesáti čtyř ran bičem. Za to, že vůbec zpívala veřejně – a navíc bez hidžábu. Kritici islámské republiky i některá média vnímají rozsudek jako doklad sílícího tlaku íránských úřadů proti ženám a svobodě uměleckého projevu.
24. 6. 2026

Na Goethově stezce v Karlových Varech byla odhalena monumentální plastika AJ VANA BE

Téměř sedm metrů vysokou sochu sestávající z třiceti dvou vintage van je možné nyní spatřit před Galerií umění Karlovy Vary na Goethově stezce. Autor díla Benedikt Tolar jím reaguje na téma vody jako vzácného zdroje, které spojuje s principy upcyklace zastaralých smaltovaných van, jež neodmyslitelně patří k socialistickému bydlení v panelácích. Tvar těchto van pak tvoří prostor pro světelnou show synchronizovanou s hudbou. Hudební báseň inspirovanou umístěním sochy i návštěvami německého básníka Johanna Wolfganga Goetha, kterou speciálně pro Karlovy Vary zkomponoval Vladimír Štambach, se rozezní každou půlhodinu vždy mezi 9. a 22. hodinou.
24. 6. 2026

Obsluhoval jsem anglického krále, říkají i v divadle Mana

Příběh obyčejného českého číšníka na pozadí velkých dějin dvacátého století převypravuje Vršovické divadlo Mana. Na pražské jeviště převedlo novelu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále.
24. 6. 2026

Dagmar Havlová odvolala souhlas k užívání jména Václav Havel knihovnou

Dagmar Havlová odvolala souhlas k užívání jména Václav Havel v názvu knihovny. Odůvodnila to tím, že ztratila důvěru v současné vedení a směřování instituce. Nechce také nadále nést odpovědnost za způsob, jakým bylo jméno prvního českého prezidenta používáno. Osobnostní práva k názvu knihovna potřebuje, aby mohla pokračovat ve své činnosti. Správní rada knihovny podle svého předsedy Davida Duška informaci vyhodnocuje.
23. 6. 2026Aktualizováno23. 6. 2026

Soud zrušil verdikt, kterým poslal Jirouse do vězení za proslov

Soud zrušil verdikt, kterým poslal v roce 1978 na rok a půl do vězení představitele českého undergroundu Ivana Martina Jirouse, zvaného Magora. Za mřížemi skončil kvůli proslovu na vernisáži, během kterého prohlásil, že zanikne Socialistický svaz mládeže. Soudy v úterý rehabilitovaly také dva disidenty – Václava Bendu a Jaroslava Kukala.
23. 6. 2026

Hřebejk točí pro ČT Jobovku

Jan Hřebejk režíruje pro Českou televizi nový seriál Jobovka. Pojednává o rodinných vtazích, ústřední manželský pár hrají Marika Šoposká a Jiří Havelka. Natáčí se na západě Čech v Plzeňském kraji.
23. 6. 2026

Všechny Kunderovy francouzské romány už vyšly česky, jako poslední Pomalost

V brněnském nakladatelství Atlantis vyšel román Milana Kundery Pomalost, původně napsaný ve francouzštině. Všechny Kunderovy romány jsou tak již dostupné v českém jazyce.
23. 6. 2026
Načítání...