Jak avizoval už před nástupem do vězení, bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy o svém třítýdenním pobytu za mřížemi napsal knihu. Novinka Deník vězně tak přibude do knihovny vedle titulů od jiných autorů, kteří se také v knize podělili o své vězeňské zkušenosti.
Kniha s názvem v originále znějícím Le journal d'un prisonnier už je v předprodeji, k dostání má být 10. prosince. „Ve vězení není co vidět ani co dělat. Bohužel je tam neustále hluk. Ale stejně jako v poušti se ve vězení posiluje vnitřní život,“ stojí ve zveřejněné ukázce ze Sarkozyho dalšího literárního počinu. Bývalý francouzský státník je už autorem několika knih.
Do pařížské věznice La Santé poslal prvoinstanční soud Sarkozyho na pět let v kauze nelegálního financování vítězné prezidentské kampaně v roce 2007 penězi z Libye. Nicméně Sarkozy za mřížemi pobyl jen od 21. října do 10. listopadu, protože soud povolil, že na odvolací řízení, které začne v březnu příštího roku, může počkat na svobodě pod podmínkou soudního dohledu.
Které známé autobiografické knihy z vězení mohou Sarkozymu sloužit jako inspirace?
Motýlek na útěku
U jména Henri Charriere můžou někteří tápat, ale pod přezdívkou Motýlek si ho zařadí téměř každý. Ve stejnojmenné autobiografické knize totiž popsal peklo věznění ve Francouzské Guyaně. Jeho vyprávění o tropickém šílenství ještě více proslavila filmová adaptace se Stevem McQueenem v titulní roli.
Nucené vyhnanství na tomto francouzském zámořském území v Latinské Americe podporoval zejména Napoleon III. Domníval se, že po australském vzoru se trestancům podaří nehostinnou kolonii osídlit, a nechal v polovině devatenáctého století zřizovat galejnické tábory. Henri Charriere tu svou přezdívku Papillon (tedy Motýlek) vyškrábal do vězeňské zdi zhruba o sto let později. Muž, pohybující se v pařížském podsvětí, si tu odpykával trest za vraždu pasáka.
Ďábelské ostrovy leží od pobřeží na dohled, jen třináct kilometrů vzdušnou čarou, přesto dostat se z nich jinak než lodí bylo takřka nemožné kvůli žralokům, silnému příboji a nevyzpytatelným proudům. V rozporu s knižním příběhem se odtud nepodařilo utéct ani Motýlkovi, tvrdil francouzský spisovatel špionážních románů Gérard de Villiers, který autenticitu Charrierova příběhu zpochybňoval.
Nabyl přesvědčení, že Motýlek se na svobodu nedostal z Ďábelských ostrovů na voru z kokosů, jak líčí v knize, ale v roce 1944 z věznice ležící na jihoamerické pevnině. Román o svém věznění napsal Charriere o další čtvrtstoletí později a bestseller mu na pár let, které mu zbývaly do konce dramatického života, zajistil slávu a peníze.
Skutečné místo Motýlkova útěku lze podle de Villierse vyčíst z archivů. „Je to směs mnoha příběhů. Není to podvod úplně celé, protože Charriere ve vězení opravdu byl, ale nejpůsobivější části románu neprožil osobně,“ domníval se. S autorem se osobně setkal ve Venezuele, kde Charriere po útěku žil. Popsal ho jako „tlustého a mohutného tlučhubu, místního tropického trampa“.
Ředitel cestovní kanceláře z Francouzské Guyany v roce 2000 agentuře Reuters řekl, že Motýlka s nadšením nevítali ani bývalí vězni z trestaneckých kolonií. „Vydělal peníze na osudech nejdrsnějších odsouzenců. Když ho spatřili, gesty mu naznačovali, že ho uškrtí,“ uváděl.
Mimochodem nedaleko Ďábelského ostrova má do roku 2028 vzniknout nová věznice pro drogové zločince a radikální islamisty. Plán na její výstavbu oznámil letos v květnu francouzský ministr spravedlnosti Gérald Darmanin.
„Vysoká hra“ Julia Fučíka
Slovy „Lidé, měl jsem vás rád. Bděte.“ končí Reportáž psaná na oprátce, která před listopadem 1989 patřila k povinné četbě. Jejich autora – novináře, politika, literárního a divadelního kritika Julia Fučíka – zatklo v roce 1942 gestapo za zapojení do komunistického odboje. V následujícím roce byl odsouzen k smrti a popraven.
Své poznámky Fučík psal v pankrácké věznici a rukopis ven tajně posílal po dozorci na útržcích toaletního papíru. Do strojopisných přepisů už v roce 1945 zasahovala cenzura. Z rukopisu vypustila pasáž, ve které autor píše o výpovědích na gestapu. Tato část textu podle znalkyně Fučíkova díla Jaroslavy Janáčkové dokazuje, že Fučík na gestapu vypovídal, ale ne, že by někoho udal. Dosvědčují to i výslechové protokoly. Pasáž ale vadila přímočaré komunistické představě hrdinství, tvrdí Janáčková. Fučík podle ní naopak chránil Františka Halase, Jaroslava Seiferta a další lidi z oblasti kultury.
Na motácích Fučík popisuje mučení v Petschkově paláci, prapodivný vztah s vyšetřovatelem, Čechem Böhmem, blízkost smrti, dozorce i spoluvězně. A rovněž zradu, kterou přisoudil svému kamarádovi Jaroslavu Klecanovi, jenž v textu vystupuje pod přezdívkou Mirek, zatímco on, Fučík, nezradil. Jen „hrál vysokou hru“.
„Fučíkův druhý život byl poznamenán dvojím výkyvem. Jeden ho vynášel do nebes jako božskou bezchybnou bytost, vytvářel jeho kult a v tomto smyslu zneužíval jeho památku,“ podotkl v roce 2007 při křtu nového vydání Reportáže publicista Zdeněk Mahler. Po listopadu 1989 podle něj následovalo „přešlápnutí z levé nohy na pravou“ a objevila se ideologická zášť.
Solženicyn v gulagu
Perzekuci komunistického režimu poznal na vlastní kůži ruský spisovatel Alexandr Solženicyn. Jeho dílo je svědectvím poměrů v nápravně-pracovních táborech za Stalinovy éry. Solženicyn byl zatčen na sklonku druhé světové války, osudnou se mu stala korespondence s kritickými poznámkami na adresu sovětského vedení. Neomluvilo ho ani, že měl z bojů, do nichž se zapojil jako důstojník dělostřelectva, dvě vyznamenání.
Na osm let skončil v trestném táboře Gulag. V roce 1953 byl na smrt nemocný propuštěn, další tři roky ale strávil ve vyhnanství v Kazachstánu, kde učil negramotné děti matematiku. A vyléčil se.
Jeho povídka Jeden den Ivana Děnisoviče byla prvním uměleckým dílem z prostředí sovětských koncentračních táborů legálně publikovaným v tehdejším SSSR. Solženicyn ji vydal v roce 1962, v časech politického tání. Titulní postavu vytvořil podle někdejšího spolubojovníka, v příběhu ale zúročil své vlastní zkušenosti z lágru. Povídka si získala obdiv i na Západě a Solženicyn v roce 1970 získal Nobelu cenu za literaturu. Nepřevzal si ji kvůli obavám, že se nebude moct vrátit do vlasti, v té době už totiž proti němu sílil tlak sovětské moci.
První díl jeho stěžejního díla Souostroví Gulag tak vyšel ve Francii, do zahraničí byl následně donucen odejít i Solženicyn. „Věnováno všem, jimž život nestačil, aby o tom vyprávěli,“ napsal v předmluvě ke knize, která se stala synonymem politické a lidské obžaloby stalinismu. Mimo jiné narušila stále idealizované představy, jež si o Sovětském svazu udržovali někteří salonní levicoví intelektuálové. Úvahy o absurditě a nesmyslné krutosti sovětského zákonodárství staví Solženicyn na osudu jednoho vězně, kterého sleduje od zatčení po transport do tábora.
Havel píše Olze
První český prezident Václav Havel o Solženicynovi řekl, že je „strašlivým pramenem pravdy“. Společnou měli zkušenost s nesvobodou v komunistické diktatuře a s korespondencí zpoza mříží. Havel psal – později knižně vydané – Dopisy Olze, tedy psaní adresované své manželce Olze Havlové. Své myšlenky jí sděloval aspoň písemně od května 1979, kdy byl zatčen a umístěn do vyšetřovací vazby, do února 1983, kdy mu byl ze zdravotních důvodů přerušen výkon trestu.
„Milá Olgo, astrologové měli, jak se ukazuje, pravdu, když mi předpovídali na tenhle rok zase vězení a když říkali, že bude horké léto,“ začíná první z psaní.
Havel měl zákonný nárok napsat dopis manželce jednou týdně, o odeslání soukromé pošty však rozhodoval cenzor. Pokud dopisy prošly cenzurou, kolovaly nejprve mezi přáteli, později byly otiskovány v exilových časopisech nebo v zahraničním tisku. „Od prkotin po hluboce filozofické úvahy, od legračních k vážným“ shrnul obsah listů skladatel Petr Kotík, jenž už v osmdesátých letech Dopisy Olze zhudebnil. Odpovědi, které Olga Havlová posílala svému muži do vězení, se ale ztratily.
Knihu o pobytu za mřížemi chystá i bývalý starosta pražských Řeporyjí Pavel Novotný.
