Jako krásné, ale zároveň děsivé vnímá režisérka Pepa Lubojacki reakce diváků z festivalu Berlinale na svůj dokument. Potvrdily jí, že její zkušenost není ojedinělá. V koprodukčním česko-slovenském snímku Kdyby se holubi proměnili ve zlato zachytila boj se závislostí ve vlastní rodině. Z Berlinale si odvezla cenu pro nejlepší dokumentární film. Mluvila o něm i s Terezou Řezníčkovou v Událostech, komentářích.
Dokument natáčela Lubojacki na telefon, natočený materiál zkombinovala se stylizovanými vzpomínkami nebo animovanými fotografiemi. Divákům tímto způsobem zprostředkovává téma, které se jí velmi osobně dotýká – snaží se pochopit, proč její starší bratr a dva bratranci žijí bez domova a zápolí se závislostí.
Lubojacki mluví o tom, že se potýkala s nastavováním toho, co a jak zveřejnit. „Nakonec jsem se musela rozhodnout, že žádné hranice moc mít nebudu, protože jsem měla problém s dost intenzivní sebecenzurou a hodně špatně se mi natáčelo,“ popisuje. Přemýšlení o vhodnosti odložila proto až na zpracování natočeného materiálu ve střižně. „Myslím, že se mi to povedlo vybalancovat, jak nejlépe jsem mohla,“ doufá. Její příbuzní navíc měli právo veta.
Bratr výsledný dokument viděl. Podmínkou Lubojacki bylo, aby ho zhlédnul střízlivý. „Bylo to pro něj těžké, ale zároveň se u toho hodně smál, pak plakal, ale mám pocit, že byl na sebe pyšný, což mě hodně dojalo, protože když jste nějakou dobu na ulici nebo máte problém se závislostí, tak moc pyšní na sebe nejste, i když to třeba nedáváte najevo,“ říká režisérka.
Podotýká, že přesto všechno se do jejího filmového pohledu na staršího bratra promítá jistá dětská naivita, s níž ho viděla a vidí – jako svého hrdinu z dětství. „Brácha byl v pohodě se vším, co tam bylo, ač říkal, že je to drsné, ale je to realita závislosti, takže ani pro něj to nemělo smysl uhlazovat,“ dodává.
Diváci s režisérkou sdíleli své zkušenosti
Ke zdokumentování problémů ve vlastní rodině přivedl Pepu Lubojacki mimo jiné předpoklad, že obdobnou zkušenost se závislostí vlastní či blízké osoby má řada lidí, o čemž se ale příliš nemluví, tedy si mohou připadat izolovaní. Tento dojem se jí potvrdil po festivalových projekcích.
„Chodilo za mnou opravdu velké množství lidí, což je krásné, ale zároveň děsivé. Zazněly věci typu, že se ti lidé poprvé v životě nestydí, že si připadají konečně vidění, mají odvahu to najednou s někým sdílet,“ upřesnila.
Ocenění z Berlinale hodlá dokumentaristka využít k podpoře lidí, kteří bojují se závislostí, a lidí bez domova, jak oznámila už na slavnostním ceremoniálu Berlinale.
A má i další filmařské plány. „Chtěla bych natočit experimentální film o holubech, tentokrát bez závislosti, ale ještě nemám něco úplně konkrétního,“ naznačila. Její oceněný snímek z berlínského festivalu se mezitím dostane i k českým divákům, promítat v kinech by se měl letos na podzim.
