V rámci operního festivalu Dny nové opery Ostrava (NODO) zazní ve světové premiéře nové dílo skladatele Daniela Lo A Woman Such as Myself (Žena jako já) podle novely čínské spisovatelky Xi Xi. Představení se uskuteční v areálu bývalého Dolu Hlubina. Umění na nezvyklých místech čili site specific art je v posledním půlstoletí stále výraznějším trendem i v konzervativní opeře, dříve uzavřené do divadel a koncertních síní.
Móda nosit umění na netradiční místa zasáhla už i operu. V Ostravě nalíčí mrtvoly v Dole Hlubina
Jako site specific (v doslovném překladu místně specifické) se označuje takové umění, které vzniká pro konkrétní prostor, jehož genius loci určuje výsledný charakter díla. Může jít v zásadě o libovolné místo – v přírodě nebo v historickém centru velkoměsta, jednoduše či obtížné přístupné, oblíbené či stranou zájmu, profánní i sakrální. Často je záměrem umělců upozornit na místa chátrající, jimž by společnost měla věnovat péči.
„Díla, která vznikla v těchto určitých prostorách, se nedají bez dalších zásahů a úprav přenést na jiné místo a právě v tom spočívá jejich jedinečnost a neopakovatelnost. Jejich neoddělitelnou součástí je prostorový rámec, který jim poskytuje kontext – architektonický, často i historický, kulturní, ale i sociální, psychologický, často i politický,“ vysvětlila v článku historička umění Radoslava Schmelzová.
V posledních desetiletích se o čistokrevné místně specifické umění nebo alespoň o počin mimo klasické kamenné instituce pokusil snad každý výtvarník, hudebník, divadelník, performer, jedno zda experimentátorského či mainstreamového ducha, avšak pokud možno na intermediálním pomezí mezi jednotlivými disciplínami. S nadsázkou lze poznamenat, že je málem obtížnější vydat se za uměním do divadla nebo galerie než do chátrajícího kostela či odstavené fabriky.
Site specific a opera
O jak oblíbenou tendenci jde, dokládá i fakt, že se site specific nevyhnul ani tradičně konzervativní opeře. Kravatu a sako či velkou večerní snad lze ve vhodný večer zvolit na velkolepě pojaté operní produkce v amfiteátru v italské Veroně, tedy pokud neprší. Totéž platí pro operní festival v antickém divadle ve francouzském Orange.
Turecký Aspendos se nachází ještě o několik set kilometrů jižněji než Verona či Orange, tudíž se do starověkého amfiteátru z důvodu úmorného vedra i na operu připouští i méně slavnostní oblečky. A doporučuje se lahev s vodou. Prostředí starověkého amfiteátru však typickým příkladem site specific není, svou atmosférou proměňuje spíše diváka než samotnou inscenaci.
GALERIE
Veronský amfiteátr, v němž se hraje opera
Neobvyklejší podívanou skýtá letní festival v rakouském městě Bregenz na břehu Bodamského jezera. Disponuje největší jezerní scénou na světě, která pojme 7 tisíc diváků, a hraje se i na vodní hladině. Režiséři světového renomé se předhánějí v opulentních kreacích, které vrcholí závěrečným ohňostrojem. Někteří fajnšmekři si však stěžují na nepřirozeně znějící amplifikovaný zvuk.
Tomu se lze vyhnout ve švédské Dalhalle. Nádherné přírodní jeviště, které se nachází uprostřed lesů na dně kráteru, jenž vzniknul před 360 miliony lety po dopadu meteoritu, má dokonalou akustiku. V minulosti se zde těžil mramor, od 90. let místo od června do září hostí několik desítek hudebních událostí různých žánrů včetně opery. I v inscenacích v Dalhalle hraje voda podobně jako v Bregenzu důležitou roli, hodila se třeba ve Wagnerově Zlatu Rýna.
Blíže k pravé esenci site specific měl projekt britského hudebního divadla Mammoth, který se uskutečnil v londýnské prodejně nábytkářské firmy IKEA. Opera Toma Lanea, v níž se kromě čtyř pěvců a klasických nástrojů hrálo i na pánve či na struhadlo, nesla titul Flatpack čili v překladu Ke smontování.
Jak lze v obchodním domě IKEA očekávat, hra pojednávala o nábytku a dramatech, jež skýtá nakupování. Že jde o sarkasmus, IKEA buďto nepochopila, nebo jí to nevadilo. Z amorfního opakování korporátních sloganů a exoticky znějících jmen ikeáckých výrobků krystalizuje palčivá tenze mezi životními partnery a jejich osamocenost.
Opera v Šárce i pod Zelným trhem
Operní site specific se nevyhnul ani České republice. Zmíněníhodným počinem bylo kupříkladu uvedení opery Philipa Glasse Les enfants terribles (Příšerné děti), jež v areálu psychiatrické nemocnice v Bohnicích připravili režisérka Alice Nellis a dirigent Petr Kofroň ve spolupráci s Pražským quadriennale. Dílo podle novely Jeana Cocteaua líčí duševní izolaci od reality. Proto Bohnice.
Nedávno byla příznivě přijata opera Faust a Markétka Charlese Gounoda, s níž se brněnský operní soubor uchýlil do obřího kovového pavilonu P tamního výstaviště. Pod režijním vedením Jiřího Heřmana vznikla odvážná a moderní inscenace, která právě díky skvělé práci s prostorem ohromuje svou okázalou velkolepostí. Grand opéra par excellence.
Každé léto lze na operu shlížet i z otáčivého hlediště v Českém Krumlově. Velkou popularitu si získala také představení pod širým nebem v pražské Divoké Šárce. Návštěvníků bývá okolo 15 tisíc, sedí na vlastních dekách, kdo si nepřinese vlastní zásoby, pořídí si buřta a pivo. I proto událost připomíná obří piknik, který poslechu klasických českých oper propůjčuje domáckou atmosféru.
Režisér Lukáš Trpišovský při generální zkoušce Janáčkovy Lišky Bystroušky v Českém krumlově
Některé menší soubory se na site specific specializují, třeba brněnský Ensemble opera diversa, který před rokem a půl uspořádal minifestival, který obecenstvo zavedl do několika nezvyklých prostor. Hrálo se v podzemním labyrintu pod Zelným trhem, v bývalé vězeňské kapli či v tovární hale MEZ v Židenicích.
Líčení mrtvol v Dole Hlubina
Opera Žena jako já v ostravských Starých koupelnách Provozu Hlubina, již na středeční večer přichystal festival NODO, tak není ani v republikovém, ani světovém kontextu ničím bezprecedentním. Ostatně, bývalý černouhelný důl po své rekonstrukci slouží jako zázemí pro kulturní akce relativně často. Kombinace industriálního prostředí s lehce bizarním příběhem spisovatelky Xi Xi však i přesto slibuje umělecký zážitek lišící se od představení v klasických operních domech.
A Woman Such as Myself (Žena jako já) je komorní opera vycházející z povídky jedné z nejznámějších čínských spisovatelek Xi Xi. Hrdinka příběhu pracuje v pohřebním ústavu, kde líčí zesnulé. V úvodu čeká v kavárně na svého přítele jménem Léto. Čas si krátí vzpomínáním na to, jak se od tety řemeslu naučila, jak od ní její zaměstnání odstrašilo kamarády a jak se zrodil její vztah s Létem, který si ji spletl s kosmetičkou líčící nevěsty. Léto vchází do podniku s velkou kyticí a hrdinka mu slíbí, že ho vezme s sebou do práce…
Libreto se odvíjí v podobě dlouhého, přelétavého vnitřního monologu, jehož jednotlivé části propojují volné asociace. Opera tak přejímá volně plynoucí strukturu, která odráží vyprávěcí model předlohy.
Na příkladu Dolu Hlubina lze demonstrovat šťastný výsledek snah, jejichž součástí je i site specific art. Těžba v dole ustala v roce 1991 a dlouho se nevědělo, jaké by mohlo být jeho další využití. Podle původních plánů města měl být areál dokonce srovnaný se zemí.
Když členové spolku Provoz Hlubina začali ve zcela autentickém prostředí starých hornických koupelen v roce 2010 pořádat koncerty a výstavy, nebyla tam voda ani elektřina, zápasili s všudypřítomným černým prachem a špínou. Nakonec ale uměním prostor oživili, podařilo se jim získat velkorysou dotaci z unijních fondů a dnes je z něj multifunkční kulturní centrum, které hostí nejen světové operní premiéry.