Národní divadlo Brno premiérovalo operu Charlese Gounoda Faust a Markéta. V neobvyklém prostoru obřího kovového pavilonu P na brněnském výstavišti vznikla pod režijním vedením Jiřího Heřmana odvážná a moderní inscenace, která ohromuje svou okázalou velkolepostí, jak se na grand opéru sluší. Krásnými hlasy nadchli Jiří Brückler, Jan Šťáva a především úžasná Pavla Vykopalová.
Zatímco v Janáčkově divadle v Brně pokračuje rekonstrukce, tamní operní soubor se s poslední letošní premiérou uchýlil do pavilonu P brněnského výstaviště. Monstrózní výstavní hala o délce 214, šířce 90 a výšce 12 metrů na první pohled nepůsobí jako vřelé místo pro ušlechtilé hlasy a jejich obdivovatele v kravatách a večerních toaletách. Avšak co se mohlo zdát jako handicap, proměnil režisér a umělecký šéf brněnské opery Jiří Heřman v devízu jednoho z nejvydařenějších inscenačních experimentů posledních let.
Grand opéra čili velká francouzská opera, jak je Gounodův Faust obvykle charakterizován, se mimo jiné vyznačovala okázalou jevištní podívanou, jíž v devatenáctém století jímala publikum. Heřmanovi se podařilo nalézt prostředky, jimiž lze uvést člověka v úžas i dnes, čímž učinil označení „grand“ platné i v jednadvacátém století.
Nejde ale jen o titánské rozměry plochy, na níž se pěvci, sboristé a tanečníci pohybují, obvykle poklusem. Pavilon P pochopitelně nedisponuje orchestřištěm, dirigent a muzikanti jsou proto umístěni do dřevotřískovými deskami ohraničené buňky na kraji scény. Zaniká tak propast mezi hledištěm a jevištěm, což vede k fenomenologicky nové kvalitě, opera se stává taktilnější, svým způsobem realističtější, aniž by zanikala její imaginativní neskutečnost.
Faust a Mefisto usouvztažnění
Samotná inscenace je strhující. Režisér především skvěle kombinuje velké obrazy s akcí. Mísí se tak typicky operní výrazové prostředky s detailností a až filmově pojatým odvíjením děje, na což si diváci rychle a rádi zvykli v souvislosti s populárními videopřenosy z operních domů.
Náramně odvyprávěna je třeba hned úvodní sekvence, při níž Markéta vypravuje svého bratra Valentina do války a loučí se s ním. Jde o děj odehrávající se na periferii divákovy pozornosti, jejíž centrum se nachází uprostřed scény u velkého kruhu, dominantního motivu inscenace. Tam dochází k setkání a námluvám Fausta s Mefistofelem, který doktorovi dívku zjevuje coby vidinu krásného mládí, dovtípí se publikum.
Tento dvojí plán dává vzniknout iluzi jakéhosi vnitřního místa mimo časoprostor, v němž ke konfrontaci s ďáblem dochází. Lidská mysl je tím usvědčena jako původce a příčina zla, jež je jí vždy inherentní, Faust a Mefistofeles jsou vylíčeni jako pandán, usouvztažněné prvky, které jsou buďto v opozici, nebo do sebe kolabují. Satana se člověk nezbaví nikdy.
Filosofujících momentů předvede Heřmanův Faust více, nepřehlédnutelná je třeba hra se světlem na stylové a po většinu času zšeřelé scéně Pavla Svobody. Na interpretaci je ale třeba vyhradit si čas po skončení opery, během ní se neustále něco děje a divák má problém vše usledovat.
Paralelními akcemi je nasycené hlavně druhé jednání, v němž jsou téměř k dokonalosti dovedeny herecké výkony sólistů. Za etudu se stolkem, u nějž si postavy předávají iniciativu, by se nemuseli stydět ani činoherci.
Heřman si při režírování správně všímá hudby a jejích jemných nuancí, které by leckdo přeslechl. Třeba ve čtvrté scéně třetího jednání, kdy Faust pronikne k Markétě do ložnice a zpívá lyrickou árii Salut, demeure chaste et pure. Náhle hudba navzdory rozněžnělému libretu potemní a znervózní, čehož Heřman využije – nechá Fausta vlézt své milé do skříně osahávat její šaty. Úzkost hudby je tak pochopitelná jako případ freudovské sublimace.
V blázinci se nepopravuje
Jednu výtku směrem k režijnímu pojetí je na místě vznést. V posledním dějství má Markéta čekat ve vězení na popravu. Namísto šatlavy se však její utrpení a vnitřní boj odehrávají v blázinci, což mátlo. Symbolicky jde sice o pochopitelnou metaforu, nakonec jsme všichni se svými vinami a strachy zajati ve vlastní více či méně popletené hlavě, jenže lidé ve svěracích kazajkách nebývají popravováni…
Celkově však byla atmosféra pátého jednání famózně svíravá, k čemuž pomohl i vynikající výkon tanečníků v choreografii Jana Kodeta. Dobře se pavilonem pohybovali i sboristé, aniž by se nechali vyrušit z koncentrace na zpěv. Snad jen na začátku opery neudělali sbormistrovi Pavlu Koňárkovi radost, při rychlé chůzi v kruzích nebyli zcela jednotní v nástupech, což však lze pochopit a s přihlédnutím k jinak bezchybnému přednesu omluvit.
Zásluhu na výkonu sboru nese také šéfdirigent Marko Ivanović, který prostřednictvím sofistikovaného systému poschovávaných televizních obrazovek obdivuhodným způsobem koordinoval pěvce na enormně rozlehlém jevišti, a ještě stihl energicky řídit orchestr, který po „odsunu“ na stranu sice byl trochu méně na uších, jeho role však v žádném případě nebyla jen doprovodná.
Ivanović na muziku dokázal upozornit v promyšleně zvolených detailech, třeba mimořádnou expresivitou na konci opery, kdy orchestr v jednu chvíli téměř explodoval. Dokázal ale prodat i valčíkovou tanečnost a něhu Gounodovy partitury, v několika místech upoutaly groteskně kvílící žestě, jindy usebranost až mystičnost hudby, nejen za zvuku varhan. Emotivní byly kontrasty a celková pečlivá výstavba pátého dějství.
I výběr sólistů pro premiérové představení se vydařil. Všichni zpěváci si s náročnými party poradili i v nestandartních akustických podmínkách pavilonu P, které se nakonec pro operní hlasy ukázaly jako příznivé. Jistě zazpíval José Manuel, byť jeho zpěv se halou prosazoval nejhůře. Bylo slyšet, že mu titulní role činí drobné obtíže, především v nejvyšších tónech. Právě díky jeho hereckému projevu také divák přesně věděl, kde jsou umístěny televize živě přenášející dirigentova gesta.
Gounod: Markéta
José Manuel doktoru Faustovi ponejvíce vtiskl slabošskou povahu, zřejmě v intencích režiséra, a nebýt přirozené vášnivosti španělského tenoristy, působil by jeho doktůrek jako jednostranná a plochá postava. Nicméně Faustova úloha je trochu nevděčná, Gounod větší důraz položil na Markétu, která je ve skutečnosti hlavní postavou, o její duši se totiž v této inscenaci hraje. Nádherně ji ztvárnila Pavla Vykopalová.
Nejenže sopranistka posluchače uspokojí pohyblivým, obratným a zároveň silným a znějícím hlasem, ale dokáže jej správně využít jak v lyrickém, tak dramatickém výrazu. Už v třetím dějství jí skvěle vyšel kontrast mezi písní o králi z Thule a árií o špercích, a když se po všech peripetiích na konci opery ve vzpomínkách vrací k prvnímu setkání s Faustem a přepíná zpět na „zamilovaný modus“, člověka mrazí. Ani po náročných partech a desítkách minut těžkého zpěvu jí hlas neztěžkl a zůstal skoro stejně průzračný, jako na začátku představení.
V roli Mefistofela bavil charismatický Jan Šťáva disponující mocným basem. Sršel energií a vytěžil svůdnost, démoničnost i vtip, které mu role nabídla. Nicméně několikrát výraz lehce „přepálil“, třeba v serenádě ve čtvrtém dějství bylo křiku příliš – na úkor zpěvu. V první scéně pátého aktu se pak dopustil chyb.
Hrdinně lesklým, ušlechtilým barytonem nadchnul Jiří Brückler, suverénní Valentin, jehož proklínání sestřičky patřilo k nejintenzivnějším pěveckým číslům večera. Roztomile neohrabanou kalhotkovou roli adolescentního Siebela stvořila Václava Krejčí-Housková, ladně pějící a hrající jako o život.
Byla radost sledovat, s jakou vervou se operní pěvci do Gounoda pustili. Jejich výkon udivoval dokonce i atletickými parametry. Prostor, na němž se hraje, je opravdu veliký, a každý sólista tak naběhal určitě několik kilometrů. Důstojně v tomto směru stačila obětavá Jitka Zerhauová, jejíž afektovaná stará Marta s chtivým libidem nutila k úsměvu a v dramatickém večeru poskytla chvilky odlehčení.
Potřebné, neboť nejde o jednoduše stravitelné divadlo. Stejně jako na orchestr, pěvce, sboristy a tanečníky, i na obecenstvo klade nadstandardní nároky. Nestačí bezduše zírat a poslouchat, byť představení působí i velmi bezprostředně, tělesně. Je třeba pokusit se inscenaci rozklíčovat a promyslet, jak tomu u Heřmanových režií bývá. Kdo se o to pokusí, může z divadla odejít duchovně obohacen. Snad se najde dostatek otevřených lidí, kteří výtečnou práci všech, kteří se na Faustovi a Markétě podíleli, ocení.
