Posledních dvacet let je Eurovize spojována především s písněmi v angličtině. Ne vždy tomu tak ale bylo. Soutěž stojí na reprezentaci různých kultur a hudebních tradic evropských zemí, a zpočátku proto všechny zúčastněné státy vystupovaly ve svých národních jazycích. O tom, jak se jazyková „krajina“ na Eurovizi v průběhu desetiletí měnila, napsal pro kulturní projekt Artillery novinář Suspilne Culture Vinston Von.
Zpočátku neexistovalo žádné pravidlo, které by zemím zakazovalo přihlašovat soutěžní písně v jiném než domácím jazyce. Posílat skladby v národním jazyce tak bylo spíše tradicí než povinností.
Švédsko bylo první zemí, která do soutěže vyslala píseň v angličtině. V roce 1965 ho reprezentoval zpěvák Ingvar Wixell se skladbou Absent Friend. Píseň v mezinárodním jazyce soutěž nevyhrála, pro následující ročník ale komise zavedla pravidlo, podle něhož měly být přihlášené skladby zpívány pouze v úředních jazycích daných zemí.
V roce 1973 bylo toto pravidlo zrušeno a hned následující rok Švédsko konečně zvítězilo s anglicky zpívanou skladbou, konkrétně s písní Waterloo od skupiny ABBA. Povolení písní v mezinárodních jazycích ale netrvalo dlouho: Francie nebyla spokojená s možnou dominancí angličtiny na Eurovizi a několik let trvala na tom, aby Evropská vysílací unie obnovila původní pravidlo. Francouzi nakonec uspěli a v roce 1977 tak bylo nařízení znovu zavedeno.
Změna pravidel v roce 1999
Pokud jde o novodobější éru Eurovize, naposledy se jazyková pravidla soutěže výrazně změnila v roce 1999. Organizátoři tehdy umožnili soutěžícím zpívat v jazyce podle vlastního výběru bez ohledu na úřední jazyk země, kterou interpret nebo skupina reprezentovali.
Šlo o reakci na podobu evropské popové hudby devadesátých let. Většinu evropských rádiových rotací tehdy ovládaly anglicky zpívané skladby, a Eurovize se svou přísnou jazykovou politikou působila zastarale a odtrženě od reality, kvůli čemuž ztrácela sledovanost.
Trend anglicky zpívaných skladeb navíc ochotně přijaly země východní Evropy, zejména ty, které opustily Sovětský svaz. Pro ně byla hudba v angličtině symbolem demokratických změn a proevropského směřování.
Navzdory trendům
Jedinou zemí, které se od roku 1999 podařilo vyhrát soutěž s písní kompletně v jiném než anglickém jazyce, je Srbsko. Zpěvačka Marija Šerifovićová v roce 2007 zvítězila se skladbou Molitva (Modlitba). Šlo zároveň o první účast Srbska na Eurovizi jako samostatného státu – předtím soutěžilo pouze jako součást Jugoslávie nebo společného státu Srbsko a Černá Hora.
Sami Srbové byli vůči zástupkyni země na Eurovizi poměrně skeptičtí. Mnozí kritizovali vzhled Šerifovićové i minimalistickou scénu vystoupení. Konzervativnější část srbské společnosti byla nespokojená kvůli romsko-tureckému původu zpěvačky a často zaznívaly xenofobní i homofobní poznámky. V té době byly spekulace o orientaci umělkyně pouze dohady, po vítězství na Eurovizi ale Marija v roce 2013 veřejně oznámila, že je lesba.
Přesto to byla právě Marija, komu se po téměř deseti letech podařilo zvítězit s písní, která nebyla v angličtině. Roli sehrálo i to, že srbština patří mezi nejrozšířenější jazyky Balkánu, takže skladbě rozuměli diváci z více než jedné země. Po vítězství vydala Marija maxi singl písně, který vedle remixů obsahoval také verze v angličtině, finštině a ruštině.
Změny pravidel z roku 1999 rozšířily možnosti nejen pro globalizaci a posilování postavení mezinárodních jazyků, ale také pro menšinové jazyky. Ze Španělska tak například mohla přijít píseň v katalánštině nebo baskičtině. Ve skutečnosti ale z nových pravidel těžily především „větší“ jazyky – už v roce 1999, kdy byla pravidla upravena, bylo 14 z 23 „eurovizních“ skladeb v angličtině.
Výraznější ve vlastním jazyce
Situace se mírně změnila v roce 2017. Tehdy soutěž v Kyjevě vyhrál portugalský zpěvák Salvador Sobral. Portugalština nepatří mezi největší evropské jazyky, a portugalské vítězství s písní, která téměř neobsahovala anglická slova, proto bylo pro diváky překvapením. Sobral ale odstartoval trend, který se na Eurovizi postupně prosazuje.
Počátky tohoto trendu ale lze vysledovat ještě dříve. Už rok před Salvadorem Sobralem vyhrála Eurovizi Jamala, jejíž píseň sice obsahovala anglické sloky, ale její melodické jádro tvořil refrén v krymskotatarském jazyce. Samotná skladba odkazovala na deportace krymských Tatarů v roce 1944, které provedlo Rusko, tehdy Sovětský svaz. Vítězství této písně ukázalo rostoucí zájem o historii a kulturu národů, které dosud nebyly v evropské popkultuře tak výrazně zastoupené. A o devět let dříve, v roce 2007, zvítězila už zmíněná srbská reprezentantka Marija Šerifovićová s písní zpívanou výhradně v srbštině.
Na Eurovizi byly vždy populární také dvojjazyčné písně, které kombinovaly univerzálně srozumitelná sdělení v angličtině se sebeprezentací v rodném jazyce. Spojením ukrajinského folkloru a anglických „stadionových“ slok přinesla Ruslana Ukrajině vítězství v roce 2004. A v posledních letech každoročně přibývá soutěžních skladeb, které jsou zpívány výhradně v rodných jazycích účastníků, bez jakékoli angličtiny.
Například v roce 2021 patřily mezi favority publika ukrajinská skupina Go_A a italští Måneskin, obě s písněmi v rodném jazyce. Itálie tehdy soutěž vyhrála a Måneskin následně zaznamenali mezinárodní úspěch, včetně anglicky mluvících trhů. Pokud srovnáme Eurovizi 2017, kdy zvítězil Salvador Sobral, s loňským ročníkem, je patrný výrazný nárůst počtu skladeb v jazycích zúčastněných zemí na úkor angličtiny.
V roce 2017 byly pouze čtyři písně zpívány v jiném než anglickém jazyce a další tři byly dvojjazyčné a obsahovaly anglické části. Naproti tomu v roce 2025 zaznělo patnáct skladeb zcela bez angličtiny a dalších devět kombinovalo angličtinu s jinými jazyky. Angličtina ale svou pozici úplně neztratila – čistě anglických skladeb bylo třináct, nepočítaje dvojjazyčné a trojjazyčné písně Izraele.
Tento zájem o místní jazyky je vysvětlován tím, že Spojené království po brexitu ztratilo velkou část svého kulturního vlivu. Ředitel Evropské kulturní nadace André Wilkens ale v komentáři pro The Guardian z roku 2024 uvedl, že „s nástupem strojového překladu už není potřeba zpívat anglicky, aby vám lidé rozuměli“.
„Eurovize byla vždy jakýmsi veletrhem evropských kultur. A při pohledu do archivních záznamů můžeme sledovat, jak se během posledních sedmdesáti let proměňovalo kulturní a politické klima Evropy. Ale ani v době globálního trendu anglicky zpívaných skladeb země neztratily svou identitu – vyjadřovaly ji prostřednictvím vlastních akcentů, kostýmů a choreografických řešení,“ uvedl Wilkens.
Dá se říci, že takzvaná „eurovizní angličtina“ se výrazně liší od té, kterou mluví rodilí mluvčí. Zbytek Evropy si vytvořil vlastní verzi jazyka s charakteristickými frázemi a klišé, která ve Spojeném království nebo ve Spojených státech neuslyšíte. Fanoušci Eurovize často zmiňují skladby Boom Boom od Emmy (Arménie 2011), My Heart Is Yours od Didrika Solli-Tangena (Norsko 2010) nebo S.A.G.A.P.O. od Michalise Rakintzise (Řecko 2002) jako příklady písní, v nichž anglické texty znějí nepřirozeně ve srovnání s tím, jak zpívají a mluví rodilí mluvčí.
Nejde přitom jen o jazykové chyby, ale o alternativní způsob používání angličtiny. Ukrajinská kapela Nazva, která se účastnila národního výběru na Eurovizi 2024, tento fenomén označila jako „Slavic English“ (slovanskou angličtinu) a věnovala mu svou soutěžní píseň. A přestože v lingvistice existuje pojem „Euro English“, označuje poněkud odlišný jev.
Evropa však postupně nechává lámanou angličtinu minulosti a projevuje mnohem větší zájem o místní jazyky. Přestože na Eurovizi stále dominuje angličtina, přibývá písní v jiných jazycích. Naznačuje to, že zatímco dříve šlo na Eurovizi více o budování mezinárodní hudební komunity, dnes je pro soutěžící hlavní hodnotou prezentace vlastních kultur a tradic.
Právě ukrajinští účastníci přitom dlouhodobě ukazují, že toto pro ně bylo typické odjakživa. Téměř každé vystoupení obsahovalo nějaké folklorní prvky – například u skupiny Ziferblat, která letos reprezentuje Ukrajinu na Eurovizi, ale také u uskupení Ruslana, Go_A nebo Jamala. Tato vystoupení si nezapamatovali jen Ukrajinci, ale i fanoušci Eurovize z dalších zemí. A trend folkloru a místního koloritu na Eurovizi dál sílí: Chorvatsko letos reprezentuje folk-popová skupina Lelek a vlastenecký rap z Moldavska se šíří na TikToku. Ročník 2025 si zase lidé pamatují díky folklornímu vystoupení lotyšské skupiny Tautumeitas a ještě před nimi díky estonským interpretům 5miinust a Puuluup, kteří hrají na dávno zapomenutý lidový nástroj.
Článek napsal Vinston Von (Suspilne Ukraine), poprvé byl publikovaný 14. května 2026 v 09:13 (SELČ).
Tento článek byl přeložen za pomoci umělé inteligence.
