Pražský Klub 007, Ladronka, Milada nebo Zlatá loď byla místa, která po revoluci představovala kulturní a společenskou alternativu. Squaty a centra popisuje nová kniha Radima Kopáče a Gabriely Kontra s názvem Padáme i na tvou hlavu. Snažili se ukázat, co bylo a zbylo z devadesátek.
Zlatá loď v Náprstkově ulici byla první squat v Praze, v němž se na začátku devadesátých let usídlilo několik desítek lidí, kteří se znali z Kampy, z demonstrací, happeningů nebo koncertů. V domě vznikla kavárna, galerie i lidová zámečnická dílna. Prostor sloužil i jako azyl pro pouliční umělce z Karlova mostu, neustále v něm hrála živá hudba a zkoušely v něm divadelní spolky. Dům, o který nikdo neměl zájem, začali jeho obyvatelé opravovat a udržovat.
Scházet se v centru města mělo psychologickou výhodu: pod svícnem je totiž největší tma. „Policie nebo různé další mocenské orgány, ať už obecní, nebo státní, je vlastně neotravovali. Oni do roku 1994, než se ozval majitel, mohli pokojně dva a půl roku nebo tři roky žít,“ říká autor knihy Radim Kopáč.
Městská část Praha 1 jako majitel za asistence policie dům vyklidila, několik lidí se tam pak ještě pokusilo vrátit. Jedna z žen byla vzata do vazby, proti čemuž se držela hladovka před státním zastupitelstvím.
První veganská restaurace v Praze
Bývalé kulturně-sociální centrum Black Hand zase fungovalo v budově školy ze třicátých let v Kafkově ulici v Dejvicích. Sídlilo tam mezi lety 1992 a 1998. Klíčovou osobností byl Petr Bergmann, který byl v kontaktu se zahraniční nezávislou scénou, projel squaty ve Francii, Německu nebo Švýcarsku a podle svých slov právě tam zformoval svůj světonázor.
„Nespoléhat na to, co mi kde kdo dá nebo jakým způsobem se někde začlením, ale vlastně si vytvářet hodnoty pro sebe. Když jsme poprvé vycestovali na západ, tak jsme tam viděli právě tato centra. Když jsme se vrátili do Čech, tak jsme to chtěli mít tady také,“ vypráví Bergmann.
V jejich centru se nesmělo kouřit ani pít alkohol. Věnovali se právům zvířat, otevřeli první veganskou restauraci v Praze a v pronajatém prostoru dali prostor umělcům, kteří se pak po roce 2000 prosadili i v mainstreamu. Fotografie tam vystavoval Ibra Ibrahimovič, jeden z prvních ateliérů tam měl David Černý.
Sedmička funguje stále
„Ta knížka není takovým tím smutným ohlédnutím za tím, co bylo, co zmizelo. Je to spíše taková pocta tomu, že jsme se s kolegyní Gabrielou Kontra mohli té subkulturní aktivity v devadesátých letech účastnit,“ říká Kopáč. Knihu tvoří vzpomínky pamětníků, čtyři stovky dobových fotografií od třiceti fotografů, ale také plakáty, pozvánky, kresby a koláže.
Vzpomíná se v ní i na historii proslulého Klubu 007, jemuž se říká „Sedmička“ a který existuje už od roku 1968. V devadesátých letech se v něm formovala hardcorová a punková subkultura a kapely různých hudebních žánrů tam vystupují stále.
Nevraživost nové moci
Podle autorů měla mainstreamová kultura v devadesátých letech jasnou a solidní opozici, navazující myšlenkově na podzemní aktivity československé druhé kultury sedmdesátých a osmdesátých let. Lidé tak podle autorů měli šanci na tvůrčí nezávislost mimo oficiální kurz mainstreamové kultury.
„Šlo o neopakovatelnou éru, kterou po roce 2000 zválcovaly nové, virtuálně projektované světy, myšlenkově povrchní a prázdné, ale i narůstající nepřejícnost, ba nevraživost ze strany nových představitelů moci, kteří alternativu nechápali jako nezbytný rub jakékoli hegemonie, ale jako ohrožení, podobně jako dekádu dvě předtím moc komunistická,“ píše se v anotaci.
