Aktuální protipandemické restrikce nedávají moc příležitostí k výletům mimo okres. „Uvěznění“ v jednom regionu ale může být příležitostí blíže poznat své okolí a dozvědět se o něm trochu víc třeba i z jiného pohledu. Buď při procházce, anebo i při sezení doma. Například o hlavním městě vyšly, už i v době předkoronavirové, mnohé průvodce, které představují Prahu zmizelou, filmovou, nepostavenou, ožralou nebo jako město žen.
Knižní průvodce objevují Prahu ožralou, nepostavenou i stalinistickou
Za historií
Spisovatel a nakladatel Jiří Padevět se zabýval už v několika místopisech obdobím nacistické a komunistické totality. Mimo jiné v Průvodci protektorátní Prahou, který ceny Magnesia Litera vyhlásily knihou roku 2013. V něm vzal čtenáře na místa konspiračních schůzek odbojářů, do podzemí, kde nacisté připravovali výstavbu podzemních továren, i na barikády. Novější titul zájemce provede stalinistickou Prahou. Vrací se do doby ohraničené roky 1948 a 1956 a připomíná místa spojená s komunistickou represí i s těmi, kteří se nátlaku moci postavili.
Prvních 100 dnů Charty 77 lze prožít díky průvodci po místech spojených s touto iniciativou, která přerostla v protikomunistickou opozici v Československu. Historickou koláž sestavili historici Petr Blažek a Radek Schovánek, texty doplnili dobovými fotografiemi a dokumenty. Publikace ilustruje tehdejší dění do pohřbu filozofa Jana Patočky, tedy do března 1977.
Na totalitní minulost si posvítila i kniha Neony a světla reklam. Publikaci připravila historička umění Eva Bendová spolu s Václavem Hájkem, jenž se věnuje teorii umění a reklamy. Připomínají Prahu ozářenou neonem, který sloužil jak reklamě, tak propagandě. Neon postupně zastínily nové a levnější technologie, nicméně stále bliká třeba na střeše obchodního domu Bílá labuť.
Tajemná zákoutí ukrývají hřbitovy i dvorky
Následující dvě pozvánky se mohou zdát jako cynické, ale nebyly tak zamýšlené. Nemocnice a sanatoria může člověk obcházet i kvůli příjemným věcem, jako jsou třeba příběhy s nimi spojené. Publikaci o pražských špitálech sestavil historik Petr Svobodný, který se zaměřuje právě na dějiny lékařství. Čtenáři se v ní mimo jiné dozví, že první skutečná nemocnice v Praze vznikla v roce 1620 Na Františku.
Zmizelá Praha: Nemocnice a sanatoria
Svou atmosféru má bezpochyby i „špacírování“ po pražských hřbitovech a pohřebištích. Kulturně-historický průvodce Petra Kovaříka doplňuje dějiny jednotlivých pražských částí a připomíná osobnosti kultury, vědy či politiky. Může posloužit také jako pomůcka při genealogickém studiu. Přiloženy jsou i orientační plánky.
Autor blogu a následně komentovaných procházek Praha neznámá Petr Ryska ukázal utajená nebo alespoň ne tolik známá místa zájemcům i ve čtyřech knihách s tímto názvem. V každé bere čtenáře na turisticky méně exponovaná místa, třeba do „Zlaté uličky“ ve Střešovicích, na staré statky v Ďáblicích, do trampských osad u Berounky i k vilám na Ořechovce.
Opomíjená pražská zákoutí vyhledává i redaktor České televize Petr Sojka. Jeho Pražské dvorky poodkrývají světy mimo hlavní ulice, vyhledává přitom pikanterie, zapomenutá dějinná fakta i proměny, jakými vnitrobloky prošly pod rukama svých majitelů. Tajemství pražských dvorků prozrazoval také v televizním pořadu.
David Černý zase popsal nejprve 25 tajemství Prahy a poté ještě přidal Nová tajemství Prahy. Upozorňuje například na schody z prken, z nichž bylo postaveno popraviště 27 českých pánů, na první dopravní značku v hlavním městě, na mumii Marie Elekty od Ježíše i numerologický význam Karlova mostu. Na konci dubna vychází Černého kniha Pražský kaleidoskop. Slibuje, že se v ní čtenáři dozvědí, k čemu sloužily nákolníky, nebo si prohlédnou erotické kresby na schodišti pro služebnictvo ve Valdštejnském paláci.
Ženy, víno, sex
Některé bedekry spojují poznávání Prahy s jídlem a pitím. Díky Pražské kavárně, jak název slibuje, lze navštívit kavárenské podniky v hlavním městě. Autorka Eva Bendová do výběru zařadila kavárnu v Obecním domě, která bývala oblíbeným místem české a německé bohémy, nebo jedinou kubistickou kavárnu na světě v Domě U Černé Matky Boží. Celkem přibližuje 68 zaniklých i současných podniků, více než sto jich vyznačila na mapě, která je součástí knihy. Víceméně jen prstem po mapě do nich lze na kávu momentálně zajít.
Po hospodách a vinárnách staré i novější Prahy se vydává průvodce Praha ožralá. Pivo a víno spojuje zejména s literaturou. V Jedové chýši, kde se nalévalo už od středověku, lze narazit na Egona Erwina Kische, v hospodě U Ježíška na Jana Nerudu a recesistická pocta hlasateli Miloši Frýbovi se odehrává v dejvické nádražce. S pražským hospodským prostředím je navíc provázaný i „gastronomicko-pornografický thriller“ Mlýn na mumie, jehož autor Petr Stančík je také jedním z autorů Prahy ožralé. Spolu s Radimem Kopáčem.
Praha ožralá spojuje literaturu s hospodami a vinárnami (zdroj: ČT24)
Kopáč (tentokrát s Josefem Schwarzem) se podílel také na průvodci Praha erotická. Bedekr se zastavuje na stovce míst spojených se sexuálním životem Pražanů zejména ve dvacátém století. Ať už jde o sochy ve veřejném prostoru, nebo místa provázaná s erotikou nejen v literatuře: od vydavatelů a autorů přes fotografy či herce až po osvětáře a sběratele.
Koho by spíše zajímalo vydat se po stopách filmařů, může sáhnout po Procházkách Prahou filmovou od Radka Laudina. Čtenáře dovede k domu Pana Taua, do zahrady z komedie Adéla ještě nevečeřela nebo k Saturninovu hausbótu.
Mimochodem spoluscenáristka filmu i seriálu Saturnin Magdalena Wagnerová je také autorkou jednoho z pražských průvodců. V knize Praha – město žen připomíná, že historie nemá jen mužské hrdiny, ale svou významnou roli v ní sehrály také ženy, od kněžny Ludmily po hraběnku Černínovou. Mluví ale také o bílé paní z Karlova náměstí nebo sochařských alegoriích.
Praha, která už není i která nikdy nebyla
Samostatnou kapitolou jsou knihy, které vybízí k hledání ztraceného času. Například obsáhlá obrazová publikace Nejstarší fotografie Prahy 1850–1870, kterou sestavily kurátorky Muzea hlavního města Prahy, zdejšího archivu a Ústavu dějin umění. Přes sedm stovek snímků podle autorek „nemíří na sentiment čtenářů ani nostalgii zašlých časů“, ale cílí na zdokumentování fotografických průkopníků, přesto může posloužit jako zajímavé srovnání se současnou podobou míst.
Stejné porovnávání vzbuzují i Pražské vize. Historička architektury a architektka Klára Brůhová v nich představuje alternativní podobu hlavního města. Plány a projekty, k jejichž realizaci nakonec nedošlo, zejména ty z konce devatenáctého století a první republiky. Na Letné tak mohla stát budova parlamentu a přes Petřín vést silnice.
Některé z knižních průvodců mají i svou internetovou obdobu, případně jsou k dostání také jako e-kniha.