Sportovní výkony na letní olympiádě v Mnichově zastínila tragická událost. Palestinští teroristé zabili jedenáct izraelských sportovců. Německý film Mnichov 1972 dramatický den rekonstruuje z pohledu televizního štábu, díky němuž mohl svět sledovat dění takřka v přímém přenosu. Drama nominované na Oscara i v českých kinech nastoluje otázku o zodpovědnosti médií.
Snímek Mnichov 1972 (v originále název September 5 akcentuje přímo den, kdy k teroristickému útoku došlo) natočil švýcarský režisér Tim Fehlbaum, který filmařinu vystudoval právě v Mnichově. Premiéru mělo drama oživující skutečné a dodnes citlivé události na loňském festivalu v Benátkách a uvedly ho i další přehlídky.
Magazín The Hollywood Reporter spekuloval, že film ale odmítl festival v Torontu (TIFF) z obav, aby promítání nevyvolalo kontroverzi v souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem. Jakkoliv by se Mnichov 1972 zdál příhodným titulem pro zahájení, protože torontská akce začínala v den výročí útoku 5. září.
Kontroverzím se pořadatelé ani tak nevyhnuli. V zahajovací den zařadili totiž na program dokument Rusové ve válce, který schytal kritiku jako kremelská propaganda, a festival proto raději další projekce zrušil.
Teroristický útok s tragickým závěrem
Fehlmanův film se snaží o rekonstrukci dramatického dne z pohledu televizního štábu. V úterý ráno 5. září 1972 obsadilo palestinské komando z organizace Černé září ubikaci izraelské výpravy v olympijské vesnici a požadovalo propuštění více než dvou set Arabů vězněných v Izraeli a dvou vězněných německých teroristů Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové z Frakce Rudé armády (RAF).
Hned na začátku dvacetihodinového dramatu Palestinci zastřelili dva izraelské sportovce. Dalších devět rukojmí zemřelo při osvobozovací akci na vojenském letišti Fürstenfeldbruck v Bavorsku, odkud chtěli palestinští radikálové odletět. O život přišel také jeden německý policista a pět teroristů.
Úspěch přehlušilo střílení, vzpomíná československý veslař
Mezinárodní olympijský výbor se rozhodl se souhlasem Izraele po jednodenním přerušení v hrách pokračovat. Olympiády v Mnichově se účastnila i československá výprava, která celkem získala osm medailí.
„To všechno přehlušilo střílení v olympijské vesnici. Bylo mi líto všech. Už to nebylo ono, neslo to následek všeho, co se odehrálo,“ popsal atmosféru po útocích Oldřich Svojanovský, který spolu se svým bratrem Pavlem a kormidelníkem Vladimírem Petříčkem vyhráli stříbro ve veslování.
Pro Německo byl teroristický útok (nota bene proti Izraelcům), respektive zpackaná policejní akce, ranou o to větší, že mnichovské hry byly prvními pořádanými touto zemí po válce a poměrně mladá spolková republika jimi chtěla přemazat pachuť těch předchozích z roku 1936, kdy nacisté využili olympiádu k propagandě.
„Jsme sto metrů od toho“
Autory filmu Mnichov 1972 především zajímá, jak informování o teroristickém útoku změnilo média. „Bylo to poprvé, kdy byla tak hrozná událost sdílena globálně v přímém televizním přenosu,“ říká americký herec John Magaro, představitel mladého a ambiciózního produkčního televize ABC Geoffreyho Masona. Ten patří ke štábu ABC, který má zajišťovat přenosy ze sportoviště, ale 5. září 1972 vysílá nakonec z Mnichova drama sledované celým světem.
K tomuto pohledu režiséra a spoluscenáristu (s Moritzem S. Binderem a Alexem Davidem, pozn. red.) snímku Tima Fehlbauma přivedl rozhovor se skutečným Masonem, jenž tehdy řídil maraton mimořádného vysílání.
„Jsme sto metrů od toho, kde se to děje, jsme jediní, kdo to může sledovat naživo,“ zazní ve filmu věta, která přispěla k tomu, že „sporťáci“ nakonec zpravodajsky pokrývali vyhrocené dění. Jeden z nich se převlékl dokonce za sportovce a s falešnou legitimací se dostal do olympijské vesnice, aby mohl sledovat vývoj událostí v dohledu ubytování izraelského týmu.
O čem lze informovat?
Uprostřed zmatku a tlaku na rychlá rozhodnutí novináři řešili dilemata, která proti sobě staví zodpovědnost a právo na informace. Co když televizní záběry nechtěně informují teroristy o tom, že se k nim blíží policejní ostřelovači? Lze v přímém přenosu ukázat, jak někoho zastřelí?
„Nedokážu ani popsat, jak rychle se události v té místnosti vyvíjely,“ popsal Mason loni v rozhovoru pro The Hollywood Reporter. Cítil prý nespravedlnost. „Byl to protiklad k tomu, proč jsme tam byli. To sportovci si zasloužili slávu,“ říká. Způsob, jakým výzvu zvládl, mu pomohl v kariéře televizního novináře, zároveň se s prožitím intenzivních okamžiků vyrovnával prostřednictvím alkoholu.
Zlom v etice krizového zpravodajství
V době sociálních sítí a chytrých telefonů je otázka role médií – a nejen těch – při informování o takových událostech ještě naléhavější, podotýká v souvislosti s filmem například veřejnoprávní německá stanice Südwestrundfunk nebo deník Die Welt.
Pokrytí tragédie v září 1972 označují za zlomový bod v etice krizového zpravodajství a upozorňují, že média v takové situaci nejsou jen v roli pozorovatelů, ale také aktérů se zodpovědností. Co a jak zveřejňovat se ostatně řešilo i v českých reáliích při masové střelbě na pražské Filozofické fakultě před Vánoci roku 2023.
I Svojanovský se o dění v olympijské vesnici dozvěděl z médií. V jeho případě z rádia v autobuse, v němž se s dalšími sportovci vracel z krátkého výletu. Svůj závod měli s bratrem za sebou, chtěl si užít atmosféru letních her. Zpráva o teroristickém útoku je ale zasáhla. „Už jsme tam pak nechtěli setrvat a jeli jsme vlakem do Prahy,“ vzpomíná.
O Mnichově točil i Spielberg
K tragickým událostem ze září 1972 se před dvaceti lety vrátil mimo jiné také Steven Spielberg. Scénář k filmu s prostým názvem Mnichov vznikl podle knihy Vengeance (Pomsta) od kanadského novináře George Jonese. Vychází ze zpovědi jednoho z členů izraelského komanda, které pronásledovalo palestinské teroristy odpovědné za mnichovský útok.
Spielberg označil sice „svůj“ Mnichov za modlitbu za mír, ale už před premiérou budil rozporuplné reakce. Některé americké židovské skupiny filmaře kritizovaly, že se snaží o vyváženost tam, kde to není na místě.
Za snímek Mnichov získal Spielberg pět nominací na Oscara. Do nominací, konkrétně za scénář, se dostal i snímek Mnichov 1972. O něco starší dokument Kevina Macdonalda Jeden den v září z konce devadesátých let si oscarovou sošku dokonce odnesl.
