Sám možná tušil, že ho čeká nejtěžší část jeho života, přesto se ale ve vzpomínkách vracel k vlastnímu bezstarostnému dětství. Spisovatel Karel Poláček těsně před transportem do koncentračního tábora dopsal jednu ze svých nejznámějších knih – román Bylo nás pět. Jeho vydání se už ale nedožil. Zemřel několik měsíců před koncem války, přesně před 75 lety, přestože se dříve předpokládalo, že život tohoto novináře skončil jinak.
Bylo nás pět dopsal Poláček těsně před transportem. Dceru před nacisty zachránil, sebe už ne
„Poláček nezemřel 19. října 1944 v Osvětimi, jak se uvádělo skoro ve všech publikacích. V samém počátku našich polistopadových změn vyšel v časopisu Kmen nenápadný článeček uvádějící, že Poláček zahynul v lednu, možná v únoru 1945. Ještě na Vánoce 1944 tento starší, hubený, skromný a neprůbojný pán pomohl připravit i pro ostatní spoluvězně taneční představení se zpěvem, napsal jim i německy psaný skeč,“ vysvětluje autor Průvodce Rychnovem nad Kněžnou Josef Krám.
Právě on pomohl objasnit, že Poláček ve skutečnosti šel pochod smrti a zemřel až 21. ledna 1945 v pobočném táboře v Gliwicích.
Dceru poslal do Anglie. Sám přišel o práci a musel se podřídit nacistickým zákazům
Karel Poláček se narodil 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou, kde prožil dětství, na které pak v částečně autobiografické knize Bylo nás pět vzpomínal. Jeho otec byl obchodníkem a po smrti ženy zůstal sám s pěti dětmi. Podruhé se ale oženil a do rodiny tak přibyli další členové včetně vyženěných dětí.
Do života Poláčkových ale zasáhla světová válka. Karel musel narukovat a dostal se na ruskou i italskou frontu. Podle jeho dcery Jiřiny Jelinowiczové se pak v Srbsku schválně dostal do zajetí, kde byl až do roku 1918. Jeho dva bratři – Kamil a Ludvík – ale zemřeli.
Po návratu z války se začal Karel Poláček věnovat profesionálně psaní. Od roku 1922 spolupracoval s Lidovými novinami a stal se z něj především fejetonista a soudničkář. Psal také pro časopisy Tvorba a České slovo. Navíc pracoval na vlastních knihách. Výrazný zlom pro rodinu přišel v roce 1931, kdy vznikla filmová verze jeho románu Muži v ofsajdu.
„Způsobilo to náhlý obrat v našem životě. Karel Poláček byl najednou slavný, vyhledávaný autor, snímek naší rodiny se objevil v časopise Světozor spolu s dlouhým článkem. Otec přijal k svému zaměstnání v novinách ještě funkci libretisty pro ateliéry AB (Barrandov, pozn. autora). Rodinný příjem se ztrojnásobil, a tak se naši rozhodli, že si vezmou větší byt,“ popisovala Poláčkova dcera Jiřina ve vzpomínkách zveřejněných na holocaust.cz.
Rodinnou idylu ale narušily spory mezi manžely, které vedly v roce 1939 k rozvodu. Ten rok byl pro Československo, ale i speciálně pro Poláčka krizový. Musel totiž odejít také kvůli svému původu z redakce Lidových novin. Jeho otec byl totiž Žid.
Poláček už nesměl pracovat v médiích, ale našel si místo u Židovské rady starších v Praze, kde dělal knihovníka. Mohl tak alespoň částečně zůstat u literatury, kterou miloval. „Otec byl horlivý čtenář. Nikdy si však knihy nevypůjčoval a ani nebyl ochoten někomu knihu půjčit. Tvrdil, že se knihy mají kupovat, protože je třeba podporovat autory. Rozrostla se mu tedy časem knihovna na dobrých tisíc knih,“ vzpomínala ještě na předválečné období Poláčkova života jeho dcera.
Spisovatel tušil, že v nebezpečí je nyní nejen on, ale právě i jeho dcera. Společně se svojí družkou Dorou Vaňákovou jí proto zajistil odjezd do Anglie. 18letá Jiřina tak v roce 1939 viděla před emigrací svého otce naposledy.
„S otcem a Dorou jsem se setkávala potajmu v kavárně. Měla jsem už všechno vyřízeno k cestě do Anglie, jen jsem čekala na povolení k vývozu valut od Národní banky. Pak do toho přišla okupace a konec naděje na jakékoli valuty. Bylo však nutno mít povolení k výjezdu od gestapa. I to mi Dora opatřila. V předvečer odjezdu jsme se loučili s otcem a Dorou v kavárně v Revoluční třídě. Bylo to velmi smutné loučení. Všichni jsme tušili, že se již nikdy neuvidíme. Pak už byly jen dopisy – a pak přišla válka, která nás navždy rozdělila,“ popsala Jiřina.
Poláček zůstal v protektorátu. Povolání do transportu se mu nějakou dobu vyhýbalo. Avšak 5. července 1943 musel i s Dorou nastoupit na vlak do terezínského ghetta. „Na balkóně vykvetla řeřicha i bob; a vyhřívají se dvě želvy,“ to byl jeden z posledních zápisů v jeho deníku z června 1943, který vyšel pod názvem Se žlutou hvězdou. Na jaře 1943 také dopsal svůj poslední román Bylo nás pět. Autobiografické vzpomínky na radostné dětství v Rychnově sepisoval v době, kdy přátelé kolem něj mizeli do transportů, a sám netušil, jestli se dožije konce války. Román o Péťovi Bajzovi, který vyšel až v roce 1946, si už ale přečíst nemohl.
Pro vězně pořádal přednášky
Podmínky v táboře Poláčka podle svědků ochromily a svou internaci nesl těžce. „Okovy, jakožto odznak otroctví, náleží do okruhu romantických představ. (…) Za vnější znak otroctví považujeme nyní plechovou jídelní misku. Spisovatelé vypravují, jak vznešené povahy dovedly nést vznešeně své okovy. I pozoruju, kterak lidé v Tvém okolí nosí svoji plechovou misku; poznáš mnoho z lidské povahy. Jen proletář, který se v mládí nenaučil ohýbat hřbet, dovede správně nosit plechovou misku; neboť musíš být správně sehnut, aby sis nerozlil polévku. Tudíž se svým obědem nemůžeš kráčet vzpřímeně, dotýkaje se hlavou oblak, tehdy bys přinesl domů polovinu oběda a byl bys hladovější než ohnutý prodavač,“ napsal Poláček v dopise svému spoluvězni Miloši Salusovi několik týdnů po uvěznění, 17. září 1943.
Právě Salus prý Poláčka uvedl do táborového života a pokusil se oživit jeho spisovatelské nadšení. „Duševní aktivita jej udržela při životě. Stal se vyhledávaným společníkem pro debaty v malých i větších skupinách, mnohým mladým tvůrcům poskytoval kritické rady a stal se žádaným v přednáškových programech. Byl vyhledáván pro svůj poláčkovský humor a výborný postřeh, získaný dřívější novinářskou činností,“ popisuje autor Průvodce Rychnovem nad Kněžnou Krám.
Pro své spoluvězně v Terezíně Poláček připravil přednášky s názvy jako Svědkové soudní a jiní, O nesnášenlivosti, Z pamětí, O chudobě a bohatství a Občané terezínští.
Terezín byla pro Poláčka stejně jako pro většinu dalších vězňů jen přestupní stanice. Po roce a půl v říjnu 1944 ho převezli do vyhlazovacího tábora v Osvětimi.
„Já jsem ho viděla těsně před tím, než nastoupil do transportu, byl tak zubožený, když odjížděl, kost a kůže, to byla ruina. On už do Terezína nepřišel v nějaké velké kondici, nebyl nijak sportovně založený, byl to člověk, který věčně seděl v kavárně nebo něco psal, nebyl sportovec. V Terezíně měl přednášky, na několika jsem byla, dokonce mně dvakrát poskytl lísteček, že můžu do sprch. On byl v Terezíně mezi Čechy jako spisovatel známý a oblíbený, ostatně tam byly světové kapacity a dělaly nejhorší práce,“ vzpomínala další z terezínských vězeňkyň Hana Fischerová, která také pocházela z Rychnova.
Přežil selekci v Osvětimi, pochod smrti už ne
Další Poláčkův osud není příliš jasný. Dlouho se předpokládalo, že zemřel už v říjnu 1944 při svém příjezdu do Osvětimi. Svědci, kteří přežili válku, ale potvrdili, že byl ještě v prosinci naživu, a dokonce měl pro ostatní vězně napsat představení. Při vyklízení tábora před postupující Rudou armádou ho zařadili do pochodu smrti. Ten už zesláblý Poláček nepřežil.
Zemřel u koncentračního tábora Gliwice, kam se vězni přesunuli. Jako datum jeho úmrtí se tak uvádí den, kdy pochod dorazil do města – 21. ledna 1945. Na místním hřbitově v hromadném hrobě tak zřejmě skončily společně s ostatními mrtvými vězni i jeho ostatky.