Meteoroložka České televize Taťána Míková v Událostech, komentářích vzpomínala na ničivé povodně ze srpna 2002. Mimo jiné popisovala, že při předpovědích počasí tehdy záleželo na každém slovu a jak členové redakce vyděšeným volajícím suplovali psychology. S vedoucím dispečinku pražského dopravního podniku Janem Cibulkou se shodla, že dnes by už minimálně informování o obdobně rozsáhlé velké vodě bylo jednodušší.
Záleželo na každém slovu, lidem jsme dělali psychology, vzpomíná Míková na povodně 2002
Události, komentáře: Meteoroložka a dispečer o povodních ze srpna 2002 (zdroj: ČT24)
„Bylo to emocionální vysílání, protože za každou relací jsme viděli všechny ty lidské osudy, o kterých naši reportéři informovali ve zpravodajství. A nebylo jednoduché mezi ty zprávy vstupovat s informací třeba o tom, že déšť ještě bude pokračovat,“ zmínila v úvodu rozhovoru Míková.
Vedoucí dispečinku Cibulka přiznal, že tak mohutné povodně, jaké nakonec v srpnu 2002 hlavní město zasáhly, nikdo nečekal. „Zaplavené metro ochromilo Prahu jako takovou. Nějaká opatření jsme měli připravená, ale většinou na stoletou vodu,“ popsal.
Míková vzpomíná, že informování diváků nebylo v tu chvíli vůbec snadné. „Radili jsme se mezi sebou (v redakci) a s Českým hydrometeorologickým ústavem (ČHMÚ) jsme konzultovali, které informace můžeme vydat. Musíme si uvědomit, že předpověď počasí je vždycky jen s určitou pravděpodobností, nikdy to není jistota. A co tedy říkat, že bude velmi pravděpodobně a co nastane jen možná? I takové malé nuance mezi slovy byly v té době velmi důležité a vážili jsme každé slovo i s tehdejším ředitelem ČHMÚ, který byl zároveň členem povodňového štábu,“ vysvětlila.
Informace z vývěsek i televize
Cibulka uvedl, že v roce 2002 bylo informování cestujících a veřejnosti mnohem složitější než dnes, protože nebyly sociální sítě či dopravní aplikace. „Velká část informování cestujících zůstala na staničních vývěskách a městských částech a děla se třeba i prostřednictvím České televize,“ říká.
Dispečeři dopravního podniku po příchodu hlavní povodňové vlny vyřizovali tisíce telefonátů cestujících denně. Podle Cibulky nebylo v silách zaměstnanců dopravního podniku lidem vysvětlovat situaci v konkrétním místě. Tím spíš, že se i několikrát denně měnila. „Prioritou bylo každému říct, kde může aktuální informace najít,“ zmínil Cibulka.
Lidé volali i do ČT a ptali se na to, jaká je u nich situace. Další naopak popisovali, jak to u nich vypadá. „Tehdy jsme neměli sociální sítě a i e-maily byly v plenkách a většina komunikace tak šla přes telefony. Několikrát jsme museli starším lidem i radit, jestli poslouchat rady hasičů, nebo doporučit, aby se obrátili na starostu, pokud mají potíže. V té situaci de facto nahrazujete tomu člověku psychologa, potřebuje si popovídat, říct, čeho se obává,“ má jasno Míková.
A i když nešlo o nutnost evakuace, lidé stále potřebovali uklidnit. Zároveň jim ale podle meteoroložky nebylo možné říct, že třeba přestane pršet, jak by si oni přáli. „Ale vždycky jsme se snažili najít slova útěchy,“ ujišťuje meteoroložka.
Proti povodním z roku 1997, kdy do jisté míry vládl ještě technologický pravěk, došlo o pět let později přece jen k pokroku. „Už jsme měli modernější systém na zobrazení srážek, radarů, družic. To všechno už jsme z ČHMÚ přijímali pomocí speciálních souborů a nahrávali jsme to do systému, který to dokázal během deseti patnácti minut zpracovat, a mohli jsme jít vysílat,“ vypráví Míková. Ale výroba některých tabulek, které se objevovaly na obrazovkách, byla velmi pracná, vše se dělalo ručně.
Dispečer: Dnes jsme připraveni lépe
Co by se dělo, pokud by Prahu dnes zalila velká voda rozsahem podobná obřím povodním ze srpna 2002? „Od roku 2002 jsme jako dopravní podnik provedli mnoho opatření technických i organizačních a myslíme si, že jsme na povodně lépe připraveni. Troufám si říct, že nám hodně pomáhají data právě z roku 2002. Ale zase by zůstaly dva okruhy (problémů) – první je organizace dopravy, u níž už víme, kam se voda tenkrát dostala. Také bychom dnes jiným způsobem řešili informování veřejnosti, bylo by to samozřejmě jednodušší,“ nepochybuje Cibulka.
Že by její úloha byla mnohem jednodušší než v roce 2002, si myslí i Míková. „I meteorologové jsou dnes jinak připraveni. Tehdy byla ta výstraha jen slovní, několik vět, dnes existuje jasně odlišený systém výstrah. A kdybych divákům říkala, že je zde výstraha s extrémním stupněm nebezpečí, tak by už na obrázku bylo patrné, že se děje něco opravdu významného,“ srovnává.