V ranní sněhové plískanici 15. března 1939 vjely na území Československa první německé okupační jednotky. Přijely tak, jak byly zvyklé z Říše: po pravé straně vozovky. Stejné pravidlo Němci záhy zavedli v celém protektorátu. Československo však mělo ke změně nakročeno už o několik let dříve.
Vpravo jezdíme už 80 let. Podíl na tom má okupace, Paříž i konec rytířů
Přesměrování zleva doprava nebylo čistým výmyslem Němců, jak se může zdát. Československo se k přechodu na pravostranný provoz zavázalo už dříve, a to přistoupením k modernizované Mezinárodní úmluvě o jízdě motorovými vozidly.
K takzvané Pařížské konvenci z 24. dubna 1926, která se týkala i zavedení dopravních značek, přistoupila většina evropských a několik mimoevropských států. Československo úmluvu „vyvolanou potřebami neobyčejně zvýšeného mezinárodního ruchu automobilového“ ratifikovalo v srpnu 1930.
K zavedení jízdy vpravo mělo na jejím základě dojít v termínu neurčitě definovaném jako „přiměřeně vhodná doba“. V roce 1931 už bylo o něco jasněji. Republika přislíbila, že dopravu přesune doprava do pěti let. To se však nestalo.
Nakonec až v listopadu 1938, tedy už po odstoupení československého pohraničí, vydal stálý výbor Národního shromáždění opatření, kterým měl s účinností od 1. května 1939 zavést jízdu vpravo. Příchod německých vojáků tak celou věc o šest týdnů urychlil.
- „V roce 1910 počet motorových vozidel na území našeho státu nedosahoval ani 100. V roce 1922 byl jejich počet už 9929 a v roce 1930 100 474, přičemž ovšem za cizinou ještě stále pokulháváme. U nás připadá na jedno motorové vozidlo 145 obyvatel, ve Francii jenom 24. Automobilismus má před sebou ještě velké možnosti.“
Někde ze dne na den, v Praze s odkladem
Zatímco třeba Ostrava, Příbram, Písek nebo Mladá Boleslav si na novinky spojené se změnou směru jízdy musely zvykat už od prvního dne německé okupace, zbytek území se k dopravní novince připojil v pátek 17. března od šesti hodin ráno, kdy začal platit výnos vrchního velitele německé armády Waltera von Brauchitsche.
Praha jako jediná dostala odklad o devět dnů. Kvůli tramvajím. Rozsáhlou tramvajovou síť nebylo možné přebudovat ze dne na den, přestože se tehdejší pražské Elektrické podniky otázkou, co vše bude nutné pro změnu udělat, zabývaly už od konce 20. let.
Vyhláška o zavedení jízdy vpravo
Během devíti dní se musely vyměnit tramvajové výhybky, přemístit všechny staniční tabulky z levé na pravou stranu, přebudovat značení a některé nástupní ostrůvky i tramvaje samotné – u novějších vozů se třeba přesouvaly dveře z levého na pravý bok. Změn bylo zkrátka mnoho.
Jízda vpravo se v Praze zavedla od tří hodin ráno v neděli 26. března 1939. Do té doby se na hranicích města směr provozu měnil. Pamětníci vzpomínali, že někteří němečtí vojáci, kteří do Prahy přijížděli po pravé straně, se tímto dočasným opatřením příliš neřídili. Nebylo tak výjimkou potkat třeba vojenské auto v protisměru.
Velkou změnu provázela stejně velká osvěta. Zmatkům a nehodám nezabránila
S 26. březnem v Praze zároveň vypukla velká informační kampaň, a to jak ve školách, na pracovištích, tak i v ulicích a na silnicích. Na změnu směru jízdy od prvního dne upozorňoval denní tisk či po městě rozvěšené plakáty s nápisem: „Od 26. března jezdíme vpravo“ a varováním „Nenaskakujte ani nevyskakujte z vozů elektrické dráhy“.
Na tramvajích byly připevněné nápisy v češtině i němčině: „Jezdí se vpravo!“ a chodce zase cedule varovaly, aby se při přecházení vozovky nejprve rozhlíželi nalevo místo napravo. Do akce byli zapojení i skauti, kteří procházeli ulicemi s transparenty a řidičům rozdávali nálepky s informací o změně.
Přestože po technické stránce se přechod na pravostranný provoz uskutečnil, v myslích lidí si změna žádala více času. Nebyly tak výjimkou nehody. V Praze se v první den jízdy vpravo stalo hned šestadvacet nehod. Většinou šlo o případy, kdy tramvaj srazila chodce, který si ještě nezvykl rozhlížet se na druhou stranu. Jediná nehoda s tragickým následkem se stala v Kobylisích. Zemřel při ní devětačtyřicetiletý Josef Lhotský. Srazila ho tramvaj číslo 14, když vstoupil do silnice, aniž si uvědomil, že se už jezdí opačně.
Například v Ostravě se po přechodu na jízdu vpravo stalo sedm karambolů, které tehdejší tisk připisoval tomu, že si řidiči na nové pravidlo zatím nezvykli.
obrázek
V dobách rytířů a samurajů byla jízda vlevo bezpečnější
Pohybovat se po levé straně bylo v minulosti samozřejmostí. Z prostých důvodů praktičnosti a bezpečnosti. Středověcí jezdci na koních obvykle jako praváci nosili zbroj na levém boku, jízdou vlevo snížili riziko zranění kolemjdoucích či kolemjedoucích a naopak zvýšili šanci ubránit se protivníkovi. Po tasení se totiž zbraň ocitla v ruce bližší soupeřovi. Z levé strany bylo pro praváky, ale i vzhledem k umístění meče, také jednodušší nasedat a sesedat. Nebylo by navíc praktické seskakovat doprostřed „provozu“. Z podobných důvodů se jezdilo vlevo také v Japonsku v dobách samurajů.
Středověký turnaj
Jezdit vlevo bylo snadnější i pro vozky. Kočí, pokud byl tedy pravák, musel držet bič v pravé ruce. Aby nemohl zasáhnout nikoho sedícího vedle něj nebo vzadu, musel sedět co nejvíce vpravo. Z tohoto místa měl však nejlepší výhled, pokud jel na levé straně. Jízdu vlevo dokládá třeba i jistá stará římská mince, na které jsou zobrazeni dva jezdci, kteří se míjejí pravými rameny, nebo vyježděné koleje u starého kamenolomu u Swindonu v Anglii.
Na otázku, proč se postupně začalo přecházet na jízdu vpravo, neexistuje jednoznačná odpověď. Shoda ale panuje na tom, že se začala šířit z Francie. Oficiálně byla v Paříži zavedená už v roce 1794, tedy krátce po pádu Bastily. Téměř současně přešlo ke stejnému opatření i Dánsko.
Podle jedné z teorií za změnu může jeden z nejslavnějších leváků Napoleon Bonaparte. Světoznámý vojevůdce vedl své armády po pravé straně silnice a toto pravidlo prosazoval všude, kam se dostal. Pravostranný provoz se postupně zavedl v Belgii, Nizozemí a Lucembursku, ve Švýcarsku, Německu, Polsku, postupně i v rámci Španělska nebo Itálie.
Jízda vpravo versus jízda vlevo
Jízda vpravo ve světě dominuje, v Evropě se poslední připojil Island
Jízda vpravo se nakonec ujala takřka v celé Evropě, ale i Americe. Na starém kontinentu se cestování po opačné straně udrželo jen ve Spojeném království, Irsku, na Maltě a Kypru. Jako bývalá britská kolonie jezdily i Spojené státy kdysi po levé straně vozovky, ale po získání nezávislosti přešly na pravostranný provoz. Převážně platí, že levostranný provoz se zachoval v zemích, které byly pod britsku nadvládou, kdežto francouzské kolonie zase jezdily vpravo.
Kde se v Evropě jezdí vlevo
Dodnes se „po anglicku“ jezdí na některých ostrůvcích v Karibském moři, v řadě zemí na jihu Afriky (například v Jihoafrické republice, Lesothu, Malawi, Botswaně, Namibii, Zambii nebo Zimbabwe), na ostrovech v Indickém oceánu, jako jsou Seychely a Mauricius, nebo třeba v Malajsii, Indonésii, Indii, Nepálu, Pákistánu, Singapuru, Thajsku, ale také v Japonsku, v Austrálii nebo na Novém Zélandu.
Posledními evropskými zeměmi, které ustoupily od jízdy vlevo, byly v roce 1967 Švédsko a o rok později Island. Švédská vláda kvůli uvažované změně v roce 1955 uspořádala referendum, ale nakonec se jím neřídila. Ačkoliv bylo skoro 83 procent tamních obyvatel proti přechodu, švédský parlament příslušný dopravní zákon o pravostranném provozu v roce 1963 schválil.