Před třiceti lety začal prodej kuponových knížek. Kuponová privatizace patřila mezi hlavní způsoby přechodu k tržnímu hospodářství od centrálně plánované ekonomiky bývalého komunistického režimu. První ze dvou vln se zúčastnilo přes osm a půl milionu lidí.
Změnu po třech dekádách hodnotí pozitivně ekonom Dušan Tříska, který byl jedním z tvůrců kuponové privatizace. Cení si demokracie, kapitalismu a relativní prosperity. Problém vidí v tom, že je Česko zemí montoven v držení zahraničních investorů.
„Nešlo to jinak, než že sem vtrhnul zahraniční kapitál a všechno to skoupil. To bych ale viděl i jako důsledek období před rokem 1991, kdy jsme zaostávali,“ vysvětlil Tříska ve vysílání Studia ČT24.
Ekonom Jan Švejnar, který byl dalším hostem pořadu, tvrdí, že se podařilo naplnit cíl kuponové privatizace: stimulovat podnikatelské prostředí a předat státní majetek do soukromých rukou.
Zmiňuje přitom i negativa. „Ta akce byla velice náročná, protože požadovala od lidí, kteří neměli finanční gramotnost, aby se pouštěli do investic.“ Výhodu podle něj měli manažeři privatizovaných podniků, kteří jako jediní znali jejich skutečnou hodnotu.
„Tím, že právní systém ještě nebyl pevně usazen, došlo k velkým přesunům peněz, které nebyly transparentní. Nebylo možné kontrolovat všechnu korupci, která se tehdy děla,“ myslí si Švejnar.
Stát rozdělil občanům majetek za stovky miliard korun
Kuponová privatizace, kterou prosazoval především tehdejší ministr financí Václav Klaus, byla zahájena 1. října 1991 prodejem kuponových knížek a známek. Podporovala ji silná reklamní kampaň cílící hlavně na mladé.
Uskutečnila se ve dvou vlnách v letech 1991 až 1994. Každá vlna měla předkolo, kdy lidé mohli svěřit své investiční body některému z privatizačních fondů.
Kuponová knížka stála 1035 korun. Investor v ní obdržel deset kuponů v hodnotě sta investičních bodů, kterými mohl nakoupit akcie státních firem. První vlny, která se konala ještě v době československé federace, se účastnilo osm a půl milionu lidí.
Na jednu kuponovou knížku připadaly akcie v průměru za pětatřicet tisíc korun. V pozdější vlně, do níž se mohli zapojit už jen Češi, byla její průměrná hodnota pětadvacet tisíc.
V obou vlnách stát zprivatizoval majetek za 367,5 miliardy korun, což představovalo celkem 1172 podniků.
- První vlna
- oddehrála se ještě za Československa
- účastnilo se jí 8 566 000 lidí
- zprivatizovalo se 1491 společností v hodnotě 299 mld. Kč - - Z toho 988 společností v hodnotě 213 mld. Kč v Česku
- Druhá vlna
- konala se již pouze v České republice
- účastnilo se jí 6 160 000 lidí
- zprivatizovalo se 861 společností v hodnotě 155 mld. Kč
O průběhu kuponovky se dodnes vedou diskuse
„Mohlo to dopadnout mnohem lépe,“ myslí si Švejnar, který v době privatizace prosazoval systém, v němž by občané obdrželi přímo portfolia složená z akcií firem reprezentujících celý trh. Odpadl by tak prodej kuponů.
„To se ve světě dělá pořád, že se vytvářejí podobné fondy, nebylo na to potřeba ani speciálního know-how,“ tvrdí Švejnar. Za příklad dává i privatizaci v Maďarsku, kdy stát prodával podniky jeden po druhém za srovnatelně dlouhou dobu a získal tím mnoho peněz.
„Maďarská privatizace bývá označována jako spontánní. Managementy si to de facto mezi sebou vyřídily a předaly, což bylo u nás politicky neschůdné,“ oponuje Tříska.
„Nepreferovali jsme žádnou privatizační metodu. Říkali jsme, ať je to co nejrychlejší, to byl náš primární cíl,“ vzpomíná Tříska. Politickým zadáním dle něj bylo zapojit do přerozdělení majetku co nejvíce lidí.
Privatizace má své vítěze i poražené
Většina občanů svěřila akcie nabyté v kuponové privatizaci investičním fondům, které poté ovládly většinu privatizovaných firem. První vlny se účastnilo 264 fondů, druhé 353.
Jako investiční fond vznikla během privatizace například úspěšná finanční skupina PPF. „Za vítěze bych určitě považoval Petra Kellnera, kdybychom měli personifikovat,“ vyzdvihuje zakladatele PPF Tříska. „Vítězů je ale vždycky o hodně méně než poražených,“ dodává.
Nechvalně prosluly naopak Harvardské fondy Viktora Koženého spojené s rozkrádáním majetku investorů. „Tunelování, které s tím přicházelo, se dostalo do mezinárodního lexikonu. Studenti v Americe se učí právě na případech z České republiky,“ připomíná Švejnar.
Po třiceti letech se podle něj situace na trhu vytříbila, došlo k úspěšným akvizicím. Mezi nejúspěšnější patří ty zahraniční, jako nákup automobilky Škoda koncernem Volkswagen. Švejnar zmiňuje i neúspěchy v podobě bankrotů velkých podniků jako Poldi Kladno nebo ČKD.
Ekonomická transformace byla jednou z největších změn po sametové revoluci. Předpokladem pro zavedení tržní ekonomiky bylo převedení státního majetku do soukromé sféry.
Část státního majetku byla vrácena původním majitelům či jejich dědicům v restitucích a část byla převedena na obce. Menší provozovny byly prodány v aukcích a velké firmy byly zařazeny do takzvané velké privatizace. Některé firmy jako Čepro a ČEZ si stát ze strategických důvodů ponechal.
Jednou z metod velké privatizace byla právě kuponová privatizace.
